Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Citáty z knih

rimbaud, rimbaud (Citáty z knih)

19. září 2017 v 20:26 | darksoul
Jsem zpět s Rimbaudem. S ním a jeho slovy, která jsou pořád stejně emocionální jako téměř před rokem, kdy jsem se rozhodla jít na divadelní hru o něm, před rokem, kdy jsem četla opilý koráb a jeho dopisy.

Není takovou tou otevřenou motivací, jako když vám někdo říká "Musíš teď něco napsat," ani tím hlasem uvtitř hlavy, co naléhavě šeptá "Jak si to říkáš, když jsi nenapsala ani řádek za tento týden, za tento měsíc."
Rimbaudovy řádky, a taky řádky těch ostatních, mi doporučují psát. "Najdeš se v tom, probudí tě to, budeš tak znát něco, co nikdo nevysvětlí." A s tím můžu někdy psát i ne-špatné řádky.



Přebral jsem:- Ale, drahý Satane, zapřísahám vás, mějte zřítelnici trochu méně vytřeštěnou! Než nastane těch několik malých zpozdilých zbabělostí, vím, který máte rád, když spisovatel nejeví deskriptivní ani instruktivní vlohy, vám nabízím těch několik ošklivých listů ze svého zápisníku zatracence.

Pohřbívám mrtvé ve svých útrobách. - zlá krev

A myslete na mne. Proto tak málo lituji světla. Mám štěstí, že už netrpím. Můj život byl jen samé sladké šílenství, je to k politování. - noc v pekle

Měl bych mít svoje peklo pro zlost,svoje peklo pro pýchu - a peklo pohlazení; pekelný koncert. - noc v pekle

Lásku je třeba znovu vynalézt, jak známo. - třeštění

Poslouchám jej, jak dělá z hanby slávu, z krutosti kouzlo. - třeštění

Kolik nočních hodin jsem probděla vedle toho drahého spícího těla a přemýšlela, proč chce tolik uniknout ze skutečnosti. Nikdy nikdo po ničem podobném netoužil. Uznávala jsem - aniž jsem měla o něj obavy - že může být vážným nebezpečím pro společnost. - Možná, že zná tajemství, jak změnit život? Ne, jenom hledá, odpovídala jsem si. - třeštění

Zdálo se mi, že ke každé bytosti náleží několik jiných životů. Ten pán neví, co dělá: je to anděl. - třeštění

Ó časy, ó hrady! Čí duše je bez vady? - třeštění

Už neumím mluvit! - ráno


ILUMINACE

Můžeme se uvádět do vytržení při ničení, mládnout krutostí! Lid nehlesnul. - pohádka

Naší touze schází dokonalá hudba. - pohádka

Moje moudrost je ve stejném opovržení jako chaos. Čím je moje nicota oproti úžasu, který vás čeká? - životy

A sen vychladne. - bdění

Valit se únavným povětřím a přes moře k ranám, tichem vražedných vod a vzduchu k utrpení; příšerně rozbouřený tichem k mučení, které se směje. - úzkost

Zahajme znovu hledání za hluku ničivého díla, které se shromažďuje a stoupá v masách. - mládí

Pokud jde o svět, až odejdeš, co se s ním stane? V každém případě nic z dnešní podoby. - mládí

Utopíme v krvi logické vzpoury. - demokratická


DOPISY VIDOUCÍHO

Já se nyní nořím do bláta co nejhlouběji. Proč? Chci být básníkem a pracuji na tom, abych se stal vidoucím: vy to nikdy nepochopíte a já bych to ani nedokázal vysvětlit.

JÁ je někdo jiný.

Moje smutné srdce slintá na přídi…

Takže básník je vlastně zloděj ohně.

Žena nalezne neznámo. Budou její myšlenkové světy odlišné od našich? - Nalezne podivné, neprozkoumané, odpudivé i rozkošné věci; a my je uchopíme a pochopíme.


Citáty z beletrie III.

4. června 2017 v 13:52 | -DarkSoul
Stehlík; Donna Tartt

"Rád si namlouvám (jako nejspíš každý), že jsem vnímavý člověk, a když to teď celé sepisuju, mám nutkání přikreslit do té scény stín, který se nad námi zatahoval. Ale ve skutečnosti jsem byl vůči budoucnosti slepý a hluchý,..."

"[...] Ale někdy, zcela nečekaně, mě zavalila taková vlna zármutku, že mi to málem vyrazilo dech; a když ta vlna opadla, zjistil jsem, že hledím přes vyvržené trosky, zalité světlem tak ostrým, deprimujícím a prázdným, že jsem si pomalu nedokázal vzpomenout, jestli svět někdy býval jiný než mrtvý."

"Stejně jsem poslouchal jen díky tomu deštivému světlu, bílému stromu za oknem, díky hromům, díky ní."

"Moje vidění už působilo tak filmově - všechno strohé a uměle nasvícené -, že se ztratila veškerá podoba s realitou; byli jsme neutralizovaní, odlidštění, zploštělí; moje zorné pole rámoval černý obdélník; dole běžely titulky s tím, co Boris říkal."

"Jenže depka nebylo to pravé slovo. Tohle byl pád zahrnující smutek a nevolnost daleko za hranicí všeho osobního; odporné všeprostupující znechucení celým lidstvem a veškerým lidským konáním od počátku věků. Ten svíjející se hnus biologického pořádku. Stáří, nemoc, smrt. Nikdo tomu neunikne."

"Kdo by to byl řekl, že taky dokážu někomu přinést štěstí? Nebo že bych jednou mohl být šťastný já sám?"

"[...] - veškeré lidské konání mi připadalo marné, nepochopitelné, jakési černotou se hemžící mraveniště kdesi v divočině, nikde ani stopa světla, ať jsem se podíval kamkoli,..."

" 'Jasně, taky jsem nadělal spoustu blbostí. Větších než ty! Jenže já...' vysvětloval a pohrával si u toho v prstech s cigaretou, 'mně šlo o to užít si trochu srandy. Ty jsi chtěl umřít. To je rozdíl."

***
Metro 2033; Dmitry Glukhovsky

"Dosud prožíval život jako ryzí chaos, řetěz náhod beze smyslu a souvislostí. Ačkoli ho to skličovalo a cítil velké pokušení uvěřit v nějakou jednoduchou pravdu, která by jeho životu dala smysl, považoval by to za projev malomyslnosti. Proti všem bolestem a pochybnostem mu určitou oporu poskytovala myšlenka, že jeho život není - tedy kromě něho samotného - nikomu užitečný. Každý živý tvor musí čelit nesmyslnosti a chaosu bytí sám."

"Ne, nebyl žádný důvod ke snění. Ve zdejšm světě stál každý krok neuvěřitelnou námahu a způsoboval palčivou bolest. Minulost neodvolatelně pominula. Onen zázračný nádherný svět byl mrtvý, přestal existovat. A nemělo smysl kvůli němu celý život protruchlit.
Musí na její hrob plivnout a nesmí se nikdy ohlédnout."

"Pocítil jakousi radostnou beznaděj. Vypadalo to, že se proti němu spiknul celý svět. [...] Nepřátelský vztah světa k jeho záležitosti ho naplnil zatvrzelým vztekem, který se mu přenesl do svalů, v pohaslých očích se rozhořel buřičský oheň, který dokázal potlačit jakýkoli strach, cit pro nebezpečí i rozumovou pohnutku."

***
Hromoklín; E. E. Knight

" 'Pověz mi, ctěný Davide, může v šachu pěšec zabít krále nepřítele? '
'Ano.'
'Tak ty jsi takový pěšec.' "

" 'Čtete mi myšlenky,' řekl Valentin.
'To bych byl rád. Tvůj otec byl, jak tomu říkáte?, otevřená kniha. Ty si necháváš víc pro sebe, zamčené na závoru. Bojíš se toho, co je uvnitř?' "

"Nikdo není krásnější než ten, kdo umí ulevit od bolesti."

Citáty z beletrie II.

24. března 2017 v 22:55 | -DarkSoul


"Díval jsem se dál - za ospalé šedé oči, až tam, kde může pro Kala největšího nepřítele představovat on sám. Na místo, kam ukládá všechen strach, nepodložený pocit viny, vztek... zuřivost. Schovává je. Ze všech sil se pokouší na ně zapomenout."
- Přání smrti, Thurman Rob

"I když to netrvá déle než den dva, každý člověk se tak nějak cítí pánem svého světa jen proto, že maličké krůpěje vody zmrznou, jakmile dopadnou na zem."
- Chatrč, Paul Young

"Poprvé zabil. Jediné, co cítil, bylo zahanbení. Bylo to, jako by se něco důležitého v jeho nitru změnilo v popel. Dokonce i během dlouhých let nejistoty a zármutku, který v něm přetrvával od chvíle, kdy byl odvlečen z domova a prodán do otroctví, zůstával uvnitř nedotčený. Mohl truchlit a litovat, ale nic z toho ho nezlomilo. Teď se však podivoval, jak jen se mohl cítit uvnitř tak prázdný. Chtělo se mu vrátit zpět a požádat o navrácení toho, co ztratil, ale věděl, že je to nemožné."
- Vláda stínů, Deborah Chester


"Vlastně jsem se vůbec nepolepšil - jen jsem teď jiným druhem zrůdy."
- Delikátní Dexter, Jeff Lindsay

"Tážeš se, zda mi poslat mé knihy. Proboha tě prosím, příteli, nech mě s nimi na pokoji. Nechci už, aby mě cokoli vedlo, povzbuzovalo a rozdmychovalo, vždyť mé srdce je i bez měchu v plamenech."
- Utrpení mladého Werthera, Johann Wolfgang Goethe

"Ustrnulá, beze smyslů stojí nad propastí, a kolem ní je čirá temnota; naděje není, není útěchy, není sebemenší tuchy, neboť opustil ji ten, kým jedině žila. Nevidí širý svět, jenž leží před ní, nevidí množství těch, kdo by jí mohli nahradit, čeho pozbyla, cítí se sirá, velmi opuštěná - a slepě, sevřena strašlivou bídou svého srdce, vrhne se dolů, aby v smrti, objímající ze všech stran, udusila všechna svá muka."
- Utrpení mladého Werthera, Johann Wolfgang Goethe

"Jsou věci, které nechceš podstoupit, přísaháš si, že na ně ani nepomyslíš, ale potom se najednou stanou samy od sebe. Nestihneš si je ani promyslet, centrum myšlení tím zůstane zcela nedotčené, prostě k tomu dojde a tobě nezbývá nic jiného než udiveně pozorovat sám sebe a namlouvat si, že na tom neneseš žádnou vinu, protože se to odehrává bez tvého přičinění..."
- Metro 2033, Dmitry Glukhovsky


Trnový král [Mark Lawrence] úryvky

15. května 2016 v 22:18 | -DarkSoul
Článek plný úryvků z knihy Trnový král vlastně nemusel nikdy vzniknout, ale toto je ten typ knihy, ke které se chtě nechtě za několik měsíců po dočtení vrátíte a uprostřed noci začnete vyhledávat vaše oblíbené pasáže, přičemž si najednou povzdechnete "Jsem morbidní, když tohle čtu?" a pak čtete dál, protože ať jste nebo ne, jazyk, kompozice i charaktery postav vás k tomu prostě přinutí. Trnový král byl dokonce i kniha, kvůli které jsem si chtěla založit vlastní čtenářský deník, zápis o ní byl dlouhý na tři strany a v jednu chvíli jsem na to byla i patřičně pyšná. Když jsem však zjistila, že ne o moc dalších knihách můžu napsat tolik, jako o této, z nápadu čtenářského deníku sešlo.

Aliance [Veronica Roth] úryvky

13. dubna 2016 v 21:45 | -DarkSoul

"Dusím se vlastním strachem.

Ano, rád druhé biju - mám rád tu sílu a energii zkoncentrovanou do jediného okamžiku, ten pocit, že jsem nedotknutelný, protože umím lidem působit bolest. Ale právě to na sobě nesnáším, protože vím, že tam mám největší slabinu.

Tady veškeré rozdíly mizí. Máme jen jeden druhého.


Někdy mám pocit, že jsme úplně stejní, ale jindy, jako třeba teď, se mi zdá, že nás odděluje zeď.

Pomalu, zhluboka se nadechuju a nedokážu se pohnout. Jen zírám na krajinu pod sebou a napadá mě, že tohle je, jestli nic jiného, přesvědčivý důkaz o tom, že Bůh existuje, jak tomu věřili mí rodiče. Že náš svět je tak neskutečně obrovský, že se zcela vymyká naší kontrole. Že nejsme ani zdaleka tak velcí, jak si myslíme. Téměř zanedbatelní. Je to zvláštní, ale něco na té myšlence mi přináší pocit… svobody.

"Ty ses bál někoho zastřelit?" podiví se.
"Ne. Bál jsem se toho, že to dokážu tak lehce."

Kolik lidí se bojí, že se v nich ukrývá monstrum? Lidé se mají bát druhých, ne sebe.


Můj otec má schopnost na lidi zapůsobit, přestože postrádá jakýkoli šarm. Nikdy jsem to nechápal. Předkládá své názory jako holá fakta a jeho naprostá sebedůvěra dělá na posluchače dojem. A právě to mě na něm děsí, protože vím, co mi řekl - že jsem troska, že jsem budižkničemu, že nic, ale vůbec nic neznamenám. Čemu všemu jsem kvůli němu uvěřil?

Takhle se tedy rodí vzpoura Aliance, kterou jsem očekával od samého vzniku skupiny. Přestože jsem sám neviděl jinou cestu než cestu odporu vůči samozvané vládě, udělá se mi nevolno. Jako by povstání a rebelie tvořily nevyhnutelnou součást života - ve městě, v areálu, všude. Mezi nimi zůstává prostor jen pro několik krátkých nadechnutí a my jim pošetile říkáme "mír".

Jako by se ve mně rozpoutalo tornádo, které mě hodlá roztrhat.

Nevím, jaký je to pocit nenávidět svou vlastní minulost a současně toužit být milován lidmi, kteří jí vtiskli její podobu.

Všiml jsem si, že všichni přeběhlíci procházejí obdobnou proměnou osobnosti. Sečtělí, ze kterých se stanou Neohrožení, bývají krutí a násilní, z Upřímných se stávají bouřliváci závislí na adrenalinu, kteří se hrnou do každýho boje. A z Odevzdaných… nevím, asi vojáci. Revolucionáři.

Vím, co dělá - zvažuje význam existence jediného člověka v porovnání s mnoha životy a vzpomínkami a jednoduchou matematikou dochází ke zřejmému závěru. Tak pracuje mysl Sečtělého, tak funguje i mysl Odevzdaných, ale nejsem si jistá, jestli právě to teď potřebujeme. Jeden život za tisíc vzpomínek, odpověď je nasnadě, ale musí to být život jednoho z nás? Musíme to být my, kdo se obětuje?

Už mám plný zuby toho, jak vždycky s potěšením udělám něco špatnýho a pak se sám sobě divím. Chci, aby to už všechno skončilo. Chci začít od znova.


Vím, jak těžké je se změnit, jak dlouho to trvá, jak člověk navléká na šňůrku den za dnem, až se mu jednou její počátek ztratí v nedohlednu. Bojí se, že toho nebude schopen, že ty dny prohýří a ve výsledku na tom bude ještě hůř. A já mu rozumím - vím, jaké to je, bát se sám sebe.

Oheň, který hoří tak jasným plamenem, nemůže planout dlouho.

Ve společnosti druhých se dusím, ale když se jich straním, ochromuje mě pocit samoty.


Je tolik možností, jak být v tomhle světě odvážný. Odvaha někdy znamená položit život za něco důležitějšího, nebo za někoho jiného. Odvážný člověk se ve jménu vyššího zájmu někdy musí vzdát všeho, co dosud poznal, všech, které miloval.
Ale někdy ne.

Odvaha někdy znamená snášet bolest se zatnutými zuby a odžít si každý další den, který člověka další od lepšího života. A právě takovou odvahu teď v sobě musím najít."

Citáty z beletrie.

26. března 2016 v 13:59 | -DarkSoul

"Od smrti Arthura Rimbauda vídám ho každé noci. Nemohu se smířiti s jeho smrtí. Vídali jsme se již před mnoha lety, ale Rimbaud a jeho umění a jeho obličej zářily stále na dně mého ducha... Pro mě jest Rimbaud stále živoucí skutečností, sluncem, které ve mně svítí a nechce zhasnouti..."
- Verlaine

"Samota je úžasná věc a to hned ve dvou směrech. Za prvé člověku umožňuje, aby byl sám se sebou a za druhé ho chrání před společností druhých."
- Levá ruka boží, Paul Hoffman

"Chtěl bys milovat, chtěl bys druhým prokazovat laskavosti, chtěl bys být milosrdný. V hloubi srdce si ale uvědomuješ, že žádné z těch věcí nejsi schopen. Proto tě lidé nenávidí a proto z tebe mají větší strach, čím víc se je snažíš milovat."
- Čtyři poslední věci, Paul Hoffman

"Zabíjíš stejně snadno, jako jiní lidé dýchají. Přišel jsi do největšího města světa a navzdory všem dobrým úmyslům jsi ho po šesti měsících za sebou zanechal v troskách. Nepřinášíš s sebou katastrofy, ty sám jsi katastrofa. Jsi nositel zmaru, Anděl smrti, ať se ti to líbí, nebo ne. Pokud se ti to však nelíbí, měl by sis zvyknout na to, že budeš putovat světem, v němž se tě všichni budou štítit."
- Čtyři poslední věci, Paul Hoffman

"Na podzim je všechno připravené zemřít"
- Jméno větru I., Patrick Rothfuss

"Lidé znamenali bolest."
- Jméno větru I., Patrick Rothfuss

longlost-youthh: xx

"Jdi ven, tamhle mezi stromy. Zbav se všeho lidského odpadu ve svém těle a nezamiluj se příliš bláznivě do noci, abys neztratil cestu!"
- Interview s upírem, Anne Rice

"To jsem byl strachem, jenž plíživě strašil lidi ve snech už po celé věky. A ne naopak. Žádné sny, žádné noční můry. A teď s tím odmítám začínat."
- V temnotě, Rob Thurman

"Dělá se mi špatně z toho, že jsem prolil tvou krev. Že jsem ti ublížil. Tobě, Niku. A víš, co je na tom nejhorší? Víš, z čeho se mi dělá opravdu šoufl? Byla to ta největší zábava, jakou jsem kdy zažil."
- V temnotě, Rob Thurman

"Když se něco pokazí, můžeš udělat jenom dvě věci: spravit to, nebo s tím žít."
- Vlk, E. E. Knight

"Cítil se osamělý, nicméně předstíral, že mu samota vyhovuje, což vedlo k ještě hlubšímu osamění, a tak se ocitl v bludném kruhu, jaký si mladí lidé s určitou povahou kolem sebe vybudují a pak v něm uvíznou jako v pasti."
- Vlk, E. E. Knight

"Měl požitek z teplého deště a soukromí, které skýtal."
- Vlk, E. E. Knight

"Důvěřovat někomu znamená vzít na sebe největší možné riziko. Nebýt důvěry, spousta věcí by se nikdy nestala."
- Svědkyně, Jonathan Kellerman


Úryvky z povinné četby II.

3. března 2016 v 12:23 | -DarkSoul
Spalovač mrtvol (L. Fuks); Kdo chytá v žitě (J. D. Salinger)
SPALOVAČ MRTVOL

• Zlí lidé jsou zlí jen proto, že jim nikdo nikdy trochu lásky neposkytl. /str.8/

• Válka působí lidem daleko víc utrpení než civilní život. Přináší bídu, rodinné rozvraty, zničená manželství, krev, bolest, zkázu, a nejen lidem. Když si vzpomenu co zkusili v takovém polním tažení například i ti ubozí koně... Na světě má být mír spravedlnost a štěstí."
"To z nebe nespadne," řekl Willi "o to se musí bojovat. Přání jsou k ničemu, jen činy. A ty mohou vykonávat jen stoprocentní lidé." /str.30-31/

• "Tabulky se nebojte, pane Dvořák, je to jakýsi náš časový řád, jakýsi jízdní řád smrti. Vždyť je to vlastně ten nejvznešenější jízdní řád, který na tomto světě je. Jízdní řád, kterému nikdo neujde, ledaže se dá pohřbít do země. Tam je řád trochu jiný, méně dokonalý, zdlouhavější, protože to nezáleží na mechanice, ale na podzemních vodách a živočiších." /str. 37/

• Vyhládlost je následek smrti. /str 39/

• Násilí se nadlouho nikomu nevyplácí. S tím se může vystačit jen na krátkou chvíli, ale dějiny se jím psát nedají. /str. 44/

• Před námi je tma a po nás je tma, ten život je jen chvilka mezi dvojím temným nekonečnem [...] Pořád se rodí noví lidé a pořád umírají, aby pak už věčně byli mrtví. Tak se to aspoň zdá některým z nás. Byl by to smutný osud živých myslících bytostí, kdyby to tak doopravdy bylo. /str.54/

• Já mám rád rodinu a dělám pro ni všechno. Ale v tom ještě není smysl života. /str.54/

• Předčasná smrt je velké dobro jen tehdy, když člověka ušetří velkého strádání. [...] Kdybychom se zbavili smrti, nebylo by totiž úniku z utrpení. /str.56/

• Člověk nesmí být otrokem svých věcí. /str.135/

KDO CHYTÁ V ŽITĚ

• Nezáleží mi na tom, jestli to sbohem říkám smutně nebo rád, ale když odněkud odcházím, tak si chci uvědomit, že odcházím. Když to člověk neví, je mu pak ještě hůř. /str. 5/

• Taky hodně často říkám "páni". Částečně proto, že mám mizernou zásobu slov, a částečně proto, že se někdy chovám na svůj věk hrozně nezrale. /str. 8/

• Já jsem celkem ignorant, ale čtu hodně. /str.15/

• A tak jsem udělal to, že jsem psal o baseballový rukavici svýho bratra Allieho. Ta rukavice byla ohromnej námět na popisování. Vážně. Můj bratr Allie měl baseballovou rukavici na levou ruku. Byl levák. Náramnej námět na popisování byla proto, poněvadž Allie na ní měl po všech prstech a po kapse napsaný básně. Zeleným inkoustem. Napsal si je tam, aby měl co číst, když je v poli a nikdo není na pálce. Allie už umřel. Dostal leukemii a umřel - 18. července 1946 - když jsme byli v Mainu. Ten by se vám líbil. Byl o dva roky mladší než já, ale minimálně padesátkrát inteligentnější. Allie byl příšerně inteligentní. [...] Tu noc, co umřel, jsem spal v garáži a rozmlátil jsem pěstí všechny okna - jen tak pro nic za nic. Dokonce jsem se pokoušel rozbít okna toho stejšnu, co jsme to léto měli, ale to už jsem měl zlomenou ruku, takže se mi to nepodařilo. Byla to ohromná hloupost, já to uznávám, ale já vám skoro ani nevěděl, co dělám, a vy jste Allieho neznali. /str.28-29/

• V životě jste neviděli ty potoky krve! Já vám měl krev po puse, po bradě, a dokonce i po pyžamu a po županu. Na jedny straně mě to děsilo, ale na druhý mě to zas fascinovalo. S tou spoustou krve a s tím vším jsem vypadal jako rváč. Já jsem se za celej svůj život porval jen asi dvakrát a v obou zápasech jsem prohrál. Nejsem zrovna rváč. Jsem pacifista, jestli chcete co vědět. /str. 33/

• Některý z těch dobrejch jako lidi hrajou, aspoň tak trošinku, ale ne zas tak moc, aby to byla zábava se na ně koukat. Když některej herec hraje doopravdy dobře, je vždycky vidět, že to ví, že hraje dobře, a hned je všechno v tahu. /str. 82/

• Některý věci by měly zůstat tak, jak jsou. A člověk by měl mít tu moc, že by je strčil do některý tý velký vitríny a prostě je tam nechal na pokoji. Já vím, že to nejde, ale je to přes to prese všechno hrozná škoda. /str. 85/

• "Mělas už někdy všeho po krk?" povídám. "Jako jestli tě už někdy popad strach, že bude všechno v prachu, jestli něco neuděláš? Já jen jako, jestli máš ráda školu a tak."
"Škola je příšerná nuda."
"Ale já myslím, jestli školu nenávidíš? Já vím, že je to příšerná nuda, ale nenávidíš ji? To tím chci říct."
"No ne že bych ji zrovna nenáviděla. Člověk musí vždycky - "
"Já ji nenávidím. Páni, jak já ji nenávidím!" povídám. "Ale nejen školu.
Všechno. /str. 90/

• To je ten problém u těchhle intelektuálů. Nikdy nechtěj o ničem vážným debatovat, ledaže se chce jim. /str 101/

• Já nemám žádnej domov, kam bych šel. /str. 107/

• Když jsem konečně slez z radiátoru a šel do šatny, tak jsem brečel. Já nevím proč, ale brečel jsem. Nejspíš proto, že jsem byl tak děsně deprimovanej a že jsem si připadal ta opuštěnej. /str. 107/

• Ono to není tak zlý, když svítí slunce, ale slunce svítí, jenom když se mu chce./str. 109/

• "Já vím, že umřel! Myslíš, že to nevím? Ale to ho přece můžu mít pořád rád, nebo ne? Propánakrále, přece nepřestaneš mít někoho ráda jenom proto, že umřel - zvlášť když byl minimálně tisíckrát milejší než všechny lidi, co znáš a co jsou naživu." /str. 118/

• ,Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes'," povídám. "Zkrátka a dobře, já si v jednom kuse představuju, jak si spousta malejch dětí na něco hraje na takovým velikánským žitným poli. Tisíce a tisíce malejch dětí a nikde nikdo - jako nikdo dospělej - kromě mě. A já stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím chytnout každýho, kdo by z toho útesu moh spadnout - já jen jako, že když utíká a nekouká kam, musím se já odněkud vynořit a chytit ho. A to bych dělal pořád. Prostě bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli a tak. Já vím, že to je šílenství, ale to je to jediný, co bych dělal doopravdy rád. Já vím, že to je šílenství." /str. 119/

• Já vím, se mnou je mluvit těžký. Já si to uvědomuju. /str. 129/

• "Ten pád, ke kterému se podle mě řítíš, je zvláštní druh pádu, takový strašný druh pádu. Člověku, který padá, není
dopřáno ucítit ani uslyšet, že dopad na dno. Prostě padá a padá. A tohleto je souzeno lidem, kteří v tom nebo onom období svého života hledali něco, co jim jejich okolí nemůže poskytnout. Nebo si aspoň mysleli, že jim to jejich okolí nemůže poskytnout. A tak se vzdali hledání. Vzdali se dřív, než vůbec začali hledat. [...] "Nechci tě strašit," povídá, "ale dovedu si tě živě představit, jak vznešeně umíráš, ať už tak nebo tak, za něco, co za to ani dost málo nestojí." /str. 130/

• Na celým světě nenajdete místo, kde by bylo hezky a kde by byl klid a mír, poněvadž žádný takový místo neexistuje. /str. 141/

V lesích [Tana French] úryvky

28. února 2016 v 23:33 | -DarkSoul

"Než se tedy pustíte do mého příběhu, chtěl jsem vám říct tyhle dvě věci: Dychtím po pravdě. A lžu.

Už jsme si toho na ní vzali dost. Zůstala jí jenom její smrt a alespoň tu jsem jí chtěl nechat.

Přestože jsem už dávno bral Knocknaree jako něco, co se stalo komusi jinému, neznámému, jiná část mne samého tu stále zůstávala. Zatímco jsem se flákal na Teplemore nebo se rozvaloval u Cassie na futonu, ten malý kluk se tu vytrvale bez ustání točil v divokých kruzích na houpačce z pneumatiky, škrábal se přes zídku za Peterovou zářící kšticí, mizel v lese ve víru opálených nohou a smíchu.
Dříve jsem si myslel, spolu s policií a médii a mými konsternovanými rodiči, že já jsem ten, který se zachránil, kluk, jehož šťastně vyplavil domů odliv monstrózní vlny, která odnesla Petera a Jamii. Teď už ne. Ve smyslu příliš temném a zásadním na to, aby ho bylo možno považovat za metaforický, jsem z toho lesa nikdy neodešel.

Měl jsem pocit, že všechno kolem víří, přeskupuje se jakýmsi nepozorovatelným, ale zásadním způsobem, že malá ozubená kolečka se začínají posunovat. Myslím, že kdesi hluboko uvnitř - ať už se to jeví jakkoli ironicky - jsem se nemohl dočkat, co přinese další okamžik.

Přepadl mě záchvat čirého vzteku. Mělo to bejt všechno jinak, napadlo mě. Je to celý na hovno. Správně jsem měl teď sedět někde na zahradě v téhle ulici, bos, se skleničkou v ruce, a vykládat si s Peterem a Jamií o tom, co bylo dneska v práci. Dosud nikdy jsem na to nepomyslel a teď mě to skoro vyrazilo dech - o co všechno jsme byli připraveni. Správně jsme se spolu měli celé noci učit a stresovat se před závěrečnými zkouškami, Peter a já jsme se měli hádat, kdo z nás vezme Jamii na školní ples, a dobírat si ji, jak v těch šatech vypadá hrozně. Správně jsme spolu měli nocí vrávorat ze studentských večírků a přitom si prozpěvovat, chechtat se a vyvádět. [...]

Jako každý kriminalista jsem se vždy se samozřejmostí považoval za lovce. Nikdy mě ani nenapadlo, že celou tu dobu jsem mohl být vlastně já tím, kdo je loven.

Tehdy jsem se taky záhy naučil spatřovat v jádru všeho, co jsem měl rád, cosi temného a vražedného. A když jsem to tam nemohl najít, reagoval jsem zmateně a podezíravě, jediným možným způsobem, který mě napadl - nastrčil jsem to tam sám.

Zaplavila mě vlna děsivého, zničujícího studu. Tváře mi jen hořely. Naposledy jsem něco podobného cítil ve škole, takové naprosté, zdrcující ponížení, to prázdné svírání žaludku, kdy víte, bez jakýchkoli pochybností, že jste byli chyceni, přistiženi a absolutně nijak se z toho nemůžete vykroutit, vyvléct, ani to ničím omluvit."

Úryvky z povinné četby.

7. října 2015 v 21:31 | -DarkSoul
Mechanický pomeranč (A.Burgess); Obraz Doriana Graye (Oscar Wilde)

MECHANICKÝ POMERANČ

• Milicjanti se teď posadili, aby vyrobili dlouhý prohlášení, který sem musel podepsat, a já si pomyslel: Peklo na vás ať vám všem žahne, jestli ste, vy hajzlové, na straně Dobra, pak já sem rád, že patřim do druhýho tábora. /str.55/

• Co chce vlastně bůh? Chce bůh snad dobrotu nebo volbu dobra? Je snad člověk, který si vybírá zlo, jistým způsobem lepší než člověk, jemuž je dobro uloženo jako trest? /str.74/

• Vím, co je správné a souhlasím s tím, ale dělám to, co je špatné. /str.90/

• Teď vím na čem sem. Nikdo mě nechce, nikdo mě nemiluje. Trpěl jsem, trpěl a trpěl, a všichni chtějí, abych trpěl dál, já vím. /str.108/

• A cítil jsem, že jsem se všeho zbavil- dresů, těla, mozku, jména, osudu- cítil jsem se fakt chorošně, jako v nebi. [...] a byl jsem tam, kde dřív, s prázdnou sklenicí na stole před sebou a s pocitem, že se rozbrečím a jako by smrt byla jedinou odpovědí.

• A to bylo taky to, co sem lukoval úplně jasně, že právě tohle musím udělat, ale nevěděl jsem přesně jak, protože jsem na to nikdy dřív nepomslel, ach, bratři moji. /str.111/

OBRAZ DORIANA GRAYE

Čím dál víc miluji tajnůřskářství. Mám dojem, že je to jediné, co nám mění moderní život v něco tajuplného nebo zázračného. I to nejvšednější má hned půvab, jen když se s tím tajíš. /str. 12/

• Otočil jsem se a uviděl jsem poprvé Doriana Graye. Když se naše pohledy setkaly, cítil jsem, že blednu. Proběhl mnou zvláštní pocit hrůzy. Poznal jsem, že jsem se tváří v tvář setkal s někým, jehož pouhý zjev je tak podmanivý, že kdybych ho nechal na sebe působit, zmocnil by se celé mé povahy, celého mého nitra, dokonce i mého umění. /str.15/

• Je smutné si to připomínat, ale duch má bezesporu delší trvání než krása. /str. 21/

To nejhorší na románcích jakéhokoli druhu je, že jsme po nich tak neromantičtí. /str. 22/

• "Pro všechno mohu mít porozumění, jen ne pro utrpení," řekl lord Henry a pokrčil rameny "Pro to mít porozumění nemohu. Je příliš ošklivé, příliš děsivé, příliš skličující. V tom moderním porozumění pro bolest je něco strašně chorobného. Porozumění bychom měli mít pro barevnost života, pro jeho krásu, pro jeho radost. Čím méně se mluví o životních strastech tím lépe." /str. 51/

Říká věci, které mě rozčilují: dává mi dobré rady. /str. 68/

Jediní umělci, které znám jako lidi osobně roztomilé, jsou špatní umělci. Dobří umělci žijí prostě ve svém díle, a tak jsou ovšem dokonale nezajímaví v životě. /str. 69/

Podkladem optimismu je jen a jen hrůza. /str. 88/

• Vždycky je cosi směšného v citových výlevech těch, jež jsme přestali milovat. /str. 103/

Žijeme v době, kdy jedinou naší nezbytností jsou zbytečnosti. /str. 108/

Ve vlastních výčitkách je kus přepychu, když se obviňujeme sami, máme pocit že už k tomu nemá právo nikdo jiný. Rozhřešení nám dává sama zpověď, nikoli kněz. /str. 111/

Jediný půvab minulosti je v tom, že je to minulost. /str. 117/

Já vidím v její smrti něco překrásného Jsem rád, že žiji ve století, kdy se dějí takovéto zázraky. /str. 118/

• Dnes může člověk přežít všehno, jen ne smrt.

• Bylo to vyznání. A teď, když je mám za sebou, mám dojem, že jsem se o něco připravil. Snad by člověk nikdy neměl vyjadřovat své zbožnování slovy. /str. 134/

• Dítě, které se spálilo miluje oheň /str. 224/

• Většinu času strávil dokonce ve svém pokoji, bez sebe hrůzou ze smrti, a přitom lhostejný k životu. /str. 227/

• Knihy, kterým svět říká nemorální, to jsou knihy, jež světu ukazují jeho vlastní hanebnost. /str. 248/

• V trestu je očista. Nikoli "odpusť nám naše viny", ale "stíhej nás za všechno zlé", tak má znít modlitba člověka k nanejvýš spravedlivému Bohu. /str. 250/

• To vlastní krása ho přivedla do neštěstí, krása a mládí, které si vymodlil. Nebýt toho, mohl by být jeho život bez poskvrny. /str. 250/

• Sužuje ho živoucí umírání jeho duše. /str. 251/

Cítil, že kdyby se v myšlenkách obíral tím, co prožil, buď by onemocněl, nebo zešílel. Jsou hříchy, které okouzlují spíš při vzpomínce než ve chvíli, kdy se jich dopouštíme, podivné triumfy, jež uspokojují spíš hrdost než chtíče a rozumu poskytují pocit radosti, radosti silnější, než je kterákoli z těch, jež přinášejí nebo mohou přinášet smyslům. Ale tento zážitek takový není. Ten musí být vypuzen z vědomí, uspán makovým odvarem, zardoušen, aby sám člověka nezardousil.

• Téměř všichni se občas probouzíme ještě před úsvitem, buď po jedné z těch bezesných nocí, v níž se bezmála zamilujeme do smrti, nebo po jedné z těch nocí hrůzy a zrůdné radosti, kdy se komůrkami mozku prohánějí vidiny strašnější než sama skutečnost a proniknuté tím živoucím životem, který se tají i ve všech pitvornostech a který propůjčuje tu nesmrtelnou trvalost gotickému umění.

Nejsem sériový vrah (Wells, Dan) - Citáty

7. března 2015 v 12:42
Jaké hlášky se mi líbily v knize, jejíž hlavní hrdina je vlastně sociopat?

"Každý zvlášť jsme byli velcí podivíni, z nichž jeden si povídá sám pro sebe a ten druhý zase nemluví vůbec."

"Co je špatný, je zajímavý"

"Nebude to dlouho trvat a zabiješ spoustu lidí- určitě víc než deset, nejseš žádnej troškař- a pak mě uvidíš v telce, kde se mě budou ptát, jestli jsem něco takovýho tušil, a já řeknu: 'No jistě, ten kluk byl vždycky úplnej magor'
'V tom případě tě budu muset zabít jako prvního.' "

"Podkopal jsem základy něčeho většího a hlubšího, zdi, kterou jsem nikdy nechtěl prolomit. Za ní totiž číhá monstrum a já tu zeď vystavěl dost silnou na to, abych je za ní udržel; teď se však monstrum pohnulo a protáhlo se..."

"Já myslím, že osud tomu chce, aby se ze mě stal sériový vrah"

"Nikdy jsem vlastně neviděl, jak se živý člověk přemění na mrtvolu. Jsem...zvědavý"

" 'Dobrej člověk jsem proto, že vím jak se dobří lidi mají chovat. A tak je napodobuju.' "

(o sériových vrazích) "Jsou zkažení a divní a dělají hrozný věci. Já si jenom nemyslím, že je automaticky zkažený a divný, když se o nich člověk chce dozvědět trochu víc."

"Oheň je krátká přechodná věc- přesná definice pomíjivosti. Přichází náhle. Probouzí se k životu, když se setká žár a palivo, a pak lačně tančí, zatímco vše okolo se svíjí a černá. Když už není co strávit, oheň zmizí a zanechá za sebou jen popel z nespotřebovaného paliva- ty kousky dřeva, listí a papíru, které byly příliš znečištěné, které si nezasluhovaly, aby se mohly připojit ke zvláštnímu tanci plamenů."

"Když se s druhými neumíte sblížit po citové stránce, dopadá to tak, že se cítíte izolovaní a odcizení- jako byste lidstvo sledovali odněku zdálky jako nevítaní pozorovatelé."

(Ted Bundy v rozhovoru) "Když někoho zabiješ a máš dost času, tak ta oběť se může stát, kým ty budeš chtít."

" 'Obyčejná vražda je...prostě jiná. Ty páchají třeba opilci nebo žárliví manželé- oni k tomu, co dělají, mají důvod.' 'Sérioví vrahové důvody nemají?' 'Zabití je ten důvod' řekl jsem 'Sérioví vrazi mají uvnitř něco hladovýho nebo prázdnýho a zabitím tu prázdnotu zaplňujou.' "

"Monstrum za zdí se pohnulo. Říkal jsem mu monstrum, ale byl jsem to pořd jen já. Tedy, ta temnější část mého já. Asi si říkáte, že mít uvnitř opravdové monstrum je hrůzostrašné, ale věřte mi- daleko hořší je, když to monstrum je ve skutečnosti jenom vaše mysl."

"Byla by velká chyba, kdyby sis myslel, že sociopati nic necítí- právě naopak, jen prostě nevědí, co si se svými emocemi počít."

"Bylo to, jako bych stál na okraji útesu a snažil se sám sebe přesvědčit, ať skočím."

"Neustále jsem se však vracel k zabití samotnému, ke krvi, zvukům a křiku umírajícího člověka. Věděl jsem, že čistě teoreticky by mě to mělo trápit daleko víc- že bych měl zvracet, brečet nebo vytěsňovat podobné myšlenky. Místo toho jsem se prostě nasnídal, a přemýšlel jsem, co budu dělat dál."

"Monstrum za zdí se pohnulo. Já to můžu zvládnout. Ne. Opravdu? Možná bych to svedl. Ale toho jsem se bál, ne? Že někoho zabiju."

"Věděl jsem, že mám svou temnou stránku a že svedu to, co všichni ti sérioví vrazi, o kterých jsem četl a které jsem studoval. Zlo. Smrt."

"Rozhodl jsem se. Bylo načase, abych strhl zeď a zapomněl na pravidla, která jsem si pro sebe vytvořil. Bylo načase, abych vypustil monstrum."

"Zbytek dne mi zaplnily temné myšlenky a já se postupně zbavil svých pravidel. Když jsem příští den jel do školy, byl jsem ztrhaný a vystrašený- jako nový člověk uvězněný ve starém těle, které mu vůbec nesedí. Lidi se dívali skrz mě, ignorovali mě jako vždycky, ale na ně se dívaly nové oči, nová mysl, co pozorovala svět z této odcizující skořápky"

" 'Strach je...prostě divnej, když se nad tím zamyslíte. Lidi se boí ostatních věcí a lidí, ale nikdy ne sami sebe.' 'A lidi by se sami sebe měli bát?' 'Strach souvisí s tím, co sám nemůžete ovládat. S budoucností, tmou, s tím, že se vás někdo snaží zabít. Sám sebe se nebojíte, protože vždycky víte, co uděláte.' "

"Oheň se neusadí na jednom místě; oheň není shovívavý; oheň se neprotlouká. Oheň koná. Oheň prostě je"

"Své monstrum jsem už téměř pustil z hlavy, protože se z nás stala jedna bytost."

"Teď bych měl začít brečet. Vždyť já ani neumím brečet jako normální člověk."

"Já nejsem sériový vrah. Položil jsem nůž zpátky na pult."

"Říkal jsem si, jestli mýma očima může prohlédnout dovnitř a spatřit všechnu tu temnotu a monstrum, které se v ní skrývá."

"Láska může být silnou, ale i slabou stránkou"

"Spolu to můžeme napravit"

"Pořád jsem měl temné myšlenky, byly skryté hluboko pod povrchem, ale mé činy zůstávaly čisté. Jinými slovy, opravdu dobře jsem předstíral, že jsem normální. Kdybyste mě potkali na ulici, nikdy byste do mě neřekli, jak moc vás chci zabít."

_____________________________________________________________________________________________________________

Něco málo k obsahu (aneb pořádný sloh):

Pamatuju si chvíle, kdy jsem sama sebe měla za sociopata. Pamatuju mou naivitu a zbožné přání, abych nic necítila. Takže ano, když jsem četla tuto knihu, snažila jsem se s Johnem ztotožnit. Snažila jsem se zjistil, jestli je jeho monstrum podobné tomu mému, jak moc velký je rozdíl v našem ovládání tohoto monstra. A verdikt? Nebude ze mě sériový vrah. Ani nejsem sociopat, proboha!
Nepřipadalo mi nechutné či hrozivé, nad čím přemýšlel. Dokonale jsem chápala, proč na to myslel, ale jednoduše to vše skončilo u pochopení. Žádné "je jako já" se nekonalo. Moje "jsem-sociopat" období již odeznělo, protože už vím, jaká je kravina se tak nazývat.
Nevadí mi krev ani utrpení a bolest, ale nemohla bych jí asi bez hlubokých výčitek provozovat nebo se dívat, jak ji provozují na někom mně velmi důležitém. Nejsem bez emocí. Jsem plná emocí, jen jsem sociální fobik a introvert- nedůvěřivý, uzavřený introvert, který se může s minimálními obavami svěřit jen jedné osobě. A právě teď chci tu osobu upozornit, že ať si při čtení těch citátů myslela, že to všechno cítím stejně, že jsem prázná a toužím zabíjet či co- není to pravda. Ať už píšu jakékoli povídky či články, nejsem monstrum (a zjistila jsem to díky ní).
Aby bylo jasno- podle mě má v sobě monstrum každý. Záleží na velikosti a síle...a na tom, jestli si někteří jeho přítomnost vůbec uvědomují. Ale je v každém. Já ho vnímám, cítím jak mi tlačí na myšlenky, ale není tak silné, aby mě donutilo je zrealizovat.
Zdá se mi to, nebo to vůbec není o obsahu knihy?...

I když mě autor hned na začátku přesvědčil, že to není jeho autobiografie je jasné, s jakými myšlenkami si po večerech pohrává. Nemám mu to za zlé, jak jsem říkala- dělala(dělám) jsem to také. Avšak obdivuji jeho odhodlanost pod svým vlastním jménem vydat myšlenky, které ho zahání do temnoty, říct je naplno a nestydět se za ně. Vážím si ho za to, že se vyjádřil o nenáviděných a přiznal, že on s ostatními tu nenávist nesdílí. Neumím si ředstavit, kolik kritických řečí musel snášet díky svému názoru, protože ať se říká, co se říká, kniha je o emocích. A když je celá kniha o sériových vrazích a sociopatickém chlapci, který takovým vrahem touží, ale nechce být....

Romeo a Julie (Shakespeare, W.) - Citáty

20. ledna 2015 v 18:13 | -DarkSoul
Jaké úryvky/citáty/věty/verše mě zaujaly v této známé dramatické hře držící se na vrcholech známých her už po staletí?

"Montek (o Romeovi): Dokud mu nepomůžem z toho stavu, bude mít temných děsů plnou hlavu"

"Romeo: Já nejsem já. Pánbůh ví, kdo já jsem. To se ti zdá, že mluvíš s Romeem."

"Romeo: mně samotnému bolest srdce svírá, jenže víc bolí, když se jiný týrá tím, že já trpím, trpím nadvakrát, když prokazuješ mi, že mě máš rád."

"Julie (o Romeovi): jediná moje láska musí být jediná moje nenávist"

"Julie: Romeo, Romeo ach proč jsi Romeo? Zřekni se otce, zapři svoje jméno, a jestli nechceš, zapřu já svůj rod a navždy budu patřit pouze tobě"

"Růže nazvaná jinak bude vonět stejně."

"I kdybys přísahal, můžeš mi lhát"

"Těžko se hledá ten, kdo ztratil sebe."

"Kdo nebyl raněný, se jizvám směje"

"Otec Lorenzo: Na zemi totiž není nic tak zlé, co dobrem nemůže být pro druhé a rovněž nic tak dobré tady není, co nemohlo by se ve špatné změnit."

"Otec Lorenzo: ještě jsou na nebi mraky tvých vzdechů, tvé úpění mi dosud hučí v uchu a na tváři sis umýt nestačil, vymleté strouhy kudy se pláč lil"

"Romeo: Tak jasně říkám vám, že miluji, Capuletovu dceru Julii"

" Mercuzio (o Tybaltovi): Bije se dobře, bije se rád, a zabíjí ještě radši. To skvostné držení, ten dokonalý postoj, to parádní tušé!"

"Vévoda: Kdo zachránil vraha, chystá další vraždy"

"Julie (o Romeovi): Jsi pravý opak toho, čím se zdáš. Zlotřilý světče. Úctyhodný vrahu. Příroda musela tě vzplodit v pekle, že obalila černou duši ďábla tak božsky dokonalým pouzdrem těla. Jak může kniha plná proradnosti mít takhle vzácnou vazbu? A proč klam se usadil v tak skvostném paláci?"

" Capulet: Smrt mi ji vzala, smrt mi bere řeč, a už mi zbývá jenom němý pláč"

"Romeo (na lékárníka): Tady máš zlato, stokrát horší než jed, na tomhle hnusném světě vraždí víc než tvoje směšná tresť, co nesmíš prodat. To já ti dávám jed a ne ty mě."

"Romeo: mé úmysly jsou zlé a zběsilé, divočejší než tygr na lovu, nespoutanější nežli uragán."

"Julie (k Romeovi): jed ti pomohl na věčnost? Ty sobče, nenechals mi ani kapku, co mě má pomoct? Slíbám tvoje rty."

"Romeo-mrtev, cože? Paris taky? Zborcený krví. Copak všechno zlo muselo přijít v jedné strašné chvíli? Julie už se probouzí."

"Ten temný skutek tane v temnotách, než osvětlíme jeho příčinu."

"Zde je mrtvý hrabě Paris, zde mrtvý Romeo a Julie, jež po smrti je znovu zabitá"

"Ať smutnou výstrahou nám provždy je ten příběh Romea a Julie"

***

Něco jako závěr?
Světoznámou hru Williama Shakespeara tu zde snad nemusím ani představovat ani do podrobností popisovat. Knížečku jsem měla v notebooku staženou něco přes měsíc, než jsem se k ní konečně dostala a za nějaké čtyři dny jsem ji měla přečenou (čtyři dny to trvalo kvůli škole a jiným povinnostem)
Jsem toho názoru, že existují knihy, staré knihy, které by prostě měl každý přečíst. A kdo by do té kategorie nezařadil také tuto? Společně s tolika jinými je to totiž kniha, dramatická hra, příběh (říkejte si tomu, jak chcete) která přežívá staletí.

Ebook vám můžu poslat přes email, pokud mě kontaktujete přes komentář nebo někde vyhrabete rovnou moji emailovou adresu, ale pravda je, že když budete pár minut hledat (jako já) soubor s touto knihou určitě někde ke stažení najdete.
 
 

Reklama