Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Srpen 2018

our kind

14. srpna 2018 v 0:46 | darksoul |  In dark mind
Dnešní den byl klidný. Možná až moc.
Strávila jsem ho převážně v mém pokoji, četla jsem, dívala se na seriály a anime a celý ho takřka strávila hltáním slov o boji a přátelství. Možná proto mě tak překvapuje, že se teď znovu vykláním z okna a potichu kouřím cigaretu.
Asi brečím, ale kdo pozná jestli se jen sama před sebou znovu nepřetvářím.
Přemýšlím o těch přátelstvích, které bych mohla mít, kdybych se snažila udržet si je, analyzuji svoji duši a nemám se ráda, v zrcadle vidím neforemný tvar z tuku a krve, která by se tak lehko dala prolít.
Po dlouhé době jsem si vzpomněla na základní školu, kde jsem, jako správné naivní dítě, střežila žiletku v každé tašce, kterou vlastním.
Přijde mi ironické, že v těchto měsících ty ostré předměty nahradily krabičky cigaret - v mých skrýších je stále něco, co mě zabíjí. Moje ruce se stále třesou a připomínají mi, že za všechna ta léta jsem se vlastně vůbec nezměnila.
Je ve mně pořád něco špatně, asi jako v každém z nás, když o tom tak přemýšlím.
Někteří lidé nechtějí být šťastní, protože se hrozí toho, že by potom byli ještě prázdnější než s těmi všemi výčitkami. Může štěstí opravdu naplňovat? Někdy na sobě pozoruji, že ano, ale vzápětí pochybuji.
Znám spoustu lidí, které tíží věci, které udělali, vím jak je to bolí.
A znám mě, jak mě tíží věci, které jsem nikdy neudělala.
Myslím, že jsem v pořádku, ale přitom ne, očividně.
Nechápu, jak je to možné.
Jak dobrý musí mít člověk život, aby si nedokázal najít ani jedinou věc, která je špatná a zaměřit se na ní, nepustit ji z podvědomí svojí mysli a opodstatňovat tím svoje depresivní, smutné činy?
Všichni, kdo jsme takoví, neumíme vidět něco krásného bez záblesku stínu...ano, stín pro nás září, koupeme se ve světle, ale stejně bychom nejraději svlažili svůj mozek, svoje srdce a plíce v nebeské temnotě.
Smutní lidé.
Bolaví lidé.
Bytosti s kamenným plamenem ve vnitřnostech.
Umírám žitím a dívám se, jak mí přátelé žijí umíráním a nic z toho není správně. Život by měl být život a smrt jen smrt.
Mám přátele a jsem sama. Takže mi přijde, že všechno je tak, jak má být, jak to vždycky bylo.

To je můj update na život...a umírání. Hope you fucking enjoyed-