Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

What’s up with me and house parties

13. února 2018 v 1:17 | darksoul |  In dark mind
To, co jsem na house parties (tady spíše "cabin-parties) vždy obdivovala, jsou všechny ty náhodné události, malé rozhovory, setkání a celkově všechny ty naprosto spontánní, nečekané věci, které se na nich stávají. Naprosto mě učarovává stání ve tmě před domem s člověkem, kterého skoro neznám a vedení rozhovoru, nebo když někdo v kuchyni tiše namíchá drink ostatním, a ten smích, ta radost, to naprosté "teď je všechno v pořádku, i když za chvíli budu ležet s bolestí hlavy tam na tom stole."

Tak jsem se ve svých osmnácti konečně něčeho takového stala součástí.


Mým problémem je, že mi naprosto uniká to umění mluvit s lidmi, začleňovat se do skupinek a nepřipadat si navíc. Nikdy mi to nešlo, a tak se stávalo, že jsem v té chatě uprostřed lesa často seděla sama u malých kamen, na židli u stolu jsem přemýšlela jestli mám hlad, za rohem chaty jsem vnímala tlumenou hudbu zevnitř. Stává se to na většině akcí, je to asi už v pořádku, měla bych si zvyknout, když nad tím tak přemýšlím. Lidi mě vnímali jako tichou a povzbudovali mě k hovoru (pro upřesnění - protože většina z nich byli mými bývalými spolužáky, zas tak cizí to všechno nebylo) a za mými zády si pak šeptali, že jsem pořád zvláštní, že pořád dost nezapadám, a já jim vduchu odpovídala, jak vím, že bych si to měla o moc víc užívat, ale že na mě alkohol prostě nepůsobí vůbec stejně jako na ně. Oni jsou z něj šťastní a já jsem z něj zamyšlená, ponořená do sebe, chcete-li.

Takže, dlouhé tiché a osamocené chvíle vynechány, co jsem vlastně viděla, s kým jsem byla, a cítila jsem tu neurčitou jiskru života v alkoholové estetice jako je to v indie filmech?

Asi ano. A to je důvod, proč jsem ráda, že jsem šla.


***

Začátek byl plný zkoumání a vítání, radostného pokřiku a nalévání prvních drinků - první dvě hodiny byly bezchybné. První joint, alkohol, začíná mi být špatně (tady začíná ta spousta vysedávání). Zvracela jsem? M-hm. Ale pomohlo to.

Při druhém jointu, mi kluk, který ho balil, podal bundu, s tím, že jde dovnitř ubalit další. Moje zanedbaná mysl to pochopila jako "Dík, že mě bereš jako věšák," a on jen "To je pro tebe, aby ti nebyla zima." A ta bunda byla sakra příjemná, a mně bylo teplo.

Později jsem v té zimě, s cigárem (a ve svojí vlastní kožené bundě) probírala zážitky ze školy.

Ve tmě mi kluk zabalený do dětské deky s hvězdičkami vyprávěl své black-out příběhy.


Několikrát jsem si šťastně plácla s klukem, co měl dokonale podobný vkus na songy (bum, bum).

A později jsem stála sama v kuchyni, opřená o stůl jsem přemítala kdoví o čem, osamocené beaty z beden mi bily sem tam do uší, a tenhle kluk přišel, v tichu si namíchal drink, pobrukoval si u toho, podíval se na mě a se slovy: "Jo, to by šlo," odešel. S mou příjemně se motající hlavou to působilo mnohem hlouběji, než teď, když to tak formuluji.

Ztratila jsem z očí osobu, kvůli které jsem tam vlastně byla. Vídala jsem ji celou dobu, ale teď se už někam na víc než hodinu vypařila. Všichni voláme. Nezvedá to. Vrátila se později, nemuseli jsme se vůbec bát (tenhle soukromý vtip mě nutí se smát. Je v pořádku, že na něm není nic očividně vtipného.)

Nakonec tu byl ten viking. Ten kluk, co našel ve skříni kožešinu jezevce, přehodil si ji před záda, do ruky si vzal násadu z již zlomeného koštěte, do druhé poklici z ohromného hliníkového hrnce, a doslova celý večer tam takto oblečený
chodil….Později jsme spolu vedli dlouhou diskuzi o seriálech (ehm, Vikings).

***

Spala jsem na uzoučkém, krátkém křesle, nohy zaháknuté o nohu stolu, abych nepadala, kapuci přes hlavu a v hlavě pomotané myšlenky. Nechtělo se mi brečet. To je úspěch na to, co se mnou alkohol dělá.

Bylo to krásné a bolestně trapné, pocity, které se proplétají celým mým tichým životem.

 


Komentáře

1 nika nika | Web | 24. února 2018 v 16:22 | Reagovat

Ach, jak já ti rozumím. Na těhlech party vždycky všichni šťastný, smějou se, pijou, tancujou. Já sedím, koukám na ně a přemejšlím, co je se mnou špatně. Proč mi ten alkohol taky nedělá to, co jim. Ale nakonec to vždycky dopadne nějak dobře. Nebo aspoň tak, že stálo za to tam bejt.

2 Peprmintka Peprmintka | Web | 9. března 2018 v 23:40 | Reagovat

Zažívala jsem podobné věci. Hudba byla vzdálená, alkohol bez chuti, rozhovory nepodstatné a vyšerpávající  a já si připadala nějak... neintegrovaná, nekompatibilní? Sama jsem si kladla otázku, proč na tom místě vůbec jsem a připadala jsi si vytěsněná ze skupiny, sama v přeplněné místnosti (ač nikdy nebyl problém v přístupu lidí ke mně, ostatní mě přijímali).
Po čase jsem se tak cítila všude. A tolik mě to vysilovalo, že se mi povedlo tyhle ,,stavy" rozdělit na soukromý řežit a společenský režim tak, aby mi obě varianty byly příjemné. Doma jsem si dovolila být součástí všeho a ničeho a pustit ven ty nespecifické pocity zmaru, na akcích jsem se naučila se naladit na vlnu kolektivní zábavy, vychutnávala nádech okamžiku a právě oné alkoholové estetiky a utvořila ze stresové situace svůl stress reliever. A od té doby se mi celkem ulevilo...

3 -DarkSoul -DarkSoul | Web | 9. března 2018 v 23:52 | Reagovat

[2]: Tady se hlásí o slovo můj malý démon: asocialita...a možná také problém nízkého sebevědomí - na obou pracuji, u obou jsem teprve na začátku, pro někoho, kdo do sebe pohlíží vždy převážně s pesimismem, to není zrovna přirozené. Zájem se zdá pak jako lítost, zvědavost jako vyzvídání.
Asi jsi ve více situacích už pár kroků přede mnou. Za jakkoli racionálně uvažující se považuji, moje vize sama sebe mě totiž vždy zklame.

4 Peprmintka Peprmintka | Web | 10. března 2018 v 0:42 | Reagovat

Nemyslím si, že jsem nějak před tebou. Jen jsem asi našla svůj individuální způsob, jak aspoň na veřejnosti zpracovávat svoji ,,dark side". Určitě na to přijdeš taky. Tvoje cesta k tomu může být trnitější než moje, proto bych se nerada pasovala nějak nad tebe, nakonec jsem asi všechno, jen ne stabilní jedinec :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama