Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Červen 2018

Loneliness - my own disease

30. června 2018 v 0:32 | darksoul |  In dark mind
Už nevím, jak o tom mám mluvit (nemluvím o tom), už nevím, jak o tom mám psát (napsala jsem už moc), ale nechci kvůli tomu brečet, nechci se kvůli tomu stranit ostatním - těm, které mám.
Nemyslím si, že je něco špatně se mnou nebo s mou duší, mozkem nebo srdcem, když mi vadí samota, když strádám, když cítím tu díru někde uvnitř mě, která nejde vyplnit. Není to jen rozmar. Není to jen stesk po vztahu. Je to nedostatek v životě. A s každým dnem, s každým dalším rozhovorem o někom jiném se učím, že se bez citu neobejdu. Že je to nějak naprosto důležité pro mě jako pro osobu, pro živou dýchající osobu. Potřebuji to vidět, cítit všemi smysly. Nejsem bezcenná...nebo snad ano?


Neměla jsem příležitost o tom do teď mluvit, ale před nějakou dobou jsem byla s kamarádkou na promítání dokumentu (Human, mimochodem, sakra doporučuji). Většinou se nehrnu do sdílení s ostatními osobami - nedělá mi to dobře, i přes můj smysl pro sebeanalýzu a rozebírání všech mých pocitů - Neměla bych o tom mluvit, když je to tak nepodstatné ve srovnání s tím, jaké to mají ostatní - každopádně se v tomto ohledu zlepšuji, často to zesměšňuji, ale víc přátel ví o mých komplexech a pochmurných náladách. Specificky tato osoba, kterou jsem oslovila s návrhem jít se na daný dokument podívat, ví překvapivě mnoho, přestože se s ní osamotě nikdy nestýkám. Sedíme spolu na hodinách francoužštiny a je v kroužku mých stálých školních přátel, čtyři oči jsme však málokdy. Ten den jsme si však povídali o mnoha věcech. O vážných věcech - o problémech společnosti, o problémech přátel a o našich problémech překvapivě také, přestože na sdílení takových pocitů máme stejný názor - jsme posluchači, nevyprávíme. Došlo mi, že v mnoha věcech jsme si podobné a mluví se mi s ní o vážných věcech líp, než s kýmkoli jiným - možná protože mě jinak ani nezná a snad také z dalších, nevysvětlitelných důvodů.



V jedné ze zpovědí dokumentu starý pán uvedl, že nikdy neměl milenku. Prý se snažil, chodil na párty, ale nakonec to vzdal. Nikdy nikoho neměl. A mě v té temné místnosti, se svou kamarádkou po boku, tiše stekla slza. A pak další. Nutila jsem se ke kontrole, protože s každým dalším dnem je víc a víc možné, že tak skončím taky. Sama. A jestli mě to uvnitř trochu nezabíjí, tak už nevím, co by mohlo.


Self hatred ruins everything.

28. června 2018 v 13:51 | darksoul |  In dark mind
Cesta od ní. Zastávku po zastávce slyším umělý ženský hlas vyhlašovat jména ulic a míst. Tady bych mohla vystoupit, tady taky, a přesto dál sedím a pozoruji zamlžené, kapkami poseté okno. Pálí mě oči, jako bych se dívala dlouhou dobu do ohně, tak dlouho, až teplo projde celými mými zorničkami a bolí až v mozku. Sebenenávist není atraktivní. Je to vlastnost, která ničí všechno, co ve vás budují ostatní. Pocit lásky a přátelství a příjemné doteky štěstí přestávají existovat. Najednou je to zase jenom to prázdno, to hladovění uvnitř těla, ta díra okolo srdce, která vydechuje a vdechuje místo plic. Jediné, co se dá dělat je brečet nebo si z toho dělat legraci.

"Haha, už je to zase v prdeli, to je great.."


Chtěla mě vidět. To by mi mělo udělat radost. Nebo by mě to mělo nechat chladnou a rezervovanou potom, co jsem ji včera náhodou potkala v autobuse a ona mě (ať říká cokoliv) přecházela pohledem. Ale co, mám být její tajná kamarádka, blízká její duši a nikdo o tom nemá vědět. Takže je to možná moje vina, že jsem ji vůbec pozdravila a nedržela hubu, ne?
Takže mi naprosto jistě netlouklo srdce jak splašené. Ne. Proč by mělo, že? Jen mě chce na chvíli vidět, než jí přijede odvoz domů. Moje srdce tedy musí bít v klasických intervalech, moje oči musí působit znuděně a musím přemýšlet o nepodstatných věcech, jako když jedu naproti jakékoli holce ze školy. Zastavuji a vidím ji, všechno bude v pohodě.

Ale není horší pocit, než ji vidět a fyzicky cítit, jak odplouvá po pásech dešťové vody všechno, co mezi námi kdy bylo. Prázdná konverzace, ve které není nic z blízkosti, kterou si tak detailně pamatuji z rok starých telefonátů. Nic z důležitých slov. Jen prázdný, ničemný small talk. Nenávidím to. Je to jako když natáhnu ruku a city mi protékají mezi prsty. Nevím co říct, jaké zaklínadlo, abych z nich vytvořila misku a držela všechno v ní, co nejdéle to půjde. Neumím nic než proměnit vodu v lepkavý rozpálený olej, abych pro sebe ještě znásobila tu klidnou, tichou a nevyhnutelnou ztrátu, co se právě děje. Čas ji jednou po rozbouřené řece odnese pryč, protože si jí neumím udržet u sebe, protože mi už nemá co důležitého říct, protože má ve svém životě mnoho rodin z přátel, co jí nevědomky pomáhají vylézt z propasti, jako jsem to kdysi dělala já. Asi jsem svoji úlohu splnila - jednou jsem jí nešikovnými slovy zachránila život. Teď, když odchází, mi to musí stačit.


Pamatuji si na jeden náš rozhovor, který jsme měli asi před měsícem. Většinou bývám při hovorech s ní smutná kvůli jejímu životu. Kvůli tomu, čím si prochází. A dnes tomu nebylo chvíli jinak, ale protože není tak dole, jak už bývala v minulosti, červ se mi vkradl do hlavy a já začala litovat sebe, svou nedostatečnost, svou samotu, všechno (tedy to jedno), co nemám. Měla něco s dívkou, s její kamarádkou, a rozhodla se mít náladu popsat mi to do přesných, intimních detailů. A já se snažila, a stále snažím, odpoutat se od toho, ubránit se té silné závisti nad tím, jak snadno jí to jde, držet se toho, že měla krásnou noc a soucítit s tím, jak se to nakonec trochu zkazilo (nebudeme zacházet do detailů), ale nejde to. Při tom popisu jsem ležela schoulená v rohu postele, mobil volně položený na uchu, a s pevně zavřenýma očima jsem se přesvědčovala, že mi to nevadí. Že vůbec není rozdíl v tom jestli mi povídá o klucích nebo o holkách, pořád jí to přeju nebo s ní soucítím, ale nikdy, nikdy do toho netahám svůj prázdný život. Tohle jedno specifické štěstí jiných mě bolí až do morku kostí. A kvůli tomuhle štěstí mě může pomalu přestat potřebovat.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to ani trochu nevadí. Ale já jsem já a jen si přeju, aby si neubližovala a aby jí neubližovali ostatní. A pokud mě přestane potřebovat, i když si to asi sama ještě neuvědomuje, může mě nechat jít. Může mě nechat samotnou. Protože sebenenávist mi nedovolí o její pozornost bojovat. Kdo jsem já - nikdo.


Úryvky z povinné četby IV.

8. června 2018 v 15:41 | darksoul |  Citáty z knih
Na západní frontě klid; Erich Maria Remarque

"Jsme zaražení, každý ví, oč jde, takže není třeba mnoha slov. Moc nechybělo a dnes jsme tady v těch almarách neseděli. Bylo to s námi zatraceně nahnuté. A proto je všechno nové a silné - rudý mák a dobré jídlo, cigarety a letní vítr."

"Žádnému z nás není víc než dvacet. Ale mládí? Mládí? Tomu už je dávno. Jsme staří lidé."

"Staří lidé jsou pevně spojeni s tím, co bylo dřív, mají pevnou půdu pod nohama, mají ženy, děti, povolání a zájmy, které už jsou tak pevné, že je válka nemůže přervat. My dvacetiletí však máme jenom rodiče a někteří mají děvče. […] Ještě jsme nezapustili kořeny. Válka nás odplavila."

"Celý svět bychom měli vodit kolem toho lůžka a říkat: Tohle je František Kemmerich, stár devatenáct a půl roku: nechce umřít. Nenechte ho umřít."

"Žal světa, muka tvorstva, divoká, hrůzná bolest úpí z toho křiku. Jsme bledí."

"Všechno je monotónní; jízda, volání i déšť. Monotónně teče na naše hlavy i na hlavy mrtvých tam vpředu, teče na tělo mladého rekruta s ránou, která je příliš velká pro jeho bok, teče na Kemmerichův hrob, teče na naše srdce."

"Nejsme dobří k ničemu. Válka nás pro všecko dobré zkazila."

"Tuhé vězení by byl sklep. Dříve nás také uvazovali ke stromu, ale to je teď zakázané. Někdy s námi už zacházejí jako s lidmi."

"Nohy už nechtějí sloužit, ruce se třesou, tělo už není než šílenství těžko potlačované a tenkou kůží potažené, než bezbřehý, nekonečný řev, jenž může každou chvíli propuknout."

"A i kdyby nám jej vrátili, ten kraj našeho mládí, už bychom sotva věděli, co si s ním počít."

"Jsme opuštění jako děti a zkušení jako staří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni."


"Míjejí týdny - měsíce - léta? Jsou to jen dny. Čas, který kolem nás mizí, vidíme ve tvářích umírajících, házíme do sebe žvance potravy, utíkáme, hážeme, střílíme, zabíjíme, poleháváme, jsme slabí a tupí, a jen to nás drží, že mezi námi jsou ještě slabší, ještě tupější, ještě bezmocnější, co se vyjevenýma očima dívají na nás jako na bohy, kteří občas dokážou uniknout smrti."

"Pokud musíme být zde, v poli, tak frontovní dny, jakmile pominuly, v nás klesají ke dnu jako kameny, protože jsou příliš těžké, než abychom o nich mohli hned přemýšlet. Kdybychom nad nimi hloubali, zabily by nás ještě dodatečně, neboť, na to jsem už přišel: děs lze snést, pokud se člověk prostě přikrčí; - ale usmrcuje, jestli o něm přemýšlíte."

"Jsem to patrně já, kdo se změnil. Mezi dneškem a tehdejškem je propast."

"Hrozný pocit nicoty ve mně náhle stoupá. Nenalézám cestu zpátky, jsem vyloučený; ať prosím, ať se namáhám seč jsem, nic se nehne, netečně a smutně tu sedím jak odsouzenec a minulost se odvrací."

"Tělo je tiché, naprosto tiché, teď bez jediného hlesu, chroptění ustalo, ale oči křičí, řvou, v nich je shromážděn všechen život, soustředěný k nepředstavitelné námaze utéct, soustředěný v děsivou hrůzu před smrtí, přede mnou."

"Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, tvůj bodák, na tvé zbraně - teď vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě."

"Jsem mladý, je mi dvacet let; ale ze života neznám než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, že národy jsou hnány proti sobě a že se mlčky, zaostale, pošetile, poslušně, nevinně zabíjejí. Vidím, že nejchytřejší mozky světa vynakládají zbraně a slova, aby to všechno bylo ještě rafinovanější a trvalo to ještě déle. A stejně jako já to vidí všichni lidé mého věku, zde i tam na druhé straně, na celém světě, se mnou to prožívá moje generace."

"Toto léto 1918 je nejkrvavější a nejtěžší. Dny stojí nepochopitelně jako andělé zlatí a modří nad ringem zkázy. Každý zde ví, že válku prohráváme."


"Kdybychom se vrátili domů v roce šestnáctém, rozpoutali bychom z bolesti a síly našich prožitků vichřici. Vrátéme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí, z kořenů vyvrácení a bez naděje. Už se nedokážeme vpravit do života. Vyznat se v životě."

"Jsme plamínky tenkými stěnami chabě chráněné před vichřicí konce a nesmyslnosti, v níž plápoláme a někdy toneme."


Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque [rozbor]

7. června 2018 v 19:16 | -DarkSoul |  Rozbory povinné četby

Na západní frontě klid

Erich Maria Remarque

1. AUTOR
- 1898 - 1970
- německý spisovatel
- podle nacistické propagandy skutečné jméno Paul Kramer (Remarque pozpátku)
- nacisty popřena jeho účast ve válce, označen za Žida a literárního zrádce
- Témata vyskytující se v dílech: nechuť k válce, nesmyslnost války
- Současníci: Ernest Hemingway, F. S. Fitzgerald
- Další autorova díla: Tři kamarádi, Miluj bližního svého

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- dějiště: Francie a Německo - Západní fronta
- realismus
- spisovatel ztracené generace (=generace, která zažila válku; problémy s opětovným zařazením do společnosti)
- Dílo poprvé vydáno v roce 1928, v České republice roku 1967
- Originální název: Im Westen nichts Neues
- název symbolizuje nedůležitost jednotlivců ve válce
- zfilmováno 1930 (film obdržel Oscara)

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- originálně psána v němčině
- 20. století, 1. světová válka
- epika, válečný román
- slang mezi vojáky, gradace textu, archaismy, vulgarismy
- kompozice chronologická (+ retrospektivní vracení ve vzpomínkách), 12. kapitol
- spisovný jazyk, úvahové prvky
- ich-forma (po smrti hrdiny er-forma)

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Pavel Baumer- hlavní postava, hrdina z nemajetné rodiny, středoškolský student
- Tjaden, Muller, Leer, Kemmerich (umírá jako první)
- Kropp- jsou s Pavlem v klášteru, amputují mu nohu a on vzdává život
- Katczinsky- Pavlův nejlepší přítel
→ Pavlovi přátelé, vojáky, jediní lidé, kteří mu rozuměli, a kterým mohl důvěřovat
- Himmelstoss - desátník, který šikanuje vojáky, Pavel s přáteli mu to později oplácí, zbabělec, v civilu listonoš

5. DĚJ
Je rok 1916 a s ním i První světová válka. Příběh vypráví o studentech gymnázia, které vlastenecký učitel, svými názory doslova donutí jít do války a pomoct tak německé armádě za každou cenu. Studenti mají zkreslenou představu o tom, co je čeká. Nicméně skupina spolužáků z jedné školy se přihlásí k armádě a podstupují krátký vojenský výcvik, předtím než budou posláni na frontu. Už tam poznávají omezenou povahu jejich velitele (Himmelstossem), který je při každé možné příležitosti šikanuje. Pavel se ale brzy nakrátko vrací domů, kde má nemocnou matku. Začíná si uvědomovat věci, které předtím nevnímal a neviděl. Jeho přátelé začínají umírat, dokonce přímo v jeho náručí. Pavel umírá ztrápený a nešťastný, uvědomuje si chybu, které se dopustili, umírá v den, kde je na Západní frontě vyhlášen KLID. (děj použit ze stránky zde)

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Vykresnení společnosti zkažené nesmysluplnou ideologií
- Mladí lidé jsou přesvědčováni, že válka jít do války je pocta
- Generace byla zničena válkou, a to i když unikne jejím granátů


7. VLASTNÍ NÁZOR

Nemyslím si, že vůbec dokážu pár slovy vyjádřit, jak hluboce se mě tato kniha, naprosto neočekávaně dotkla. I přes to století, které dělí mě a samotného autora, dokážu cítit všechny ty emoce a každá myšlenka zůstává nedotčená časem, názory a atmosféra jsou až moc nebezpečně podobné současnosti - válka je náboženstvím lidstva. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít něco z povinné četby tak moc ráda a upřímně si to užívat, a věřím, že tuhle laťku už jen tak některá kniha ze seznamu nepřekoná. V Remarquovi jsem cítila víc bolesti a vášně než v Rimbaudovi, a to už je opravdu co říct. Tleskám, tleskám přes moře času, a cítím se ztracenou generací. Možná, že díky nim se jednou budeme schopni najít my.


Související obrázek