Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

the one i don't really like

4. února 2018 v 18:31 | darksoul |  In dark mind
"Ty se nemáš moc ráda, co?"

Čekám, až se na tu špatně skrývanou pravdu někdo zeptá narovinu,

a já jen pokrčím rameny, usměju se a řeknu jim:

"Na světě je hodně věcí, co mám ráda.
A je pravda, že sebe mezi ně nepočítám, to ano."

Mít někoho ráda je těžké, když jsem taková.

A pak je, ať je to kdokoli, nechám,
ať mě po mě přejedou tím zkoumavým pohledem,
který se bude divit a přitom potvrzovat jejich myšlenky.

Bude to jako otevřít dveře, které by měly být zavřené,
protože na svoje pocity nesmím myslet.

Přeleje se přese mne vlna slané vody,
budu se dusit pravdou, ale budu si říkat,
jak moc to mohlo být horší.

Oheň tak trochu nenápadně napadne můj žaludek,
a začne mi spalovat zdravý úsudek,
je dost možné, že led v očích roztaje,
slzy se mi vyplaví z očí.

Zachvátí mne hurikán pocitů,
jako se to sem a tam stává za temných nocí,
kdy jen pozoruji svou ruku,
jak se proplétá pouličním světlem rozděleným žaluziemi,
oči mě budou pálit,
kapky přetékat přes kořen nosu.

Zarazím je dlaní, nyní ponořenou do stínu,
otočím se,
a zapomenu, na mě -

na tu, co nemám zrovna ráda.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama