Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Květen 2018

mostly just the end.

22. května 2018 v 16:47 | darksoul |  Poems
I had a dream yesterday,
a dream without beginning.

I felt my death in it,
and it was quiet but raw -

I fell into a volcano,
and not a soul saw.

A strange sensation
came running down my spine,

as if I expected this
for a long, long time.

I shook and shivered
in endless anticipation,

of what's to come
and how will it go.

Then, huray,
it has finally been satisfied:

I died, I died, I died.


Citáty z beletrie VI.

10. května 2018 v 22:02 | darksoul |  Citáty z knih
Už je to tak, období čtení knih je zpět a chci, aby nikdy neskončilo.

Tvorba Carlose Ruize Zafóna

Španělský autor, který si získal moje srdce. Spolu s Donnou Tartt mě dokáže přímět cítit se úplně oddělená od reality. Vtáhne mě do příběhu, a já nechci pryč. Jsem plná té atmosféry, postav, i příběhu, který bych pravděpodobně ani tak nehltala, pokud by nebyl napsaný tím dokonalým způsobem, který nutí mé srdce být rychleji a můj mozek přemýšlet více a vyvolávat nádherné obrazy a ideje. Nedostižitelná inspirace - tak bych popsala jeho způsob psaní.
Asi nikdy mě nepřestane udivovat, jakým způsobem Zafón píše, jaká slova vkládá do úst svým postavám, jak líčí atmosféru tajemna, což dělá Barcelonu a všechna ostatní místa milionkrát nádhernější a přitažlivější, než se můžou zdát. Nikdy jsem se moc nezajímala o Barcelonu...teď se usmívám už jen při myšlence na to, že ji v říjnu budu moci navštívit.
Nikdy mě neomrzí, jak popisuje smrt a samotu. Jak slovy dokáže vytvořit tu neskutečně emotivní tragédii, která je přesto tichá a klidná, jako mnoho dalších zasněných pohledů a scén, kterými nás Zafón obdarovává.
Čtěte, pokud se chcete ztratit.


Tady je jen malá ukázka jeho slov ze dvou románů, které můžu po týdnu vrátit do knihovny, protože jsou už přečtené:

Marina

"Nikdy jsem nikomu popravdě nevyložil, co se tenkrát stalo. Tehdy jsem netušil, že oceán času, do kterého jsme pohřbili své vzpomínky, nám je dříve nebo později vyvrhne zpátky." str. 10

"Koncem sedmdesátých let byla Barcelona přeludem ulic a uliček, kterými se člověk mohl vrátit v čase o třicet nebo o čtyřicet roků zpátky. Stačilo jen překročit práh některého domu či kavárny. Čas a paměť, dějiny a fikce, vše se v tom okouzlujícím městě prolínalo jako vodové barvy na akvarelu v dešti." str. 11

"Zmítal jsem se mezi chorobnou fascinací, s jakou mě to zapomenuté místo uchvátilo, a tím, co mi říkal zdravý rozum." str. 14

"Prohra v tichosti víc vyzní." str. 37

"Vždycky říkával, že lidé nechávají plynout život, jako by měli žít věčně a že právě v tom spočívá jejich zatracení. Vysmíval se životu i smrti, všemu božskému i lidskému." str. 59

"Malovat znamená psát světlem." str. 59

"'Mohl bych malovat třeba i tisíc let,' mumlal Salvat na smrtelné posteli, 'a barbarství, nevědomost a bestialitu lidí bych nezměnil ani o ždibíček. Krása je jako fouknutí proti větru reality. Moje umění nemá smysl.''' str. 60

"Světlo v jeho nitru navždy umlklo." str. 65

"Měl jsem dojem, jako bych se ocitl v nějaké hrobce. Šlo o jednu ze stovek přízračných budov, díky nimž historické jádro Barcelony získalo nádech zakletého města." str. 73

"Ostrá slova mi dala pocítit, že jsem cizí člověk v cizím domě. Jako by mi chtěla naznačit, že to není moje rodina ani můj domov, ani moje starosti, a i kdybych se snažil sebevíc vytvářet si takovou iluzi, nic se na věci nezmění." str. 153

"Zadíval jsem se do tmy, jako bych čekal, že na tom místě najdu vysvětlení všeho, co se dělo. Viděl jsem však jen smrt a ticho." str. 154

"Ocitli jsme se v zakleté Barceloně, v labyrintu duchů, v němž ulice měly mytická jména a kde nám za zády chodili skřítci." str. 167

"...život připraví každému z nás několik málo okamžiků opravdového štěstí. Někdy jde o několik dní nebo týdnů. Někdy o pár let. Všechno záleží na našem osudu. Vzpomínka na tyto chvíle nás pak navždy provází a vytváří v naší paměti místo, kam se po celý život snažíme vrátit, ačkoli se nám to nepodaří." str. 194

"Něco se zlomilo a já jsem nevěděl co, cítil jsem však, že jsem tam navíc." str. 231

"Potřeba její přítomnosti ve mně vyvolávala fyzickou bolest. Spalovala mi nitro a nikdo a nic mi nemohlo přinést úlevu. Stala se ze mě šedivá postava bloudící chodbami. Můj stín splýval se stěnou. Dny míjely jako opadané listí." str. 233

"Na okamžik jsem měl pocit, že jsem se pomátl. Že by se to všechno nacházelo jen v mých představách?" str. 234

"Barcelona mého dětství už neexistuje." str. 254


Zářijová světla

"Samota je podivný labyrint." str. 81

" 'Je to moje soukromá svatyně.'
' Daleko od celého světa, že jo? '
' Tak daleko, jak jen to jde.'
' Ty nemáš moc rád lidi, co? '
' Záleží na tom, jaké lidi,' odpověděl s úsměvem Ismael. "str. 95

"Zvuk hlasů stoupal až k jeho oknu jako kouř ze špatně uhašené cigarety, klikatě a vrtkavě, a nešlo si ho nevšímat." str. 131

"Procházet se po Cravenmoore bylo jako procházet se v opojném, ale děsivém snu." str. 135

"Ve světě světel a stínů si každý člověk musí najít svou vlastní cestu." str. 226