Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Červen 2018

Úryvky z povinné četby IV.

8. června 2018 v 15:41 | darksoul |  Citáty z knih
Na západní frontě klid; Erich Maria Remarque

"Jsme zaražení, každý ví, oč jde, takže není třeba mnoha slov. Moc nechybělo a dnes jsme tady v těch almarách neseděli. Bylo to s námi zatraceně nahnuté. A proto je všechno nové a silné - rudý mák a dobré jídlo, cigarety a letní vítr."

"Žádnému z nás není víc než dvacet. Ale mládí? Mládí? Tomu už je dávno. Jsme staří lidé."

"Staří lidé jsou pevně spojeni s tím, co bylo dřív, mají pevnou půdu pod nohama, mají ženy, děti, povolání a zájmy, které už jsou tak pevné, že je válka nemůže přervat. My dvacetiletí však máme jenom rodiče a někteří mají děvče. […] Ještě jsme nezapustili kořeny. Válka nás odplavila."

"Celý svět bychom měli vodit kolem toho lůžka a říkat: Tohle je František Kemmerich, stár devatenáct a půl roku: nechce umřít. Nenechte ho umřít."

"Žal světa, muka tvorstva, divoká, hrůzná bolest úpí z toho křiku. Jsme bledí."

"Všechno je monotónní; jízda, volání i déšť. Monotónně teče na naše hlavy i na hlavy mrtvých tam vpředu, teče na tělo mladého rekruta s ránou, která je příliš velká pro jeho bok, teče na Kemmerichův hrob, teče na naše srdce."

"Nejsme dobří k ničemu. Válka nás pro všecko dobré zkazila."

"Tuhé vězení by byl sklep. Dříve nás také uvazovali ke stromu, ale to je teď zakázané. Někdy s námi už zacházejí jako s lidmi."

"Nohy už nechtějí sloužit, ruce se třesou, tělo už není než šílenství těžko potlačované a tenkou kůží potažené, než bezbřehý, nekonečný řev, jenž může každou chvíli propuknout."

"A i kdyby nám jej vrátili, ten kraj našeho mládí, už bychom sotva věděli, co si s ním počít."

"Jsme opuštění jako děti a zkušení jako staří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni."


"Míjejí týdny - měsíce - léta? Jsou to jen dny. Čas, který kolem nás mizí, vidíme ve tvářích umírajících, házíme do sebe žvance potravy, utíkáme, hážeme, střílíme, zabíjíme, poleháváme, jsme slabí a tupí, a jen to nás drží, že mezi námi jsou ještě slabší, ještě tupější, ještě bezmocnější, co se vyjevenýma očima dívají na nás jako na bohy, kteří občas dokážou uniknout smrti."

"Pokud musíme být zde, v poli, tak frontovní dny, jakmile pominuly, v nás klesají ke dnu jako kameny, protože jsou příliš těžké, než abychom o nich mohli hned přemýšlet. Kdybychom nad nimi hloubali, zabily by nás ještě dodatečně, neboť, na to jsem už přišel: děs lze snést, pokud se člověk prostě přikrčí; - ale usmrcuje, jestli o něm přemýšlíte."

"Jsem to patrně já, kdo se změnil. Mezi dneškem a tehdejškem je propast."

"Hrozný pocit nicoty ve mně náhle stoupá. Nenalézám cestu zpátky, jsem vyloučený; ať prosím, ať se namáhám seč jsem, nic se nehne, netečně a smutně tu sedím jak odsouzenec a minulost se odvrací."

"Tělo je tiché, naprosto tiché, teď bez jediného hlesu, chroptění ustalo, ale oči křičí, řvou, v nich je shromážděn všechen život, soustředěný k nepředstavitelné námaze utéct, soustředěný v děsivou hrůzu před smrtí, přede mnou."

"Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, tvůj bodák, na tvé zbraně - teď vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě."

"Jsem mladý, je mi dvacet let; ale ze života neznám než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, že národy jsou hnány proti sobě a že se mlčky, zaostale, pošetile, poslušně, nevinně zabíjejí. Vidím, že nejchytřejší mozky světa vynakládají zbraně a slova, aby to všechno bylo ještě rafinovanější a trvalo to ještě déle. A stejně jako já to vidí všichni lidé mého věku, zde i tam na druhé straně, na celém světě, se mnou to prožívá moje generace."

"Toto léto 1918 je nejkrvavější a nejtěžší. Dny stojí nepochopitelně jako andělé zlatí a modří nad ringem zkázy. Každý zde ví, že válku prohráváme."


"Kdybychom se vrátili domů v roce šestnáctém, rozpoutali bychom z bolesti a síly našich prožitků vichřici. Vrátéme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí, z kořenů vyvrácení a bez naděje. Už se nedokážeme vpravit do života. Vyznat se v životě."

"Jsme plamínky tenkými stěnami chabě chráněné před vichřicí konce a nesmyslnosti, v níž plápoláme a někdy toneme."


Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque [rozbor]

7. června 2018 v 19:16 | -DarkSoul |  Rozbory povinné četby

Na západní frontě klid

Erich Maria Remarque

1. AUTOR
- 1898 - 1970
- německý spisovatel
- podle nacistické propagandy skutečné jméno Paul Kramer (Remarque pozpátku)
- nacisty popřena jeho účast ve válce, označen za Žida a literárního zrádce
- Témata vyskytující se v dílech: nechuť k válce, nesmyslnost války
- Současníci: Ernest Hemingway, F. S. Fitzgerald
- Další autorova díla: Tři kamarádi, Miluj bližního svého

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- dějiště: Francie a Německo - Západní fronta
- realismus
- spisovatel ztracené generace (=generace, která zažila válku; problémy s opětovným zařazením do společnosti)
- Dílo poprvé vydáno v roce 1928, v České republice roku 1967
- Originální název: Im Westen nichts Neues
- název symbolizuje nedůležitost jednotlivců ve válce
- zfilmováno 1930 (film obdržel Oscara)

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- originálně psána v němčině
- 20. století, 1. světová válka
- epika, válečný román
- slang mezi vojáky, gradace textu, archaismy, vulgarismy
- kompozice chronologická (+ retrospektivní vracení ve vzpomínkách), 12. kapitol
- spisovný jazyk, úvahové prvky
- ich-forma (po smrti hrdiny er-forma)

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Pavel Baumer- hlavní postava, hrdina z nemajetné rodiny, středoškolský student
- Tjaden, Muller, Leer, Kemmerich (umírá jako první)
- Kropp- jsou s Pavlem v klášteru, amputují mu nohu a on vzdává život
- Katczinsky- Pavlův nejlepší přítel
→ Pavlovi přátelé, vojáky, jediní lidé, kteří mu rozuměli, a kterým mohl důvěřovat
- Himmelstoss - desátník, který šikanuje vojáky, Pavel s přáteli mu to později oplácí, zbabělec, v civilu listonoš

5. DĚJ
Je rok 1916 a s ním i První světová válka. Příběh vypráví o studentech gymnázia, které vlastenecký učitel, svými názory doslova donutí jít do války a pomoct tak německé armádě za každou cenu. Studenti mají zkreslenou představu o tom, co je čeká. Nicméně skupina spolužáků z jedné školy se přihlásí k armádě a podstupují krátký vojenský výcvik, předtím než budou posláni na frontu. Už tam poznávají omezenou povahu jejich velitele (Himmelstossem), který je při každé možné příležitosti šikanuje. Pavel se ale brzy nakrátko vrací domů, kde má nemocnou matku. Začíná si uvědomovat věci, které předtím nevnímal a neviděl. Jeho přátelé začínají umírat, dokonce přímo v jeho náručí. Pavel umírá ztrápený a nešťastný, uvědomuje si chybu, které se dopustili, umírá v den, kde je na Západní frontě vyhlášen KLID. (děj použit ze stránky zde)

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Vykresnení společnosti zkažené nesmysluplnou ideologií
- Mladí lidé jsou přesvědčováni, že válka jít do války je pocta
- Generace byla zničena válkou, a to i když unikne jejím granátů


7. VLASTNÍ NÁZOR

Nemyslím si, že vůbec dokážu pár slovy vyjádřit, jak hluboce se mě tato kniha, naprosto neočekávaně dotkla. I přes to století, které dělí mě a samotného autora, dokážu cítit všechny ty emoce a každá myšlenka zůstává nedotčená časem, názory a atmosféra jsou až moc nebezpečně podobné současnosti - válka je náboženstvím lidstva. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít něco z povinné četby tak moc ráda a upřímně si to užívat, a věřím, že tuhle laťku už jen tak některá kniha ze seznamu nepřekoná. V Remarquovi jsem cítila víc bolesti a vášně než v Rimbaudovi, a to už je opravdu co říct. Tleskám, tleskám přes moře času, a cítím se ztracenou generací. Možná, že díky nim se jednou budeme schopni najít my.


Související obrázek