Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Duben 2018

I - so imperfect, so weak, so unspeakably lonely

30. dubna 2018 v 21:24 | darksoul |  In dark mind
"Dark: (adj.) 1. A thousand knives of solitude in the chest. Devoid of company. Devoid of light."


Cítím se jako velmi osamělá osoba, když na Čarodějnice, svátek požárů a připitých ožralů, kdy se máte sejít s přáteli a dělat pořádné průsery, ležím na posteli, dívám se na seriály a čtu.

Ani vám nejsem schopná říct, jak moc mi to samo o sobě vadí. Jistě, ráda bych si připadala, že někam patřím, ráda bych odpověděla na dotazy "A kam se chystáš na Čarodky?" něco jiného než neurčité "Nevím," nebo se cítila jako naprostý outsider a chudák bez přátel, když vidím lítostné pohledy těch, kterým jsem odpověděla, že se nikam nechystám. Ráda bych se opila, přiznávám, ráda bych poslouchala dobrou muziku a ráda bych se smála.

Euforie takových věcí se mi ale už nějakou tu chvíli vyhýbá. Častěji se utápím v samotě, chodím na klidná setkání s jednou nebo dvěma kamarádkami - sednout si do kavárny, projít se po městě a tak podobně - ale moc nepiju (alkohol je pro mě zaručený startér nevhodných depresivních myšlenek), spíš kouřím (také startér depresivních myšlenek, já vím), mluvím a myslím na nepodstatné věci.


Sotva si už pamatuji, jaké to je, cítít se chtěná a oblíbená a šťastná, že jsem s mnoha lidmi, a to to není ani měsíc od doby, co jsem to zažila naposledy. Pořád se jen cítím špatně, protože nemám ten druh přátel, ten druh blízkých vztahů, jaké nacházím u lidí v knihách. Jsem hodně naivní, já vím, protože mi opravdu nedává smysl, jak nemůže existovat něco nereálného. Ale já vím, že to existuje, pro určitý druh šťastných, vyvolených lidí. Takoví lidé v určité době najdou skupinu, se kterou jsou si nejblíž, ale většinou je to také skupina, ve které jim je nejhůř. Myslím, že jen smutné, něčím trochu zlomené osoby se dokážou tak blízce spojit s někým jiným. Štěstí bez tragédie není nikdy tak silné. Možná proto já, která nepoznala opravdovou bolest, nemůžu nic podobného najít.

Říkala jsem milionkrát jak se cítím, kdo si myslím že jsem, sebeanalyzuji se, rozebírám se, trhám se tak trochu pro svoje nitro a netrhám se dost pro ostatní. Nebaví mě nudit všechny pořád těmi samými myšlenkami, trápit se nezměnitelným a přijímat osud. Musím se sama sobě smát, když si uvědomím, že bych chtěla, aby o mě svět smýšlel jako o rebelovi, o přitažlivém nebezpečí, o zajímavé holce ukrývající se za maskou. Jsem jenom směšná. Smějte se mi.



Ha.

Ha.

Fucking Ha.


Citáty z beletrie V.

27. dubna 2018 v 17:54 | darksoul |  Citáty z knih
Plavec; Joakim Zander

Výsledek obrázku pro joakim zander swimmer

"Díváš se na mě, oči čisté jako příslib deště, a já vím, že víš. Víš to stejně dlouho jako já. Že tě zradím. Právě teď je zrada tak blízko, že oba cítíme její páchnoucí dech i nepravidelné bušení srdce."


"Otočil jsem se a chtěl se vydat zpátky k autu. Moje stopy mezitím zavál sníh. Jako by mě na to molo někdo spustil ze vzduchu, jako by má přítomnost postrádala kontext, souvislost, příčinu."

"Možná přemýšlí jako já. Říká si, že vyvažujeme zlo zlem. To je naše rovnice. Ať žije relativita."

"Není nic, čeho bych nelitoval"

"Moje minulost je tak falešná a vykonstruovaná, že dokonce ani vzpomínky na tmu neodpovídají skutečnosti."

"Georgova naděje se rázem rozplynula. Ani se ji nesnažil zadržet. Nahradila ji ochromující bezmoc. Ale zároveň i něco nového. Hněv. Strašlivý hněv, stejně nečekaný jako osvobozující."

"Nikdo toho o smutku neví tolik jako já."

"Hlas mám dutý, bublavý, tak plný krve a smti, že ho téměř nepoznávám. On je však na doznání umírajích zvyklý."

"Ve hře je tolik vyšších cílů, že při tom zapomínáme na hodnotu lidí. Jako by jedinec nic neznamenal."

"Kolem zazníval hluk velkoměsta. Hukot aut, vzdálené sirény. Klara se předklonila a naplnila plíce letním vzduchem. Teď.
"Jaký byl?" zeptala se.
Nejdřív se zdálo, jako by Susan otázku neslyšela. Potom se pomalu otočila. Oči měla šedé jako skály v moři, jako popel, jako žiletky.
"Rád plaval," odpověděla."


Kdo chci být (monolog hněvu)

23. dubna 2018 v 19:17 | darksoul |  In dark mind


Můj dnešní příspěvek na Instagramu byl můj obličej (to se nestává často).
Napsala jsem k němu, že chci být černou dírou v prázdném vesmíru, ale odpuzovat Slunce.
Tak si říkám, jestli je to vůbec pravda.

Někdy si připadám jako velký lhář, lhář lidem, lhář sobě. Namlouvám si iluze o svém stylu života, o svých přátelích, o rodině, o traumatech, o štěstí, o své inteligenci, o mně.
Je to někdy ponižující.
Cítím v sobě takový hněv, na lidi a na sebe, ale jakoby nevycházel ze srdce ani z hlavy, kde se tvoří nejvíce lidských emocí.
Cítím hněv v konečcích prstů, na plicích, když vdechuji cigaretový kouř.
Nenávidím se za to, že kouřím. Nenávidím se za to, jak vypadám pod tím vším oblečením. Nenávidím se za to, že jsem tolik osob v jednom těle - kdo má mít převahu? Koho mám pustit - snílka a spisovatele, zodpovědného a pilného studenta nebo snad zamyšlenou, volnou duši, tu stvořenou k hrubé, melodické muzice a tolik obdivující tu vidinu punk životního stylu?

Nemůžu takhle fungovat napořád, v sobě nastřádané miliony otázek, miliony možností a žádnou z nich plně nevyužít.
Nejdou mi ani psát příběhy, nejde mi psát poezie, nejde mi číst, protože jsem stále tak stažená do svých vlastních myšlenek nebo rozptýlená smíchem a jinými stimulanty.
Hledám se a ztrácím se, frustruje mě to.
Zabíjí mě to, protože nemůžu žít.

Možná, že jsem kuřák a kouřím naschvál v tom vědomí, že mě to může zabít. Snad každý chce střípkem svojí osobnosti zemřít a pak náhle zas žít navěky. Ráda bych žila navěky, s bolestí a zkušenostmi a s pocitem, že stojí za to, vidět svět umírat.
Teď sleduji jedině tak své vlastní stárnutí, svou vlastní nudu, tu jednotvárnost mých dní, tu rovnou čáru mých pravidelně se střídajících pocitů:

Koukej, ani se nedokážeš dívat, jak vypadáš.

Hele, a teď jsi šťastná.

Jíš. Už zase jíš.

Pro tuhle písničku stojí za to žít.

Dneska už máš pátou cigateru. Přeju ti ať tě zabijou.

Kamarádi sou to nejkrásnější, co mám.

Je tohle deprese nebo si zase vymýšlím?

Jo, pro tuhle knížku taky stojí za to žít.

Nežiješ, přiznej si to.

No a co, že kouřím. Punk life let's go.

Pro nikoho nejsi dost dobrá.

Nikdo tě nemiluje. Co je to za život.

Nikoho nemiluješ. Co je to za život.

Chci žít navěky.

Chci vás vidět všechny šťastné.

Umřete.



On friends (a další střípky o mé nekompetentnosti k životu)

17. dubna 2018 v 19:53 | darksoul |  In dark mind
"The most terrible poverty is loneliness, and the feeling of being unloved."

16:34 Falešné hloubky

Prokrastinuji. Ať už co se týče učení, přátel nebo života. Nevnímám a padám do svých myšlenek, a přesto se směju a někdy si připadám ošklivá ale veselá. Střádám v sobě víc a víc malinkých zážitků a věcí, o kterých by normálnímu člověku ani nestálo za to mluvit, natož psát. A já tu sedím u otevřeného okna, v jedné z nyní velmi ojedinělých chvílí samoty, sleduji déšť a vzpomínám si na ten vzdálený den, kdy jsem v mrazu, chvilku po rozbalování vánočních dárků, chodila po sídlištích v našem malém městě a natahovala do plic trávu, mluvila a hodně přemýšlela o podivných, nesouvislých konceptech.

Vzpomínám na těch milion věcí, o kterých bych chtěla psát, ale nedostává se mi těch správných impulzů, jako bych nikdy necítila tu správnou atmosféru a slova nevypadala tak přitažlivě jako ve chvílích, kdy jezdím hromadnou dopravou nebo jsem na jakémkoli jiném místě, kde psát nemůžu. Snad v sobě nacházím hloubky, které jsou až falešné.


16:50 Přátelé

Důvod, proč zase zírám do deště a klávesnice mi klape zase jednou pod prsty, jsou ti maličcí tvorové zvaní přátelé. Drží vás pod vodou i nad vodou, znáte je a učíte se o nich, je jich hodně a pak najednou málo.
Odháním své přátele. Zaháním je, přestávám s nimi mluvit a nemám tu sílu udržet s nimi vztah déle než se snaží oni. Chtějí se ode mě odstřihnout? Nebojuji.
Nedávno jsem se snažila navázat nové přátelství, napsala jsem jako první - což je u mě nevídaný jev - zahájila jsem konverzaci, dostala jsem se do osobnostních témat, o kterých má sebeanalytická povaha chce mluvit a taky se o nich už nikdy nezmínit. V naprosto neukončené konverzaci jsem se zastavila a slíbila jsem si, že se k tomu vrátím později - potom se stal internet (tedy spíš se nestal, protože nefungoval) a já teď jednoduše žiju s dalším načatým ničím, z čeho mohla být alespoň trošku dlouhodobější zajímavá konverzace - známost, pro nedostatek lepších slov. Na pozdravy jiných potencionálích přátel neodpovídám, zdržuji se snahy; někdy si říkám proč. Není to o tom, že bych snad přátele nechtěla, v hlavě mám sny a touhy a děsivou potřebu mít lidi, kterým na mně záleží. Chci tu blízkost, ty zážitky, ten pocit, že o někom vím víc než ostatní. Možná si nepřipadám dost dobrá, možná mě baví se trápit.
Vtipné.

Nechci tím říct, že nemám přátele, jen chci pořád něco víc, něco silnějšího, reálnějšího a nepřetrhnutelného. Něco, na co nikdy nezapomenu.

17:16 Samota

Cítím se sama. Hodně sama. Poslední dobou více sama, než kdy předtím (a to jsem byla v mé pubertě hodně depresivní). Nechci shazovat vinu na ostatní, ale je to asi tím, jak jsou okolo mě všichni ve vztahu, po vztahu, těsně před vztahem, a jak úplně všichni už mají alespoň mírnou představu, jak je cítit ta mysteriózní láska - ta nepopsatelná, nedefinovatelná, smrt překonávající emoce. Co to je? Jak si můžou být lidi někdy tak blízcí? Jak k tomu vůbec dospějí? A nakonec dětinské Proč to neznám já? Proč Ne Já?


17:22 Smrt z plic

Asi jsem kuřák. Ne extrémní, ale občasný, přičemž občas už je několikrát týdně. Možná mě to začne zabíjet a já si začnu stěžovat na opravdové problémy kromě samoty (Kdoví, jestli to bude bolet víc?) a možná umřu předtím, než budu tak stará, že si na mě začnou ukazovat jako na starou pannu. Může člověk vůbec žít, aniž by potkal lásku, zájem o lásku, neopětovanou lásku, cokoli lásku?

17:26 Asi nežiju

A, prosímvás, když už jsem v těch naivních otázkách - je těžší nebýt nikdy milována a nikdy nemilovat nebo mít zlomené srdce? Já slýchám o zlomených srdcích. Mnoho a mnoho hodin plných bolestných slov, při kterém se děje se srdcem něco i mně, ale z toho, jak se někdy cítím, když nestimuluji mozek seriály a knihami, si opravdu nejsem jistá. O co asi přicházím? Slyšela jsem, že se zlomeným srdcem si lidi připadají, jako by už zemřeli a teď už jen čekají na smrt těla. Pokud ale nemiluji, přicházím o život. Tak nežiju. Co byste si vybrali - nežití...nebo smrt.