Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Únor 2018

What’s up with me and house parties

13. února 2018 v 1:17 | darksoul |  In dark mind
To, co jsem na house parties (tady spíše "cabin-parties) vždy obdivovala, jsou všechny ty náhodné události, malé rozhovory, setkání a celkově všechny ty naprosto spontánní, nečekané věci, které se na nich stávají. Naprosto mě učarovává stání ve tmě před domem s člověkem, kterého skoro neznám a vedení rozhovoru, nebo když někdo v kuchyni tiše namíchá drink ostatním, a ten smích, ta radost, to naprosté "teď je všechno v pořádku, i když za chvíli budu ležet s bolestí hlavy tam na tom stole."

Tak jsem se ve svých osmnácti konečně něčeho takového stala součástí.


Mým problémem je, že mi naprosto uniká to umění mluvit s lidmi, začleňovat se do skupinek a nepřipadat si navíc. Nikdy mi to nešlo, a tak se stávalo, že jsem v té chatě uprostřed lesa často seděla sama u malých kamen, na židli u stolu jsem přemýšlela jestli mám hlad, za rohem chaty jsem vnímala tlumenou hudbu zevnitř. Stává se to na většině akcí, je to asi už v pořádku, měla bych si zvyknout, když nad tím tak přemýšlím. Lidi mě vnímali jako tichou a povzbudovali mě k hovoru (pro upřesnění - protože většina z nich byli mými bývalými spolužáky, zas tak cizí to všechno nebylo) a za mými zády si pak šeptali, že jsem pořád zvláštní, že pořád dost nezapadám, a já jim vduchu odpovídala, jak vím, že bych si to měla o moc víc užívat, ale že na mě alkohol prostě nepůsobí vůbec stejně jako na ně. Oni jsou z něj šťastní a já jsem z něj zamyšlená, ponořená do sebe, chcete-li.

Takže, dlouhé tiché a osamocené chvíle vynechány, co jsem vlastně viděla, s kým jsem byla, a cítila jsem tu neurčitou jiskru života v alkoholové estetice jako je to v indie filmech?

Asi ano. A to je důvod, proč jsem ráda, že jsem šla.


***

Začátek byl plný zkoumání a vítání, radostného pokřiku a nalévání prvních drinků - první dvě hodiny byly bezchybné. První joint, alkohol, začíná mi být špatně (tady začíná ta spousta vysedávání). Zvracela jsem? M-hm. Ale pomohlo to.

Při druhém jointu, mi kluk, který ho balil, podal bundu, s tím, že jde dovnitř ubalit další. Moje zanedbaná mysl to pochopila jako "Dík, že mě bereš jako věšák," a on jen "To je pro tebe, aby ti nebyla zima." A ta bunda byla sakra příjemná, a mně bylo teplo.

Později jsem v té zimě, s cigárem (a ve svojí vlastní kožené bundě) probírala zážitky ze školy.

Ve tmě mi kluk zabalený do dětské deky s hvězdičkami vyprávěl své black-out příběhy.


Několikrát jsem si šťastně plácla s klukem, co měl dokonale podobný vkus na songy (bum, bum).

A později jsem stála sama v kuchyni, opřená o stůl jsem přemítala kdoví o čem, osamocené beaty z beden mi bily sem tam do uší, a tenhle kluk přišel, v tichu si namíchal drink, pobrukoval si u toho, podíval se na mě a se slovy: "Jo, to by šlo," odešel. S mou příjemně se motající hlavou to působilo mnohem hlouběji, než teď, když to tak formuluji.

Ztratila jsem z očí osobu, kvůli které jsem tam vlastně byla. Vídala jsem ji celou dobu, ale teď se už někam na víc než hodinu vypařila. Všichni voláme. Nezvedá to. Vrátila se později, nemuseli jsme se vůbec bát (tenhle soukromý vtip mě nutí se smát. Je v pořádku, že na něm není nic očividně vtipného.)

Nakonec tu byl ten viking. Ten kluk, co našel ve skříni kožešinu jezevce, přehodil si ji před záda, do ruky si vzal násadu z již zlomeného koštěte, do druhé poklici z ohromného hliníkového hrnce, a doslova celý večer tam takto oblečený
chodil….Později jsme spolu vedli dlouhou diskuzi o seriálech (ehm, Vikings).

***

Spala jsem na uzoučkém, krátkém křesle, nohy zaháknuté o nohu stolu, abych nepadala, kapuci přes hlavu a v hlavě pomotané myšlenky. Nechtělo se mi brečet. To je úspěch na to, co se mnou alkohol dělá.

Bylo to krásné a bolestně trapné, pocity, které se proplétají celým mým tichým životem.


There's a girl...

5. února 2018 v 10:08 | darksoul |  In dark mind
Je tu dívka.

A jako někdo, kdo má pořád hlavu v pesimistickém "I'll never be loved," jako osoba žijící ve stejném přesvědčení a odpírající si byť jen pocit naděje ve vztah, cítím, že bych o ní měla mluvit, i když jsem se o ní už potichu několikrát zmínila (x).

Většina opravdových vztahů, které mám není jednoduchá. Snad je to protože nehledám obyčejné lidi. A dva nejdůležitější z nich, tedy dvě stejnojmenné osoby, které jsem potkala v různých stádiích mého života, jsou ty nejneuvěřitelnější a nejsložitější, přesto oba neskutečně důležité.


Tahle dívka, o které mluvím, mě oslovila na mé první akci v klubu více než před rokem. Byla jsem tam se spolužačkami i přes můj odpor ke klubům, pak sama, a najednou tam byla ona, kupovala mi pití a stála se mnou na téměř opuštěném parketu.
Od té doby se toho o mě dozvěděla hodně a troufnu si říct, že i já o ní - věci, které nikdo jiný neví. Ta myšlenka, že se mi někdo svěří s něčím, s čím nevěří nikomu jinému, vždy donutí mé srdce bít hlouběji.

Takže je tu, v mém životě, několikrát přemýšlím (přirozeně s jistotou, že jsou to jen fantazie) jaké by to bylo jí třeba políbit, protože přeci jen je jedním z mála lidí, co mě, zdá se, doopravdy chtějí poznat.
Nevídáme se často, voláme si a píšeme. Někdy to je těžké. Ona je těžká na vstřebání, protože její život se odehrává v děsivě dramatickém, realitou jakoby jen mírně podpořeném filmu. Jsem z ní často nervózní - já nemívám kamarády. Ne takhle blízko.


A pak, jedné letní, hluboké noci, s měsícem zářícím vysoko na obloze, se dostaneme k určitému tématu, kdy mi napíše "Nevím, co k tobě cítím," a myslím, že se mi zastavilo srdce a já se dívala na ten měsíc, na ten ohavně obrovský měsíc, minuty dlouhé jako roky. Pak byla konverzace samé "nevím, nejsem si jistá, opravdu, já taky nevím,..."

To měl být příběh o tom, jak jsem se poprvé zamilovala. Jak se někdo poprvé zamiloval do mě. A jak jsem, ve svých 17, konečně cítila něco k jinému člověku.

Jokes on me.


Už to asi není otázka "Will I ever be loved?" spíš jako "Will I ever love?"
Necítím lásku. A když jsem si měla vybrat, jestli s ní být a nic necítit, nebo jí odmítnout, měla jsem alespoň tolik slušnosti, abych jí nelhala.
Jako bych si to dělala sama, jako bych byla přesvědčená, že si to nezasloužím, že nemůžu mít jiného člověka. Je to celkem smutné, když si uvědomím, jak moc na tom nenaplněném pocitu lpím.
Toužím po tom, ale odmítnu to, když je to nabízeno. Nevím, jestli to je ukázka velkého sebeovládání a morálních principů (této variantě moc nevěřím) nebo ochromujícího strachu z vlastní nedostatečnosti.


Jednou jsem jí objala, hodněkrát jsme o tom mluvily (více či méně vážně), několikrát jsme o sebe zavadily prsty (ne zcela omylem), jednou mi položila hlavu na rameno (a obě dvě jsme cítily, že to neslo větší význam, než mělo).
A nic není ukončeno.

Myslím, že to je horší než kdybych byla ta zamilovaná já. Věděla bych, že nemám šanci, přenesla bych se přes to...ale takhle, takhle působím bolest.


the one i don't really like

4. února 2018 v 18:31 | darksoul |  In dark mind
"Ty se nemáš moc ráda, co?"

Čekám, až se na tu špatně skrývanou pravdu někdo zeptá narovinu,

a já jen pokrčím rameny, usměju se a řeknu jim:

"Na světě je hodně věcí, co mám ráda.
A je pravda, že sebe mezi ně nepočítám, to ano."

Mít někoho ráda je těžké, když jsem taková.

A pak je, ať je to kdokoli, nechám,
ať mě po mě přejedou tím zkoumavým pohledem,
který se bude divit a přitom potvrzovat jejich myšlenky.

Bude to jako otevřít dveře, které by měly být zavřené,
protože na svoje pocity nesmím myslet.

Přeleje se přese mne vlna slané vody,
budu se dusit pravdou, ale budu si říkat,
jak moc to mohlo být horší.

Oheň tak trochu nenápadně napadne můj žaludek,
a začne mi spalovat zdravý úsudek,
je dost možné, že led v očích roztaje,
slzy se mi vyplaví z očí.

Zachvátí mne hurikán pocitů,
jako se to sem a tam stává za temných nocí,
kdy jen pozoruji svou ruku,
jak se proplétá pouličním světlem rozděleným žaluziemi,
oči mě budou pálit,
kapky přetékat přes kořen nosu.

Zarazím je dlaní, nyní ponořenou do stínu,
otočím se,
a zapomenu, na mě -

na tu, co nemám zrovna ráda.