Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Pretender

The Pretender - 5.kapitola

6. dubna 2015 v 22:07 | -DarkSoul
5.kapitola

Dobře, možná jsem to trochu dramatizoval stejně jako ostatní. Asi na třicet vteřin jsem omdlel a viděl jsem sám sebe zezadu, pak jsem se z toho probral. Cítil jsem, jak mi krev díky rychlém tepu vytéká z nosu, ale už jsem si nemyslel, že je zlomený. Krev mi tekla i po bradě a tvářích a dopadala na zem nebo na moji mikinu, tak jsem se rychle zvednul (neměl jsem to dělat, zatmělo se mi před očima, ale rychle jsem to zaplašil) a otřel si krev z nosu, což k ničemu nebylo, protože si klidně tekla dál. Ostatní mi něco říkali, asi pět jich stálo u mě, ostatní se rozešli užívat si nečekanou přestávku.
"Běž si...umýt…" říkal mi nějaký stařík "…vodou na záchodky"
Nejdřív jsem nechápal, podíval jsem se proto na Liekeho, který klečel vedle mě, obličej těsně vedle mé hlavy. Hýbal pusou, ale nerozuměl jsem mu. Když ten stařík ukázal rukou na přístavek vedle čekárny, konečně jsem to pochopil, zvedl se- přičemž jsem se snažil, aby na mě nic nebylo vidět- s kamenným výrazem a jak to jen šlo pevným krokem, jsem se dopotácel k přístavku. Tenhle měl na rozdíl od čekárny okna naprosto vymlácená a dveře byly zhotovené narychlo z nějakého křivého kusu dřeva, který patřil asi dřív ke kabinkám uvnitř. Pomalu jsem otevřel dveře s rozvrzanými panty a naskytl se mi celkem nechutný pohled na zažloutlé záchodové mísy- kabinky okolo nich už byly v tahu nebo naprosto rozmlácené- a sérii umyvadel táhnoucích se po jedné ze stěn. Všude, kde již nebyly namalované jiné grafity, jsem viděl úlomky a zjednodušené napodobeniny znaku Bleiddiaid, který nyní znázorňovalo jen B proříznuté bleskem. Přišel jsem ostražitě k umyvadlům a opatrně- jako by mě měl kousnout- jsem se dotknul kohoutku. Když z něj vytekla rezavá voda, která se pomalu měnila v relativně čistou, poměřoval jsem si to s nedůvěřivou tváří. Ani jsem nechtěl přemýšlet nad tím, odkud berou ve starém zničeném nádraží "čistou" vodu a už si ji konečně dlaněmi plácnul na obličej. Když jsem se podíval do zbytku roztříštěného špinavého zrcadla, abych zjistil, jak dobře jsem si umyl krev zpod nosu, v odrazu jsem uviděl osobu.

The Pretender - 4.kapitola

1. března 2015 v 12:07 | -DarkSoul
4. kapitola

Seděl jsem na střeše a pozoroval mého věrného společníka- měsíc- a nudil jsem se k smrti. Jsou dvě hodiny ráno a já se mám po 10 dnech, ve kterých jsem neviděl nikoho z mé budoucí skupiny, v šest ráno opět dostavit na nádraží, abych se tam s nimi zase viděl- s úplně všemi- a složil tu dokonalou a strašně složitou zkoušku, ve které jsem mohl tancovat na křídle letadla (což bych nikdy neudělal) stejně jako nechat se sežrat žralokem (i to je přijatelnější než ten tanec).
Tady možná přichází čas na další z mých výkladových proslovů- popravdě Bleiddiaid jednou z mála skupin v tomto městě, které jsou rozdělené do dvou skupin. Nesou jedno jméno, jednu pověst, ale jsou to vlastně dvě různé skupiny, které se schází jen při významných událostech. První skupina jsou nováčci se všemi ostatními do věku 40 let a v druhé jsou ti starší, kteří už nepobíhají jako praštění po městě a nevyvolávají boje. Většinou jsou ti staříci zalezlí někde v autodílně a pozorují nové stroje, které tam jeden z nich opravuje, přičemž si povídají o starých dobrých časech a bolesti zad.
Podle mého výzkumu, který jsem přes týden nenápadně vedl, jsem zjistil, že ti postarší existence v naší skupině si říkají Staří vlci, a když jsem se ptal proč, k mému překvapení jsem se dozvěděl, že Bleiddaid vlastně znamená v nějakém cizím jazyce (myslím, že ve velštině) vlci. To mě dovedlo k dlouhému přemýšlení- protože ten název něco znamená, je to jakýsi důkaz, že při jeho přemýšlení byli všichni střízliví. Sakra, přehodnocuji svůj názor a dozvídám se sám od sebe, že bych je měl přestat soudit a počkat, co bude- a tak jsem to udělal.

The Pretender - 3.kapitola

28. února 2015 v 16:22 | -DarkSoul
3. kapitola

Ráno jsem se vzbudil v pět ráno (šel jsem spát ve tři téhož rána) a přesně minutu po šesté jsem drtil pod svými nohami štěrk na dávno opuštěném nádraží. Okna byla vymlácená, a když ne, znamenalo to, že tam bydlí nějaký ctěný bezdomovec, kusy zábradlí i kolejí byly vylámané a prodané za pár korun na skládce a na všem (i na tom štěrku) byly barevné čáry od sprejů, jimiž se "umělci" snažili vytvořit velmi vkusné obrazce, jako třeba obličej, který připomínal jako nic jiného spíše bramboru, nebo různé nápisy, ve kterých jste nerozeznali "l" od "b". Štěrk pod mými oblíbenými (a jedinými) černými teniskami byl mokrý po včerejším dešti, ale otravné slunce právě začalo vycházet, aby co nejrychleji vše usušilo.
Začal jsem okolo sebe rozeznávat množící se hlasy a tváře, které mě většinou nevnímali nebo mě propalovali nepříjemnými pohledy. Všichni včetně mé maličkosti se v jednu chvíli otočili po směru burácivého chraplavého hlasu, který křičel, že už je všechno připraveno. Abyste pochopili- taky mi to nic neříkalo. Jakkoli skvěle dokázal bratr předstírat, že mě má rád, o své skupině se přede mnou nezmínil více než pěti slovy. Ostatní se však už rychle hrnuli do čekárny nádraží (která byla jedna z těch šťastných s nevymlácenými okny), ze které na ně bezdomovec volal. Když jsem stál u dveří, zahlédl jsem Liekeho, jak děkuje bezdomovci za poskytnutí prostorů a posílá ho pryč.

The Pretender - 2.kapitola

27. února 2015 v 7:09 | -DarkSoul
2. kapitola

"Lieke," Oplatil sem mu pozdrav jeho jménem a pokývl hlavou, aby si přisedl na židli, kterou si sám přistrčil "Byl jsi na pohřbu? Nezahlédl jsem tě."
Chvíli se na mě zkoumavě zadíval, než uraženě odpověděl "Jistě že jsem tam byl! Byl to můj nejlepší přítel a já stále truchlím… na rozdíl od tebe." Rozhlédl se po hospodě a jejím skromném návštěvnictvu. "Nevypadá to, že bys pro něj uronil jedinou slzičku a nevěřím, že ses sem šel opít kvůli zármutku nad jeho ztrátou."
"Nepřišel" odpověděl jsem jednoduše a usmál se na servírku, která mi přinesla ledovou kávu, bez šlehačky, bez cukru a s nadměrným množstvím ledu.
"Dáte si něco i vy, pánové?" zeptala se ještě zdvořile Liekeho a jeho tiše přihlížející bandy, než jsem na ní vrhnul pohled, který ji přesvědčil, že ne. Oni si nic nedají, protože to by znamenalo, že by tu byli dlouho. A já odmítám přebudovat můj dnešní plán jen kvůli nějakým osinám, které mi lezou do… krku.
Lieke se na mě zadíval, ale neodporoval, jen poslal mile servírku pryč a ona tak ochotně učinila.
"Proč jsi tady?" zeptal jsem se ho, i když jsem si ze začátku přísahal, že budu klidný, nevzrušený a budu ho ignorovat, jak jen to půjde.
"Můžeme rovnou navázat na téma, které jsi zavedl" usmál se na mě. Ne upřímně, falešně a s naprosto viditelným nucením. "Víš o skupině, kterou vedl tvůj bratr?"
"Myslíš tu s tím strašným názvem, který někdo musel vymyslet jen v opilosti?"
Zamračil se "Jo. Teď když… když je Kyle pryč" Chcípnul, idiote. Můžeš to říct na rovinu, pomyslel jsem si "když umřel" mumlal "jsem vedoucím já, ale protože Bleiddiaid…" Neříkal jsem to? Kdo by tohle vymyslel střízlivý? "…byl založen už dávno rodinou, která nesla tvé jméno, v přísaze je, že ve skupině musí být vždy alespoň jeden z pokrevní linie zakladatelů."
Aha. Nejsem si jistý, ale asi vím, o co jde.

The Pretender - 1.kapitola

26. února 2015 v 20:06 | -DarkSoul
1. kapitola
PŘED 3 TÝDNY


Nevím, kam až se táhne ten smuteční průvod, ale pravděpodobně dost daleko. Okolo bratrova ohromného hrobu je natěsnáno několik desítek lidí, ostatní se snaží procpat natolik blízko, aby alespoň zahlédli jeho rakev, kterou právě spouštějí do temné díry. Zasypán hlínou, bude tam jen tak ležet, jeho hnijící mrtvola bude naslouchat tichu snažíc se zaslechnout pláč matky, která ho porodila a otce, který ho tak miloval. Kosti budou naslouchat hlasitým vzlykům a sentimentálním příběhům o tom, jak na něj byli všichni pyšní, jak nikdy nezapomenou, že odešel.
Při pohledu na všechny uslzené lidi okolo jsem si unaveně povzdechl. Kdy že už půjdeme domů? Strašit tady nad hrobem mého bratra dnes vůbec nebyl můj plán. Mám důležitější věci na práci, než se dívat na mého oblíbeného bratra mizícího pod kupami zeminy. Ještě nevím jaké věci, ale jsem si jistý, že jsou důležitější než tohle. Poslední kupa hlíny dopadla na jeho zapečetěné tělo, farář se jal utěšování přítomného obyvatelstva, matka se plačíc hrbila na otcově rameni. Jsem tady jediný, kdo je rád, že je ten rozmazlený spratek pryč? Pardon, to ode mě asi nebylo moc hezké, ale popravdě je mi to docela jedno. Byl z nás dvou vždycky ten oblíbenější. Táta si ho vychvaloval pro jeho zručnost a obratnost při hraní fotbalu, mě káral za moje nicnedělání. Matka ho milovala, protože… protože to byl prostě on, Kyle, nejlepší syn na světě. Každoročně jezdil na mnoho vědeckých olympiád a vracel se s medailemi, byl předsedou třídy, nikdy neodmlouval, hodně se smál…ano, byl to dokonalý optimistický a sympatický člověk. Kdo by se s ním nechtěl znát, ne? Já! Já, sakra. Tedy, samozřejmě, že na něj nežárlím…nežárlil jsem,… dobře. Žárlil jsem, ale to nebyl jediný důvod mé nenávisti k němu.
 
 

Reklama