Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Poems

Slytherin sky.

Čtvrtek v 17:43 | darksoul
Na instagram sdílím většinou slova jiných lidí, pečlivě ohraničená uvozovkami. Pokud píšu něco svého, bývá to většinou nicneříkající prázdný text nebo pár slov, kterým stejně nikdo neporozumí.
Našla se ve mě však inspirace; spojení "slytherin sky" je asi nejvyšší level mé kreativity, protože můžu říct, že na to jsem pyšná. Dvě slova z mé mysli mne dělají pyšnou - možná nejsem tak složitý člověk, jak jsem myslela.
Každopádně jsem tedy jednou ke své fotografii sdílela něco hluboce mého, ne geniálního, ne ani nijak neobyčejně dobrého, jen klidný, příjemný rým, který nikomu neubližuje, nikomu o mně nic moc neprozrazuje, a přesto říká: "Tohle je ona, osoba pod povrchem."

***

And the slytherin sky rose above me,
I felt its cold grip onto my spine.
And I was sad,
and I was calm.
And the sky,
the suffocating sky,
will always know why...

(/the worlds above me
are the worlds bellow my feet/)

y N e O s | poezie

14. září 2017 v 19:23 | darksoul
"A proč vlastně ne?"

A proč vlastně ano?
Stejně shnijeme na stejné půdě,
kde jsme vzkvétali,
z těla hnilobou nám srdce bude rváno.

To, štěstí, které jsme tak hledali,
se ukáže jako satanův klam,
láska a hněv a závislost
vyplují z těla tisícem ran.

Snažit se zvěčnit a ukázat svou krásu,
děkuji nechci, neholduji jasu,
skryju se ve stínech, poslouchajíc vlastní stíny,
vykoupu se v odrazech své vlastní vnitřní špíny.

.
.
.

Dnes jsem objala déšť,
vsakoval se do mých tváří,
a já neskláněla pohled
v hrdlu horko, jako bych pojedla
tisíce sluncí.

"A proč vlastně ne?"
Protože kdyby ano,
rozkládala bych se svými hříchy.

idk, a chaos of words

27. srpna 2017 v 1:03 | -DarkSoul
Mraky prosvícené modrou elektrickou clonou,
žádný déšť,... ticho,... tón.
Myslím, že obloha se zbláznila,
zvenku cítím kouř.
A uvnitř mě - chaos slov.


Svoje smýšlení o sobě už považuji za smrtící zbraň,
jako bubny dunící mi ušima
všechno se škrábe ven, a zubama se drží uvnitř
a já už nevím, co jsem já a co ne.
Je všechna ta krev vůbec moje?



Zkulturni se, dítě zmaru,
neměla bych brečet ani cítit v srdci bolest,
ale jsem marná, a jsem trochu víc já než kdokoli jiný
nebudu se zasypávat tunami hlíny jen pro pocit viny
asi budu z duše odkopávat kameny.


Nevím, vždycky tu a tam brečím,
minutu nebo dvě se s vlhkýma očima dívám do tmy z okna,
a slzy se vsakují do polštáře,
a pak náhle konec,
přestaň na to myslet, dost,
zpět k rozptýlení zvanému internet.

And if nothing else / poetry (en)

24. července 2017 v 23:00 | -DarkSoul
When I'd have to forget everything
about me, and you, and people in general
I would fight and fight and fight
to keep some of the memories in my mind

*

...and if nothing else
I will never forget
you resting friendly on my bare chest
and me calmly stroking your tangled hair
I will never forget
smoking cigarettes under the sky
and the secret kisses in the dark
and all the messages we sent to each other
and the letters exchanged on New Year's day
the breaths we shared
the monster we scared
the memories we made
and if nothing else
I will never forget us
because our friendship is eternal.


/shit mám tolik gay obrázků, který by se sem tak hodily...ale ona je best friend. takže vlastně nehodily. fml but in a funny way/

Not enough poetry in my blood.

2. července 2017 v 22:40 | -DarkSoul
Někdo je dobrým spisovatelem,
položí prsty na klávesnici,
pero k papíru a prýští slova,
kličkuje, nutí vaše srdce skákat
a žaludek se stahovat.

Někdo se rodí se slovy s prstech.

Jak však nazvat smůlu takového člověka,
který chodí každý den po ulici se slovy v mysli,
hluboko,
hluboko v mysli,
napadají ho při těch nejbizardnějších příležitostech,
spojení, jaká svět nezná,
ale jeho prsty jsou mrtvé,
odumřelé...


Jak nazvat smůlu člověka,
jenž nemůže psát romány, protože dokáže snít o světech
a potkávat slova,
ale nikdy tyto dvě schopnosti nedokáže sloučit dohromady?

Takoví lidé se utápí v sebelítosti,
hledí na své rukopisy, na svá slova,
která vyzní víc uměle než upřímně,
takoví lidé nejsou šťastní,
protože by se chtěli milovat za něco,
co skutečně umí,
ne nenávidět za schopnost,
kterou si přisuzují,
ale nedokáží ji ovládnout.
.
.
.
Jak smutné pro člověka,
přiznat si, že nemá dost magie ve své krvi,
a tím se stává bezcenným.

Hole in my body | poetry

22. června 2017 v 22:07 | -DarkSoul
Cítíš, co mám uvnitř,
za ohyzdnou schránkou
mého bytí?
Cítíš, co mám uvnitř,
a jak se to ztrácí?

Husí kůže, potlačené slzy,
uvnitř těla prázdná díra,
snad po kulce,
snad tam vždycky byla.

Srdce, kde je? Kde?
Asi se zadusím, bolí to,
smutek mě škrtí,
myslím, že mě zabije.

Nádech. Nádech.


Proč se oblékám do černé.

26. května 2017 v 17:14 | -DarkSoul
Je to ta touha jít a být viděna, nebát se posměšků,
nebo se zahalit do temna a oddělit je zdí zdánlivé arogance.
Je to ta touha jít a nebýt viděna, nebát se samoty,
nebo se otevřít světu a nechat svět ignorovat všechny moje city.

Předpokládám, že světlo a barvy a štěstí jsou pilíři úsměvů na vašich tvářích,
a Bůh, a andělé, a milenci dávají vám vitální nápoj uspokojení.
No, hádejte, já od sebe dostávám soudy a prázdné ruce, odpor k pokání a
srdce plné zoufalosti, temnotu a prach z kostí dávno zvětralých.

S hlavou zvedlou k blankytným oblakům,
trpíte a strádáte a překonáváte,
jenže mezi slabostí a smutkem je oceán sebejistoty,
škála slabost - moře, a smutek - skála.

A ta touha, vyhnout se slabosti, uniknout rozbouřenému moři,
ve kterém ani dravec nedokáže předvídat svou další myšlenku,
člověk má možnost brodit se, lkát a nebo zahnat ten strach,
zlostí, tichou rebelií a neprostupnou tmou.

Oblékám se do černé, abych si nepřipadala slabá.

Protože černá je temnější než srdce lidí a úmysly škodolibých.
Je silnější než já a směruje mou nenávist ven místo dovnitř.
Dává mi do očí jiskru jistoty a žádný panický strach.

Tak, že si až říkám, jestli tenhle vnitřní démon
není vlastně mnou.
Moje nenávist je obranným mechanismem
proti vnějším světům,
který jen kradou duše, a lžou, a řvou.

Mizerný člověk (já).

24. dubna 2017 v 23:52 | -DarkSoul

Jsem melancholik.

Honím se za přízraky,
stojím na místě,
pláču v mysli,
umírám v životě.

Nejsem pro lidi dost dobrá.
Nejsem dost.
Nic víc než povrchně kamarádská.

Něco postrádám a něco mi chybí, ale to je v pořádku.
Trápí mě to, ale to je v pořádku.

Oni pro mě také nejsou dost.


Jsem ponurý člověk.

Odmítání společnosti,
toužení po přátelích,
strach z otevřenosti,
zmatek myšlenek mých.


Prý jsem nespokojená,
zasmušilá a truchlivá,
že se směji, ale všichni vidí zakalenost,
zakalenost duše a srdce a všeho mého,
a prý je tam temno,
tam uvnitř mě,
kam nedosáhne světlo.

Zářím a chladnu a nevím co dělat.
Mají pravdu.
Já nemám potřebu tomu vzdorovat.


Jsem misantrop.

Pohrdám.
Čekám.
Nenávidím.
Chřadnu.


Byla tu dívka,
co měla zničit svět,
a ona zničila sebe
přesto se nikdy
nevyškrábe do nebe.

Byl tu bůh,
co býval ateistou
zabíjí, zabíjí, zabíjí,
a všichni se cítí živí.


Jsem nihilista.

Chutnám krev,
pod prsty cítím chlad,
modré žíly
a mrtvý, mrtvolný ten hlad.

Po všech těch letech,
je to stále žij nebo zabij.
A já nevím jak žít.
Jen jak snít, snít, snít.

Cítím, dýchám a prožívám,
tu posvátnou atmosféru kostela.
Biju, lkám a rozřezávám,
všechny lidi shlížející anděla.

y o u . d o n t . n e e d . g o d

A přesto všechno
Jsem zbabělcem.







* Není to moc dobré. To je jedno.



Why is that monsterous soul in my body? | EN poetry

27. března 2017 v 9:22 | -DarkSoul
Remember when you told your mom it wasn't a phase?
Hating the world silently while being in a lonely corner.


What kind of girl just stands in an open field of possibilities
and instead of going somewhere, she just looks
and pities her great, great life?

What kind of person can she become when the blade in her chest
is scratching her soul, making her heart darker
as if the sun is no God any more?

What kind of creature can crave so much but feel so little,
fear so much but fight so weak,(she's too weak to believe)
has she ever had her Guardian angel?

What kind of monster
monster
monster
monster
sleeps in her very own brain, in her chest and heart and soul
and in every molecule of her body?
What is eating her alive
and why is she laughing so hard?


And I crave love,
And I fear love,
And I want love,
And I doubt love,

In fact,
Do I even believe in love?

○ To be free in a cage ○

12. února 2017 v 15:04 | -DarkSoul
Jednoho dne,
s pocitem ospalosti
a světem točícím se okolo mě,
s oblečením načichlým cigaretovým pachem
a kapkami vodky na rtech,
jednoho dne jsem si myslela,
že mít nespoutanou,
divokou spolubydlící,
je dobrá,
dobrá věc,
protože bych mohla snad být volná,
mohla bych zkusit nové věci
a cítit se živá.
A teď sázky o podvádění přítelkyň,
kluci přespávající na pokoji,
nechutné řeči,---
a cítím se špinavá.

Nikdy nechci být tím,
čím ona,
střídat lásku
a smát se rozchodům.

Budu spoutaná ve své hlavě,
ale nebudu pro smích svým myšlenkám.

Vždy jsem věděla,
že jsem monstrum v tom, jak smýšlím,
ale romantik v tom, jak cítím.

Myslet na temnotu,
toužit po světle,
to bylo vždy součástí mé války.

Tak řezej temnotu
A nezapomeň na světlo.


*že se to nerýmuje? No...ono se to nemá rýmovat. Řekla bych, že je to vlastně próza na oddělených řádcích. Zbytečný vzdor lidem, kteří mě chtějí ovlivnit.


dead soulmates. | poetry

28. ledna 2017 v 23:11 | -DarkSoul
i. "UMŘU"
Ach ne, můj měsíci, to se zcela jistě nestane.
Jsi součást mne
A snící duše si drží své cennosti do nejblíže k srdci.
Tam patříš a tam zůstaneš,
a nikdy nezemřeš.
Protože,
zdá se,
pokud jsi láskou umělce,
nikdy doopravdy mrtvá být nemůžeš.

ii. "UMŘEŠ"
Ach ano, mé Slunce, už to tak vypadá.
Osud. Nás. Všech.
Vyblednu a mé kosti budou rozprášeny,
či snad zasypány zeminou.
A z mého srdce budou vylity city.
Pak už možná nebudeš,
to znamená,
že nebudu ani já.
Bude tma;
zabijí nás časem.

iii. "UMŘEME"
Ach ano, ne. Jako hvězdy vyhasneme, jistě.
A má drahá přítelkyně, pokud je něco jako druhý život,
opět se v něm setkáme.
Milenci, milenky a ostatní životní partneři,
oni budou bloudit a hledat,
my budeme, (v pekle, že?) společně se smát, a skákat, a řvát.
Protože, ty, duše má napůl rozříznutá,
tak stejná a tak jiná,
ty jsi oceán a možná zabíjíš každého,
ale já zůstávám živá.


***
projednou snad mohu říct...jsem celkem hrdá na poslední sloku...

Dekorace bez talentu

13. ledna 2017 v 18:02 | -DarkSoul

Zářivá světla a slepé oči
jsou lidi šťastní bez pomoci?
Zpívej, jásej v pustině
klej a pak spi nevinně

a drž se dál od osamělých míst.


To love
and to be loved;
comfort i
have never ever
had.


Pustina;
tam, kde stát jsem se tak bála

Dav;
tam, kam jsem nikdy nezapadala

Pocity,
které neovládám

a

Sny,
které i ve dne snívám

that is who I am.

...

Měkký diamant,

natržený obraz;

rozbitá kytara:

"um..um..um-"
zpoza kovových strun
trhaně ozývá se šum

"u m í r á m"
rozhléhá se nad temnou
pustinou.



*Nejsem na toto pyšná. Nemohla bych být. Slova mohou být poezií, mohou se dotknout lidského srdce, mohou být jedem a mohou být spásou. Tato slova jsou jen prázdnotou, ztrátou času - žádný život nezískají, žádný život nehatí. Slova mohou být ničím. A ani to zde není dokonalé.


Kultura svobody.

18. listopadu 2016 v 18:55 | -DarkSoul
Až bude znovu slunce páchat každodenní sebevraždu, já se budu dívat na ten ohnivý kotouč mizící za horami, a modlit se, aby zdrženliví vystoupili ze svých úkrytů a nechali slyšet svou duši promlouvjící ke světu z útesů vysokých skal.
Budu stát s nimi a křičet do světa pravdu o chladných duších a nikdy nespatřeném světle v temnotě. Budu se přimlouvat za ty, jenž spáchali činy, na které nejsou hrdí, budu lidi přesvědčovat, že ty zdrženlivé chladné duše jsou uvnitř plné citů.
Proč? Protože jsem jedna z nich.

***

Krev a otlučené klouby,
modřiny, odřeniny na duši,
stojíš, padáš,
co na tom sejde,
míříš do propasti zhouby.

(Touhy. Zhouby. Touhy.)

Žiješ,
tedy přežíváš,
i když ti vše vzali.
Žiješ,
ale umíráš,
skradli tvé nadpozemské dary.

(Nádech. Výdech. Nádech.)

Vře ti krev v žilách,
tlukot srdce vyráží ti dech,
škrtit se vlastní rukou,
jaký řev, řev, řev.

(Vzech. Křik. Vzdech.)

Vyhlas svému světu anarchii,
tvá mysl nebude ovládána přízraky,
ty, duch uvnitř těla,
ucítíš tepu symfonii.

(Vězení. Svoboda. Vězení.)

Rebelizuj proti sobě,
kdo jsi nemůžeš být nadále,
Jdi, běž, vzlétni,
a pád dokonči až v hrobě.

(Už Existuješ?)

***


* Text na začátku je moje už poněkud starší tvorba, ale při zpětném čtení se mě něco v něm dotklo... nevím, možná jen pocit minulých citů. Báseň po ním je možná nejasná svou pointou, ale možná jsem to tak zamýšlela (kdo ví, co se mi honí v mozku). Taky zbožňuju ten obrázek. Ugh.




fuck, i can't even write a poem w/o self-loathing

1. listopadu 2016 v 21:08 | -DarkSoul
dead-dead-dead

Už tolik slov, tolik sbírek jsem promluvila ve své mysli
a přesto tu není dost slov k popsání mých myšlenek
tenčí se cokoli co jsem kdy byla, odchází to do nicoty
nahrazení tajemnosti smíchem a otevřeností nenávidím
Proč plivu po tom, kým chci být a stávám se osobou,
která se nejlépe vypořádá se společností?
K čemu vlastně potřebuji ostatní lidi, nemilující,
nechápající, proč se musím přizpůsobovat.
Mozku, srdce, nechte mě být mnou, svobodnou
jinou, chladnou a přesto vášnivou k věcem cenným.
Sama bloudit a objevovat taje duše,jenž jsem neznala,
cítit a existovat a mít ráda a socializovat se jen tak,
jak chci já sama a ani o chlup víc.
Psát a číst a dívat se okolo sebe, obdivovat lidi
s vědomím, že nejsem jako oni.
Protože teď si připadám obyčejně, jako by veškerá
specialita vyprchala s mou otevřeností a sdílností.
A já se teď cítím prázdně, nevím jestli toto je štěstí.


Imaginace mě a duše nepoznané.

29. října 2016 v 14:56 | -DarkSoul
V příjemně chladný podvečer s tebou sedět na útesu u kraje moře,
vítr nám zacuchává vlasy a moře se bouří -
vlny naráží na pobřeží jako zoufalí plavci snažící se uchýlit do bezpečí,
pak se vrhnou zpět do oceánu, kterého jsou součástí,
sebevrazi milující život.

Hluboká letní noc, dohasínající táborák, stan osvětlený olejovou lampou,
dotýkáme se letmo prsty a ležíme na dece uprostřed louky,
všímáš si té oblohy?
Hvězdy na nás shlíží, nebo spíš my vzhlížíme k nim,
obři z blízka, zrnka naděje z dálky.

Čteš si opřená o moje rameno,
naprosto odstrkujíc realitu,
já zvědavě nahlížím do stránek, které s rozvahou otáčíš
příval slov tlačí mě do očí - zbožňuji to,
deska indie hraje v pozadí.

Kdo jsi vlastně ty?
Netuším, snad jen něco, co se ještě nestalo,
možná něco, co se nikdy nestane,
realita je nemilosrdným, avšak také nepochopeným společníkem člověka
nadechni se, ponoř se,
a plav nebo zemři.

θεομαχέω /to fight against the gods/

1. října 2016 v 11:53 | -DarkSoul
Jak usmířit si rozhněvané bohy,
když krev stéká po zproviněných rukou?
Jak dostat sladké rozhřešení,
mám křičet,
zabít víc lidí?
Má nevinnost přesahuje v trestný čin,
pošpiněna ideami své vlastní mysli,
zaryj mi ruce do mozku,
vytáhni všechny mé hříchy.

I appear quite dark, even when sun's shining, right?

18. září 2016 v 23:07 | -DarkSoul


"My brain has no heart, and my heart has no brain. That's why when I speak my mind I appear heartless and when I do what's in my heart I seem thoughtless."

i.
Někdy mě napadne
jít do lesů a vrhat nože na skály jako na neporazitelné nepřátele; sekat do stromů a omlátit je pěstmi do zkrvavených kloubů. Chodit bosa po mechu, pak si rozřezat chodidla o kameny; jíst lesní plody dokud nenarazím na rostlinu, co mě otráví svými bobulemi. Křičet velká slova, která nebudou vyslyšena nikým, než záplavou hmyzu. Rozložit se - tam mezi ničím a vším, podpořit růst zeleně... a rozlít potoky z koryt.

ii.
Někdy mě napadne
zabít.
Zavraždit, zneschopnit, zastřelit // udusit, upálit, utopit.
Ve světě, kde by zákony nebyly realitou, ale jen snem těch, jež jsou zneschopněni jejich neexistencí, bych alespoň obhájila svůj život sebráním životů jiných. Šla bych jako posel smrti, dívala se do tváře obětí a usmívala se skrz obraz krvácejících srdcí. Rudo by bylo všude, rudá by byla moje zbraň a moje ruce. Rudá by byla má existence. Přes rudo bych neviděla Slunce.

iii.
Někdy mě napadne
odejít od života, od sebe a svých myšlenek, být součástí toho pocitu zvaného svoboda, jehož podstatu nemohou lidé najít, avšak ani zničit. Svo-bo-da. Přát si nebo nepřát si vůbec ji znát? Jako člověk je nutno, abych byla omezována. Čeká se, že já budu omezovat druhé. Svážu uzle na poutech z provazů a ovážu je dobrovolně kolem mých zápěstí - ty, TY, persono z minulosti, uvaž je, tak aby ani tak nebolely jako spíš hřály. Spal mě. Protože já nemůžu přetvořit sama sebe; nejsem fénixem.

iv.
Někdy mě napadne
být šťastná. Ale v jakém snu, v čí noční můře, by to mohla být pravda?

Imaginární zlo.

3. září 2016 v 14:11 | -DarkSoul

Nůž proniká do kůže smrtelníka,
krev teče proudem vášnivým,
rudá barva zbavuje mě příčetnosti -
já stávám se člověkem strašlivým.
Já peklu rozuměla vždy víc než nebi,
zlo v mém srdci se tam přetváří do činů,
stála bych po boku samotnému Satanovi,
pohrdala bych vlastnostmi všech hrdinů.


Jen tak střípek čehosi, co jsem vytvořila při volné chvilce ve škole. Je to víc fikce, než skutečné pocity.

Krvavý klid.

1. září 2016 v 21:28 | -DarkSoul
Zpět, zpět v tom předpeklí pomalu žhnoucím
vyhasíná znovu duše snícího poetika.
Zpět, zpět v tom náručí jisté bezmoci -

Pomozte najít radost slovního notorika.

Co zpívá mi v hlavě při pohledu na shluk školních lavic?
Co objeví se mi za představu - tak najednou?
"Klid, teď klidně mohla bych je všechny zabít."

To jediné udržuje mě příčetnou.

Zdá se to nemorální, zlé a odporné,
proč bych klid získávala něčím takovým,
myšlenky tak nečisté, tak rozporné:

krev v mém srdci, slova však zářící čistotou.

Má duše touží být vyplněna krásnými slovy
až po okraj aby přetékala větami géniů,
má mysl nestává se otrokem morální výchovy

koupe se v násilí, estetické potravě pro bohy.

theaterforthepoor: “ “The Talented Mr. Ripley” (1999) dir. Anthony Minghella ”

Mouth full of poetry ~4~

31. srpna 2016 v 19:13 | -DarkSoul



Constantly torn between violent bleeding
and camping with friends;
screaming of rock singers
and writing poems right on your face;
I'm into decadence, rebels,
and Rome.
I am not one person, I'm ten, thousand
and four.



Mouth full of poetry~3~

25. srpna 2016 v 22:04 | -DarkSoul
From this cage I have no view,
imprisoned by society;
so I have one more question for you
and that is "how to be free?"

***

by Michael Schauer

*//Nestojí za název//*

21. srpna 2016 v 16:15 | -DarkSoul
kdo jiný vlastně
v mém životě ještě existuje
ptám se sama sebe,
když upadám do melancholie.

Postrádám okolí, přátele, život
proplouvám prázdnými dny,
které zachraňují jen naivní sny,
protiřečím každé mé touze.

Prožiju někdy přesladkou euforii
při pohledu na to, jak žiju,
nebo zachytím jen otravnou agonii
a líh do očí si vliju?

Myslím, že nežiju, ale umírám.

Daydreaming

18. srpna 2016 v 16:42 | -DarkSoul
Pustit si písničky
a jen tak ležet si na zemi,
přemýšlet o věcech,
které se vůbec nestaly.

Že já se nestydím
fantazírovat o nemožných chvilkách štěstí.
Že já nemám dost
snění s otevřenýma očima a imaginárních pěstí;

mlátí mě, týrají;
tyhle myšlenky, které však miluji.
Přináší pocit
reálnosti, jak tu ten sen zhluboka šlukuji.

Nemůžu se nabažit
zakázaných myšlenek na volnost a doteky;
štiplavý kouř ze sna
šimrá mě v břiše; hřeje mě u srdce bezděky.

Rimbaude, přiměj mě
věřit, že láska vskutku není věcí reálnou
a já tedy chci
jen nepravý cit, emoci samozápalnou.

"Tais-toi!"
křič mi do ucha.



//Sakra, co se z toho zas stalo? První dvě sloky uznávám jako svůj očekávaný výtvor, ale proč je zas ze zbytku ta neustále opakovaná, láskou zkažená slátanina? Nevím, neptejte se mě. Dnes jsem na slovo "láska" ani nepomyslela, ale přesto se mi pořád krade do poezie; tenhle zloděj slov, tahle kdo-ví-jestli-pravá emoce.

Mouth full of poetry ~2~

15. srpna 2016 v 10:05 | -DarkSoul

i am not poet;
nor writer
just an existence crawling between the lost and found
i am not good;
nor evil
just speaking to gods with a sarcastic smile

***

Něco spí. // Probuď to.

11. srpna 2016 v 15:43 | -DarkSoul
Vysmívám se tobě,
Vysmívám se sobě,
Vysmívám se světu
a v podstatě vlastně úplně všemu.

Kdo jsme, kde jsme, proč jsme.
Mají ztracené existence právo žít?

Jsme,
nic víc dělat nemůžeme.
Žijeme,
ta síla nám pod kůží vře.

Cítíš to?
Probuď to.
Nestyď se
a zapal ho:
ten plamen
ať povstane,
ten řev
se rozlehne.

Hvězdy

11. srpna 2016 v 2:46 | -DarkSoul
Hvězdy:
zapomenutí králové temnot,
seslali hněv z milosti
žiju; slyším jejich šepot.

Nemůžou být Bohy
ubohé existence
rozpadající se ve větru:
chřadnou, padají.

(zapomeň, ignoruj)

Bohové odpouští
ale jen z rozmaru
jinak zabíjí duše
krutě a pomalu

Jsou co jsou
vrahové,
zabijáci zdravého úsudku;
vyhnanci,
hvězdy zářící v soumraku

A s nimi já dnes spím.


// Nepředpokládám, že Vám to bude dávat smysl. Teprve poznávám hloubku slov. Možná o to snažím až moc usilovně, slova někdy prokrastinují.
Každopádně jsem si zvykla dívat se v noci z okna; někdy toužebně, jindy prázdně. A toto je výsledek.

Mohla bych nenávidět

7. srpna 2016 v 21:50 | -DarkSoul
Mohla bych nenávidět
všechno a všechny
Mohla bych se zvráceně smát
všemu zlu na světě
Mohla bych sama držet nůž
v krvavých, prokřehlých prstech
Mohla bych strávit svůj čas žitím
dekadentním životem bez zábran
Mohla bych chodit po městě
s "nepřibližuj-se" arogantním úsměvem
Mohla bych budit strach
Mohla
Mohla
Mohla

Možná budu
Ale na co to je teď
když se jen
pouze
snažím žít


**Znovu ne báseň, spíš jen slova... asi bych měla udělat novou rubriku

S c L i O t V ů A

4. srpna 2016 v 0:04 | -DarkSoul
Ale ne, ne - mírně se usmívám.

Pochopili jste mě úplně špatně.
Vidíte mě, to ano. Cítíte mě, jistě, jak jinak. Slyšíte mě, samozřejmě, o tom nepochybuje. Ale na co vám všechny ty smysly byly?
Když vidíte nadváhu, cítíte naivnost, slyšíte nervózní nádechy - jste si jistí, že vážně chápete mou existenci?
Ale, ne, ne - úsměv se mění ve výsměch.

Nemám vesmír uvnitř mé hlavy.
Nedokážu zničit svět ani ho vytvořit.
Avšak to co mám, není jen to, co vidíte; obraz jaký jste si vytvořili o mně ve svých hlavách - je vážně tak dokonale výstižný?
Je pravda, co si myslíte?

Já.
Já nejsem. Já jsem. Já přebíhám.
Já.

Uvědomuji si, že není proč mít zájem.
Proč by ano?
Kvůli tomu, že jsem jiná? Ne jako ostatní?
Ha, jsem já.
A v mnoha věcech jsem jako ostatní.
Jsem sama sebou smyšlená a realitou zničená postava v příběhu, který se vůbec neubírá správným směrem.

Žádný důvod, žádná tragédie.
Touha. Touha.
Zklamání.
A dobro? Zlo?
Pojmy jako tyhle splývají.

Končím ztracené, bez snahy zachraňovat.
Myslím na úsměv, rozzařující srdce, který jsem měsíce neviděla.

Lítost...
Ano, ne, možná.

Tma.
Mrzí mě to.
Štve.
Užírá.
Necítím to, co bych měla.

Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se.
Nikdy nesmím nenávidět minulost.


**Ne tak úplně báseň, vůbec ne báseň. Ale ne próza. Prostě slova. Nechte to být. Dýchám slova.

***Jsem teď závislá na krásných slovech. Má nejsou krásná. Ještě ne - ani v tragickém, ani v oslavném smyslu. Nic krásného, nikoliv. Ale počkejte. Učím se. Časem.

****Nadpis číst v pořadí: 1) Velká písmena 2) malá písmena
//Jak rádoby umělecké..//

Sweet, sweet madness.

30. července 2016 v 18:41 | -DarkSoul

Zdravím, starý příteli,
zdá se mi to?
Změnil ses?

Kde je tvá temnota,
peklo,
vztek,
nářek;
vidím jen smutek,
klid
a strnulost tváře.

Při posledním setkání
já byla jen hloupá,
teď však znovu přicházím
tep srdce - prudce stoupá.

Někdy si přeji být šílená:
ztratit mysl a morálku -
to bych však ale musela
kráčet vlastní špínou pozpátku.

Tak cítím tmu,
prodírám se vpřed -
nebudu stejná,
ale neproměním se v led.

Jen koukej,
jím hvězdy z oblohy;
jen zpívej
plitké potěšení pro bohy.

Vidíš mě, jak stále stojím?
Cítíš mě, jak přežívám?
Nečekáš to - tvoje smůla!
Vnitřnosti ti roztrhám.

Ó, můj sladký příteli,
moje sladká temnoto,
nacházím se v hloubi světa,
nyní dokonale,
perfektně sama.

Moje oči vidí tmu
až nebezpečně dobře
možná proto se snad stávám
postrachem i lovce..

(Slyš
řvát!)

***

Možná už jsem šílená.
Víc,
než jsem čekala.

imaturanda: “ ✔️ ”

:: Jo, tak trochu se teď vyžívám v rádoby uměleckých básních. Ale ono to přichází tak nějak samo. Až si říkám, kdo to je v mé hlavě. Ale jsem to jen já. Já. Já. Já.

So this is goodbye // I'm alone.

29. července 2016 v 20:33 | -DarkSoul


Tvrdila jsem to předtím
a teď to tvrdím zas:
jsem sama;
sama;
sama.

A už nikdy nebudu jako dřív,
svět se změnil,
a měla bych vůbec chtít:
vrátit se zpět?

Post-hardcore screamuje mi do uší,
já dívám se tupě na prázdnou stránku;
ale necítím to, co bych měla
nebo snad ano...

Otupění,
sladké snění,
žádné slzy
co to je?

Možná mi to nedochází;
jsem ve fázi popření.
HALÓ;
mysli,
kde sakra jsi -

Přichází už smíření?

(nebolí to)
(aspoň myslím)
(fuck you)
(stále stojím)

magic-spelldust: “ Jupiter II by Melania Brescia ”

**jo, takhle teď budu vypisovat asi všechny svoje pocity. žádná další deníčková próza - při troše štěstí.

Klekni, vlku. // Jsi psem.

24. července 2016 v 23:26 | -DarkSoul
Chtěla jsem být vlkem:
nekonečné lesy mým domovem;
kilometry zeleně a sněhu;
svobodu, přírodu prostou všeho hněvu.
Dýchat kyslík
a svořit si rodinu bez krve;;
dotýkat se hvězd -
(hvězdy, hvězdy rozumíte tomu, co cítím?)
i uprostřed měst.

Křičet, smát se,
plakat bez souzení.
Není to opravdové -
proč to tak bolí?

(křičím do pouští, které mi nepatří)

Bohové však já nejsem vlkem:
jsem prázdný čin se snem v hlavě.
Neletím, nepadám,
stojím přihlouple na místě

(hni se! hni se!)

jak se máš ty - v té mučírně?


Jsem psem
- podlézám pánům, světu;
nejsem volná osoba ne,
klečím,
straním se,
chřadnu.

(drahý nepříteli)
(vrahu, jsi tam?)
(zabij psa -- probuď vlka)


:: Vážně se mi to všechno promítalo v hlavě v angličtině, ale hádám, že nejsem ještě dost sebevědomá, abych to tak i vážně napsala.

Domov. || Poetry on my mind.

9. února 2016 v 19:23 | -DarkSoul
Není domova pro chodící mrtvoly-
prázdné duše protkané nekonečnem,
Není domova v bezesných nocích-
tlukoucí srdce při pádu nebezpečném,
Není domova tam, kde se jen smějí-
každá buňka uvnitř mě se vzpouzí,
Není domova tam, kde jsou ostatní-
měsíc při úsvitu s temnotou se loučí.

Není domova ve světle,
Není domova ve tmě.

Domov je osoba, kterou neznám,
domov je srdce, jistota však bledá,
domov je láska, vášnivá a vážná,
domov je něco, co duše stále hledá.

Hating in the darkness

11. ledna 2016 v 22:39 | -DarkSoul
Bolest v hrudi,
Prázdno v hlavě,
Temnota mě požírá

Jak jen mám chodit vzpřímeně,
když s odporem se na sebe dívám?
Jak mám doopravdy nenávidět ostatní,
když vždycky víc nenávidím sebe?

Prázdno v hrudi,
Bolest v hlavě,
Temnota mě přivítá.


Ve stínu. || Poezie.

6. prosince 2015 v 0:28 | -DarkSoul
Jak jsme se dostaly tak daleko?
S tolika napřáteli za zády,
jak jsme pak padly tak hluboko?
S tím, jak měly jsme se rády?
Stály jsme spolu,
city definované nekonečnem,
záhy padaly jsme dolů
v bolestném přílivu neskutečném.
Obklopena smutkem vzpomínám,
na dny plné hvězných vášní,
moře tak podobná pevninám,
naivní, naivní, sousedé strašní.
Stíny stahují se okolo mě
obklopují, požírají,
obloha nebezpečně hřmě,
mučí, já skučím potají.
Jediné, co vidím je temnota-
nemůžu uvěřit, že skutečná,
kdysi jsem viděla života
nyní cesta zdá se konečná.
Ve stínech sedím pokorně,
pohlcena černou nicotou,
démoni šeptají odporně,
že láska je jen náhodou.
Slyším všechno, vidím málo,
krev mi vtéká do očí,
utrpení nad štěstím vyhrálo,
Mozek srdci jen tlumočí.
Tma- padá všude okolo
Stíny- stahují se blíž
Slunce- má drahá mrtvolo
svítí čím dál níž a níž.

Chřadla jsem, klíčila,
mrzla jsem, hořela,
bála se, soudila,
žila jsem, umřela.


Popravdě ne, nemá to nic společného se mnou- jen s mým pesimismem, bujnou fatasií a nepovedenou poezií.

ILUZE | Báseň

16. října 2015 v 21:05 | -DarkSoul
Byla jsem realista, teď jsem naivní,
Byla jsem chytrá, teď jen stupidní.
Žila jsem sen a teď jsem v noční můře,
Uteč! Uteč té hrozivé stvůře.

Chtěla jsem svět a dostala jsem podkroví,
chtěla jsem upřímnost, ale lidé nejsou takoví.
Žila jsem ve světě plném vzpomínek,
Uhas! Uhas ten proklatý ohýnek.

Měla jsem rodinu, kamarádky, závazky,
měla jsem dobro, ale to je snad jen pro krásky.
Žila jsem krásně, avšak byla jsem nehezká,
Schovej se! Schovej se, ani nesnaž se být přátelská.

Viděla jsem strach, bolest, jsem zoufalá,
viděla jsem lásku, hloupě věřila jsem, že je trvalá.
Žila jsem v pohádce, ošklivko jdi spát,
Spi! Spi a noční můry nech si zdát.



/Prostě mě to napadlo. Popravdě se teď tak vůbec necítím..../

Našeptávači hříchu.

4. září 2015 v 15:58 | -DarkSoul
Protože na adaptačním kurzu mě nepotkala taková smůla, abych odtamtud rovnou utekla a nechala se vyloučit, ale ani takové štěstí, abych byla spokojená, většinu času jsem trpěla nebo tiše snášela žvásty svých nových spolužáků. Ve volné chvíli jsem z nudy ve snaze zapomenout na svět, něco složila...

Andělé a démoni,
jež skrýváte se ve stínech,
práskěte už do koní-
hluboký nádech a výdech.

Slyšte hlas pekelných ohařů:
"Vezměte duše do dlaní,"
slyšte hlas hříšných vladařů:
"Jinak zůstanete navždy sami."

Pociťte chlad, teplo a vítr v tváři,
jemný dech čechrající sníh.
To jsou oni, ti velcí lháři,
říkají ti, že zabít není hřích.

Naslouchej lžím ještě chvíli,
nech pravdu úplně se vypařit,
vždyť lži jsou dlouhé celou míli
a pravda se musí moc snažit.

Snažení však není nic platné
ve společnosti našeptávačů hříchu.
Zrada, vztek- emoce tak jasné,
láska nikdy nepředčí pýchu.

Andělé a démoni,
nevycházejte ze stínů.
Proti pomstě jste bezmocní,
padnete ohařům do klínů.



Láska a závazky || Poem

20. ledna 2015 v 18:49 | -DarkSoul
LÁSKA A ZÁVAZKY
Kamarádka smutní
protože on je prý pořád s jinou a ne s ní,
Já o neopětované lásce však jen sním
Nemám problémy s ní ani s ním
jen jednu věc naprosto jistě vím,
většina vztahů končí tak žalostně
že ani já nevím, jestli ten můj skončí radostně.

Proto jdu dál po své cestě bez přítele, bez lásky,
láska vám stejně dá jen skoro prošlé závazky.
Pak závazky projdou, nebudou už k ničemu
Láska zmizí a převtělí se do nočních můr.

Je tedy k něčemu ten krátký závazek?
Je k něčemu, aby ti právě on řek'
"Miluju tě, už dost přetvářek!"
Změní to něco, když tě políbí?
věčnou lásku ti navždy zaslíbí?
Koupí ti věc, co se ti tak líbí?

Nic to nezmění, stejně pak odejde
Na ničem jiném přeci nesejde
Odejde a ty budeš zase sama.

Tvá důvěra k lidem bude pokroucená
Tvoje víra bude zničená
Tvé srdce bude rozbité
Tvá duše navždy opustí tě.

Je tedy lepší milovat a ztratit?
Nebo si přiznat, že láska ničí a zády se k ní navždy obrátit?

Je lepší poznat člověka, o kterém si myslíš, že tě miluje
Nebo radši necháš srdce, ať si nerozbité bije?

Jedno je jisté,
a to je to,
že když tě zradí láska
tvé srdce nemusí unést to.

Když tě láska opustí a ty nejsi dost silná,
je docela možné, že skončíš někde mrtvá.

By -Danah

Untitled poem.

19. ledna 2015 v 18:49 | -DarkSoul
Pozbyla lítosti,
ztratila srdce
Teď při vší svátosti
jen tlumeně tluče.

Nemiluje
ani nebude milována,
smířit se s tím,
to je moc co je jí dána.

V temných koutech
Odříkává tajné přání
"Přineste mi zpět mé srdce
v otevřených dlaních"

Kde však oni mají hledat srdce její
když nikdo jí ho neodcizil
ona už ví, kam všechny věci spějí-
k úplnému zapomnění.

Srdce někde vytrousila ze své hrudi
po cestě zpět se jí nechce
to radši démony ve své mysli budí
no a co, předstírat city jde přeci lehce.

Myslela že to je konec příběhu
Jen křičet do dálky svá přání
To však nebyl přesný plán osudu
Někdo přišel se svým srdcem za ní.

Není to muž
bože to ne
jen dívka co vytáhla nůž
dívka, co nezapomene.

Otupuje bolest
zahání prázdnotu
obyčejný člověk
co přivádí srdce k tlukotu.

Nemiluje
ani nebude milována,
jediné přátelství
to je radost co je jí dána.
 
 

Reklama