Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Březen 2018

Závist a nenávist bílého prášku před ní

30. března 2018 v 21:24 | darksoul |  Poems

Závidět
trávu a čáru bílého prášku před ní,
Závidět
volnost a hloubku a jinost jejích myšlenek,
Závidět
jak její temná realita vystihuje moje snění,
Závidět
ten styl života, přátele a jak se chová navenek.

Vždycky jsem také chtěla být tak jiná,
odporovat moralitě a zákonům společnosti,
žít hodně, uznat že svět je samá špína,
a nechat to bolet až do morku mých kostí.

Nenávidět
jí v ohrožení závislosti,
Nenávidět
nebezpečí a hloubku jejích myšlenek,
Nenávidět
jak pálí lidi, sebe a všechny stabilní mosty,
Nenávidět
všechny její slzy na dně prázdných sklenek.

Vždycky jsem chtěla, aby byla šťastná,
aby žila a smála se bez té spousty přetvářky,
nechat ji milovat a vidět, že zem je taky krásná,
nevidět ji nejíst a tlumit její nářky.

***

"Všechno je v pohodě,"
no to kurva není,
tohle nebyla část mého snění.
Já jsem ta co měla žít v tragédii,
co chtěla zažít něco, co dost možná nepřežiji,
co chtěla sedět s přáteli na špinavých místech
a z nich vidět vesmír
a jeho ohavnosti psát na politých listech.
Nic jinýho než bolest jiných tady ale není
ty zasraný hvězdy
náš osud prostě změní.


Citáty z beletrie IV.

25. března 2018 v 21:49 | darksoul |  Citáty z knih
To; Stephen King

"Město Derry dovedlo umění zapomenout na tragédii a neštěstí téměř k dokonalosti."

"Pokud by se někdy měly fikce a politika stát navzájem zaměnitelnými, tak se zabiji, protože nevím, co bych dělal. Politika se totiž stále mění. Příběhy nikdy."

"Mluvíš o něčem reálném, Billy, nebo prostě mluvíš jako spisovatel?"

"Byl přesvědčen o tom, že tlustí chlapci mohou milovat hezké dívky jen vnitřně. Kdyby někomu řekl, co cítí (stejně neexistoval nikdo, komu by to mohl říci), tak by se ta osoba určitě rozchechtala tak, až by z toho měla mrtvici."

"Byla to nádherná představa. Chtěl, aby se vytratila. Chtěl, aby nikdy, nikdy nevybledla."

"Rozjařenost se nedala vysvětlit tak snadno. Byl to takový osamělý pocit - trochu melancholický. Byl venku, nesený křídly větru, a nikdo z těch lidí, co jsou v bezpečí za těmi jasně ozářenými čtverci svých oken, ho nevidí. Jsou uvnitř, ve světle a teple. Nevědí, že kolem nich prochází, to ví jen on. Je to jeho tajemství."

"Nejlépe lžeme, když lžeme sami sobě."

"Za Deweye bych položil život, kdyby chtěl, a i když nikdo úplně nezná srdce druhého člověka, jsem přesvědčen, že on by také položil svůj život za můj, kdyby na to přišlo."

"To jsem si myslel, že už bude konec, že těmi posledními slzami jsme završili jeho pohřbívání. Ale kdo ví, jak dlouho takový zármutek vlastně trvá? Copak není možné, aby i po třiceti nebo čtyřiceti letech od smrti dítěte, bratra nebo sestry člověk nepomyslel na tu osobu se stejnými pocity prázdnoty, s pomyšlením na ta másta, jež už nikdy nebudou navštívena… snad ani smrtí?"

"Točí-li se kola vesmíru správně, pak je dobro vždy kompenzováno zlem - ale i dobro může být strašné jako zlo."

"Myslím, že to je v Pánu prstenů, jedna postava říká něco jako "cesta tě přivede k cestě"; že můžeš vykročit tenkou pěšinkou, co nevede nikam a dopadneš líp, než když od hlavního schodiště svého domu sestoupíš na široký chodník a dostaneš se… nu, kamkoliv. A stejné to je s příběhy. Jeden vede ke druhému a ten zase k dalšímu, snad se vinou směrem, kterým chcete, snad jdou úplně někam jinam. Nakonec možná je zajímavější ten hlas, která vypráví, než vyprávění samo."

"Tvé vlasy jsou záblesky zimního ohně
jak v lednu řeřavé uhlíky.
Spalují tím ohněm i srdce mé."

"Prostě neustíle žila s jeho tváří v srdci, s mámivou a slastnou bolestí. Položila by za něj život."

"Ta hudba měla svoji moc, spravedlivě patřila všem hubeným dětem, tlustým dětem, ošklivým dětem, zakřiknutým dětem - zkrátka všem smolařům na světě. Cítíl v ní šílené a nádherné napětí, které je schopné zabíjet i povznášet."

"Tlačí pěstmi na ty sloupy, a přesto tvrdí, že vidí duchy."

"Bill se podíval z Mika na Richieho, Richie mu pohlédl do očí. A Bill jako by v ten okamžik téměř zaslechl cvaknutí - jaky kdyby poslední součástka zapadla na své místo do stroje neznámého určení. Pocítil mrazení v zádech. Teď už jsme všichni pohromadě."

"Některé věci se prostě musí udělat, i když v tom je určité riziko. To je první důležitá věc, na kterou jsem přišel sám a kterou nemám od matky."

"Prostě výraz použil, jako mají spisovatelé sar používat správná slova na správných místech, dar z onoho jiného světa, odkud někdy správná slova přicházejí."

"Neuvědomoval si, že na něj Richie zadumaně hledí - nedívá se na něj jako jedno dítě na druhé, ale - na krátký moment - jako se na dítě dívá dospělý."

"Možná, pomyslel si, ani něco takového jako dobří a špatná kamarádi neexistuje - možná existují prostě jen kamarádi, lidé, kteří za vámi stojí, když je vám nejhůř, a kteří vám pomáhají překonávat samotu. A kvůli nim asi stojí za to mít strach, doufat, a žít. A možná také i za ně zemřít, když je to třeba. Žádní dobří kamarádi. Žádní špatní kamarádi. Jen lidé, které chcete, s nimiž potřebujete být; lidé, kteří se zabydlí ve vašem srdci."

"Myslím, že tenkrát to byla první opravdová bolest, jakou jsem kdy v životě pocítil, říkal ostatním. A vůbec nebyla taková, jakou jsem si ji představoval. Nijak mne jako člověka nezdeptala. Spíš si myslím, že mi dala určitý základ pro srovnání, dala mi poznání, že člověk může existovat dál i v bolesti, i přes bolest."

"Stáli tu na dešti v úzkém kroužku, navzájem se objímali a poslouchali šumění lijáku na listech větvích keřů. A to si pamatovala nejlépe: šumění deště, vzájemně sdílené ticho a trochu nejasnou lítost."

"Někdy mě pobaví, když si pomyslím, jak dlouho bych asi tak mohl existovat od chvíle, kdy bych opravdu publikoval něco z toho, co tu po nocích píši."

"Ale někdy se může stát, že když člověk prožije svůj život v nedůvěře a osamělosti (nebo ve smůle), ať už z vlastního rozhodnutí nebo v důsledku toho, jaký si na něj udělá názor společnost, najde si přítele nebo milence a pro tu osobu pak žije, na tu se upne jako pes na svého pána."

"Zavřel oči, rozmýšleje si, jak tu větu dokončit, a zatímco si to stále ještě rozmýšlel, zemřel."
"Realita je vysoce nespolehlivá koncepce, nic solidního."
Výsledek obrázku pro it stephen king

Vesmír pro sny nadějných

16. března 2018 v 15:03 | darksoul


Všimli jste si někdy, jak se temnota třpytí?
Jak ve vesmíru, kde není ani stín lidský,
se temnota odráží a pohlcuje sama sebe,
dýchá nicotu, září do dálky tisíci malých světel,
jako dírky v černém plášti, kterými prosakuje
světlo dnešního dne, a zítřka, a budoucnosti?

Pohlcujeme i my sami své vlastní světlo,
každý člověk sám pro sebe černou dírou?
Tvoříme my pro sebe na Zemi peklo,
hazardujem se svou sílou, a honíme nekonečno?

Můžem být světlem a tmou a nadějí do dalších dní,
většina z nás tu však hnije a zaplétá svůj příběh života,
ale možná, možná tu je někdo, kdo ještě sní,
o pláštích černých dam a o světýlkách budoucnosti.





weak cars and strong hearts

15. března 2018 v 0:25 | darksoul |  In dark mind

Přátelství je…podivná věc. Silná, když si to dnes uvědomuji, opravdová a důležitá. V jednu chvíli tvrdím, že mám jen jednu opravdovou kamarádku, a v další, shrnutou v jednom odpoledni, vím, naprosto jistě vím, jak jsem kamarádství podceňovala - a že já, zrovna já, mám těch opravdových, upřímných přátelství víc. Sedm blízkých přátel. Lidi, kteří stojí přede mnou a říkají "Já se postarám, abychom se drželi pohromadě" a slovy si vyjadřujeme, že si budeme pomáhat, že se budeme o sebe starat a nebudeme se bát si nic říct. "Budeme si věřit," říkáme a v tu chvíli, na tom nočním nádraží pokrytém strachem, cigaretovým kouřem a náklonností, tomu doopravdy srdečně věřím a jsem vděčná, protože v mé budoucnosti jsem žádné blízké přátelství, kromě jednoho, rozhodně neviděla.

Já jsem snílek, co vidí skupiny naprosto sobě oddaných lidí, co o nic čte a pozoruje je v seriálech, ale nikdy si neuvědomí, že to nemusí být sen. Nemusí to být perfektní, nejsme tu v knize, ale pokud je to opravdové, má to váhu. Neviděla jsem to, ale teď to cítím, a je to krásný, osvobozující pocit. Přehlížela jsem to moc dlouho, protože je zodpovědnost zajímat se a starat se o životy dalších lidí, a já si často nepřijdu dost důležitá na to, abych okolo sebe měla lidi, kterým na mě záleží.

A jak jsem se dohrabala k poznání, že mám víc přátel, než jen hlubokou, snad nezničitelnou náklonnost k dívce, kterou znám od dětství, a pak holku z akce, se kterou vedu bolavé konverzace o životě a pětihodinové rozhovory přes mobil?


Pití, bouračka a nádraží.
Přesně v tomhle pořadí.

Věděla jsem totiž, že jsou mými kamarádkami. To je slovo, kterému nepřikládám tak velký důraz - bavíme se ve škole, občas nějam zajdeme, ale nikdy to nejde zrovna dohromady, nikdy mě to neprobije, i když mě to často udělá šťastnou.

S nimi, se šesti spolužačkami, z nichž jednu ještě do svého nynějšího, aktualizovaného kruhu přátel nepočítám, protože si k ní stále hledám cestu (nevím, jestli to bude teď lehčí nebo těžší, když ona byla řidičkou), jsem dnes strávila celé odpoledne.
Bowling byl skvělej (Piña Colada ještě lepší), byl tam smích a třetí kolo se skládalo z nepřekvapivě nízkých výkonů způsobených sníženou rovnováhou. Vyšli jsme na střechu obchodního centra a dusily se radostnou náladou, pozdravily jsme spolužáka ve Starbucks, dlouho se rozmýšlely, jestli ze sebe udělat klasickou mírně opilou mládež a vozit se na parkovišti v nákupních vozících…z toho nakonec sešlo a my šly k autu, ve kterém jsme měly být odvezeny k parku, kde bychom pokračovali ve stínu podvečera v rozhovoru a alkoholu.
No, nedojely jsme, co víc mám říct.
Vlastně, znáte mě, samozřejmě, že něco řeknu.



Řeknu křižovatka, řeknu, že řidičák dostala před pár týdny, řeknu hloupá chyba, řeknu zmatek, moc lidí v autě, jásání a vtipy o smrti a "hlavně bacha, ať nás nevybouráš" "…kdyžtak řekni a my se zklidníme".

Nic se nezpomalilo. Nic nenasvědčovalo ničemu než jízdě. A pak, když už u sebe byly auta moc blízko, někdo z nás řekl "pozor," ale se pomalu jelo dál. Kdo má přednost? Kdo ví. A trhlo to s námi, a vteřinu bylo ticho, a pak jedna z nás, ta samostatná a strašně zodpovědná, začala organizovat, začala se starat a my některé z nás šly na příkaz pryč. Chodily jsme v okolí a bylo to roztržité a provinilé. Čekaly jsme, nenápadně jsem byla vyslána k místu a já (ne tolik nenápadně, jak bylo plánováno) jsem zjišťovala situaci. Čekaly jsme dál, a byla zima a obloha je už tmavá. Všichni probírají, co se stalo a já jsem pohroužena do divného ticha, s monologem v hlavě ("Kurva, kurva, kurva, dala bych si cígo, kurva, co teď, kurva, kurva,…").



Nikdo nebyl zraněný, vyšlo to asi nejlíp, jak mohlo.
A my, po dlouhém čase stráveném potloukáním a mluvením v blízkosti osudného místa, se rozdělily a jely po skupinkách domů nebo na nádraží. Koupila jsem cigarety, čímž jsem porušila svoji abstinenci (dala jsem to 14 dní), ve které jsem si chtěla dokázat, že nejsem závislá, a při cestě nočním městem jsme je vypotřebovaly skoro všechny. Ale probíraly jsme to, už jsme se zas smály a rozhovory se najednou točily v takové intimnější, bližší rovině, jako kdyby se to stalo, abychom se nebály mluvit o jiných než všedních věcech. Mluvily jsme o svém strachu, o obavách a o špatných chvilkách, o dobrých věcech a o tom, co je v životě vlastně opravdu důležité. Možná trochu o depresi, to bylo už jen mezi čtyřma očima, z nichž pár byl můj.



A po tom všem…cítím se spokojená. Prostě a jednoduše spokojená. Všechno zlé je asi stejně pro něco dobré. Dnes to byly otevřené oči, pootevřené srdce a mírný úsměv, kvůli kterému jsem nemohla ani pořádně přemýšlet o tom, že jsem, pokud bychom jeli rychleji, pokud bych seděla jinak, mohla skončit v nemocnici.

Not even me.

8. března 2018 v 15:25 | darksoul |  Poems
Co bych o sobě napsala v roce 2014 (ano, byla bych ještě víc patetická a směšná než teď):



Jen se podívej, na toho démona,
na toho co ti nedá spát,
na toho co tě v noci budí,
a ty ho nevidíš,
nevidíš,
nevidíš.

Ostatní ho vidí v tobě,
v tvých pohledech,
a z toho jak ze svého těla děláš skrýš,
jak se zahrabáváš do sebe
a cítíš se tak odhalená,
že si ryješ do břicha,
do nohou,
snažíš se otočit na ruby,
vysypat všechno to smětí,
co dusí tvoje vnitřnosti,
až od všeho budeš
kompletně oddělená.

"City tam, mozek támhle,
do tvé hlavy trochu táhne,"
směje se ti srdce
a z očí ti krvácí,
nemiluješ a nebudeš milována,
to je bolest, co ti je dána,
jak by řekl někdo jiný
před několika lety,
kdo nosil stejné jméno
a v hlavě stejné smetí.

Smutný den,
smutný sen,
a slzy vzácné jak diamanty
se ti hrnou do očí,
míchají se z krví
a vytváří obraz,
umění.

Protože co jiného
by bylo utrpení?