Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Leden 2018

Sharp things (and how unloved refuse love)

19. ledna 2018 v 19:51 | darksoul |  In dark mind
Mé oči, které se vpíjí do těch tvých,
a přesto dál a ještě dál,
hledí do oceánu a středu země,
hledají smysl a naději
a jsou tak jasné,
že jsou téměř hvězdami;
pak stačí jeden výdech
a všechno jemné je pryč,
jsou tu jen hrany, tvrdost,
vnucená krutost a žádný smích.

Tvoje ruce, které jednou,
jen jednou,
ležely na těch mých,
a moje srdce tlouklo,
ale nebyla to láska,
jen pocit, paniky a neznáma.
A tvoje prsty - jemné, dlouhé -
se pohly a uhnuly pryč,
protože já jsem nemohla dýchat,
zbyly jen ostré prsteny s prázdnem
a já nikdy nebudu vědět
jaké to je ty ruce svírat.

A to nejostřejší, špičaté a zrádné,
je jak k těm detailům cítím moc
a k osobě, jíž patří, jsem necítíla dost.

How am I supposed to be loved
when I don't have love to offer.


pathetic

9. ledna 2018 v 17:29 | darksoul |  In dark mind
Nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do téhle fáze. Do téhle otravné, smutné, naivní fáze života, kdy se celá moje mysl nezmůže na nic lepšího než výkřiky hloupých tužeb.
Nelíbí se mi, nad čím přemýšlím, a jak to bolí.


Nedávala jsem si žádné předsevzetí do nového roku. Asi poprvé, co si pamatuju, protože vždycky jsem skončila s nějakými nerealistickými představami zachycenými na kuse zmuchlaného papíru, který se pak vytratil někam do neznáma, stejně jako všechno, co na něm bylo. Tentokrát tedy nic.
A přesto, když jsem vyšla po půlnoci ven a sledovala ze silnice u našeho domu na kopci přehlídku ohnostrojů náhodně roztroušených po celém mém zorném poli, přistihla jsem se při opakování jedné věty: "Ať je něco jinak, prosím. Ať je něco jinak." A nemyslela jsem při tom na to, jestli to bude dobré nebo špatné, jen se jednoduše už chci někam dostat. Cítít se živá.
S tímto přáním, kdovíjak bláhovým, přišel stisňující pocit. Všechno totiž bude tak, jak to je právě teď. Blok v mé hlavě toho moc jiného neumožní. Jsem omezována sama sebou, a jaká to je ironie, vzhledem k tomu jak moc básním o důležitosti svobody.


Možná se tedy nic nezmění, ale jsem ujištěna, že se něco zesílilo; tím něčím myšlena tužba zmíněná na prvních řádcích. Ta příšerná směšnost, kterou jsem dřív opovrhovala, které jsem dřív nevěřila, a už vůbec jsem nedůvěřovala ani jejím vzdáleným příslibům stější.
Jen lidi ničí. To vím. Vím to, viděla jsem to, dívala jsem se na lidi okolo sebe, šťastné a pak zničené. Ale vzhledem k tomu, že už se cítím tak vyčleněná, že bych trochu toho ničení i uvítala jen pro tu změnu, kterou by to přineslo, jsem se teď mentálně trochu zbláznila.

Because of fucking love.


how my mind (not)works

9. ledna 2018 v 17:24 | darksoul |  In dark mind
I hated high school. I don't trust anybody who looks back on the years from 14 to 18 with any enjoyment. 
If you liked being a teenager, there's something wrong with you.

- Stephen King
 
Jsem doslova spisovatel bez inspirace, bez múzy, která je pro psaní prostě povinná. Necítím dost na psaní, které se lidem zaboří do mozku. Žádná láska a žádná tragédie. Co chcete vůbec ve slovech cítit pokud ne něco z těchto dvou věcí? Jediné, co dávám, jsou střípky samoty, kousky zlosti a sebenenávist (té už je víc, to je pravda). Tragédii - tu beru od jiných lidí, protože lásku od nich převzít nedokážu. Neříkám to s žádnou vděčností nebo závistí, prostě jen poslouchám a vidím tragédie všech okolo. Nechám je, aby se vlily do mě a teprve tehdy se dá tvořit. Lásku, kterou cítí oni, cítit nemůžu - snad na to nemám právo.
Ale nestačí to, pokud to není má bolest, moje pocity, je jasné, že to nestačí. Proto nemůžu psát víc poezie, proto nemůžu psát častěji povídky se skrytými významy, proto nikdy nenapíšu opravdovou knihu. To, co cítím, není dost pro něco tak plného citů, jako knihy (...dobré knihy, nechte mě se opravit).


Často mi srdce těžkne závistí, když na to pomyslím, stydím se za to, ale je to pravda. Úporně závidím každou částečku přátelství, štěstí a popravdě čehokoli emotivního, epického v v tom pravém slova smyslu, nejde to zastavit. Můj pohled na lidi okolo mě, na literaturu, na seriály, je úplně jiný. Bez jakékoli hyperboly: brečím, když vidím ten specifický druh štěstí, který tak moc chci. A jsem nenasytná. Chci a chci a chci, nedokážu se pro to změnit, nedokážu vybočit ze svého myšlenkového proudu, který ze snů a nápadů dělá jen pouhou fikci, něco nereálného, co nestojí za pokusy a omyly v reálném světě, a tak to zůstává jen v mé hlavě.

Pomalu si uvědomuji, jak moc mi začínají lézt na nervy lidé, se kterými nechci mluvit. Jak se chci odstřihnout od všech těch zbytečných rozhovorů a vaří se mi krev (jakkoli přehnaná reakce to je), kdykoli se mnou někdo setrvává v hovoru, přestože je naprosto jasné, že nemám zájem. Zdá se, že určití lidé musí opravdu milovat svůj hlas, když tak urputně setrvávají ve svých vlastních, osobních monolozích, které směřují na mě, přestože tam duchem vůbec nejsem.


Nezáleží mi na škole...ne, to vlastně není pravda, na škole mi stále záleží, z nějakého absurdního vrozeného pudu a výchově, která mi byla dodána. Jen už v tom nevidím tolik smyslu, kolik jsem se v tom nutila vidět. Pro vyloučení mylných představ: nejsem typ, co proskakuje střední školou s jedničkami. Jsem lepší průměr. Ale proč se učit matematiku, když už se jí dokážu jen v hodinách zoufale smát, abych se nerozbrečela? Proč se učit celkově cokoli, co mě nebaví? Jak bylo poznamenáno "Záleží na maturitě. Nikdo se tě nebude ptát, co jsi měla za vysvědčení."
Nějaký vnitřní komplex tuhle informaci dává dohromady s tou touhou být alespoň ve vědomostech lepší než ostatní talentovaní spolužáci, a vzniká z toho bizardní sloučenina trémy, stresu a nezájmu. Šedá zóna, která má sice být neutrální, ale je spíš ještě víc demotivující v dalším důležitějším aspektu mého života, tedy mých zájmů. Protože nezájem se promítá i do mých zájmů, se kterými nikdy nenajdu ten správný poměr trpělivosti, soudnosti a snahy.


Co tím chci říct je asi poměrně jednoduché: mohla bych se mít líp. A je to asi i poměrně složité: jsem na akceptovatelném místě v životě, nepropadám, mám pár přátel, dobrou rodinu, ale...ale nestačí mi to. Moje mysl je zaplněná zidealizovanými scénáři seriálů a estetickými ději knih, že chci stále něco vyjímečného, přestože sama vyjímečná nejsem.

Úryvky z povinné četby III.

6. ledna 2018 v 17:02 | darksoul |  Citáty z knih
Velký Gatsby; Francis Scott Fitzgerald

"Takhle citlivá vnímavost neměla nic společného s onou otřelou přístupností dojmům, která se skrývá pod důstojným pojmem "tvůrčí povahy" - bylo to mimořádné nadání doufat, romantická schopnost být neustále v očekávání, jakou jsem u nikoho jiného nikdy nenašel a jakou asi už stěží někdy najdu."

"Něco v jeho ledabylých pohybech a v tom, jak stál pevně rozkročen na trávníku, dávalo tušit, že je to sám pan Gatsby, který si vyšel, aby zjistil, jaký podíl z našeho místního nebe patří jemu."

"Usmál se a najednou se zdálo, že být mezi posledními, kteří odcházejí, je příjemné a významné, jako by si to byl celý čas přál."

"Na okamžik jsem myslel, že ji miluji. Ale myslí mi to pomalu a jsem plný vniřních zísad, které působí na mé touhy jako brzdy, a věděl jsem, že se nejdřív musím doma nadobro dostat z toho zmatku."

"Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní ctnosti, a moje je: jsem jedním z mála počestných lidí, jaké jsem kdy znal."

"Jsou pouze pronásledovaní a pronásledující, uhonění a příliš unavení."


"Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce."

"Když hodiny tikaly na umyvadle a měsíc smáčel mokrým světlem jeho zmuchlané šaty na podlaze, rozpřádal se mu v hlavě celý obrovský svět."

"Ze začátku mě to překvapilo a zmátlo; potom, když už ležel ve svém domě a nehýbal se, nedýchal ani nemluvil, vzrůstal ve mně každou hodinou pocit, že jsem za to zodpovědný já, protože nikdo jiný se o to nezajímal - to jest nezajímal tím intenzivním osobním zájmem, na nějž má na konci života každý nějaké neurčité právo."

"Slyšel jsem nejasně, že někdo šeptá 'blahoslavení mrtví, na které padá déšť,' a potom člověk se sovími brýlemi řekl odhodlaným hlasem 'amen'.

"Vidím dnes, že to přece jen byl příběh ze Západu - Tom a Gatsby, Daisy a Jordan a já jsme všichni byli Zápaďané a snad jsme měli nějakou společnou vadu, která zavinila, že jsme se životu na Východě nějak nemohli přizpůsobit."

"Byli to bezohlední lidé, Tom a Daisy - rozbíjeli věci a bytosti, a potom se stáhli zpátky do svých peněz nebo do své nekonečné bezohlednosti nebo co to bylo, co je drželo pohromadě, a nechali ostatní, aby dali do pořádku zmatek, který oni natropili..."

"A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášení zpátky do minulosti."


Velký Gatsby - Francis Scott Fitzgerald [rozbor]

6. ledna 2018 v 16:34 | darksoul |  Rozbory povinné četby

Velký Gatsby

Francis Scott Fitzgerald

1. AUTOR
- 1896 - 1940
- americký spisovatel, scénárista
- představitel Ztracené generace (= mládež, která byla v 1. světové válce, zkouší se dívat na věci dívat jiným pohledem, píší o traumatech války)
- autor tzv. jazzového věku (= po r. 1920, v Americe množství nových vynálezů, zájem o alkohol, prohlubování rozdílu mezi vrstvami společnosti)
- dluhy, užíval kokain
- Témata vyskytující se v dílech: význam života, válka, láska, vztah ke společnosti a konvencím, americký sen
- Současníci: Ernest Hemingway, John Steinbeck
- Další autorova díla: Něžná je noc, Poslední magnát (nedokončeno)

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- epický milostný román
- literatura 1. poloviny 20. století
- Dílo poprvé vydáno v roce 1925
- Originální název: The Great Gatsby
- za života autora nebylo dílo moc přijímáno, skoro zapomenuto, obnovení v 50. letech → obliba po celém světě
- reakce na 1. světovou válku
- několikrát zfilmováno

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- originálně psaná v angličtině
- odehrává se v New Yorku (Long Island) - 1922
- ich-forma (vypravěč Nick Carraway)
- spisovný jazyk
- kompozice retrospektivní
- detailní popisy Gatsbyho majetku, přirovnání, filosofické úvahy vypravěče
- atmosféra 20. let
- 150 stran, 9. kapitol

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Nick Carraway - vypravěč celého příběhu, často si protiřečí ve svém vztahu ke Gatsbymu, otevřený
- Jay Gatsby (James Gatz) - neupřímný, optimista, ambiciózní, zamilovaný do Daisy, tajemná minulost, osamělý
- Daisy- Nickova sestřenice, krásná, povrchní, přetváří se, láska Gatsbyho (inspirována autorovou manželkou)
- Tom Buchanan- manžel Daisy, arogantní a bohatý, rasistické a sexistické názory

5. DĚJ
Gatsby pořádá velkolepé večírky, aby se seznámil s Daisy. Celý svůj majetek nashromáždil kvůli ní a za jakoukoliv cenu. Nick Daisy zná a proto domluví jejich setkání. Po konfrontaci Toma s Gatsbym přejede Daisy nešťastnou náhodou v Gatsbyho autě Myrtle. Gatsby je rozhodnutý vzít vinu na sebe a Daisy souhlasí. Příští den dorazí k Tomovu domu vztekem šílený Wilson. Neví o tom, že milencem jeho ženy byl právě Tom. Ten zase neví, že ve skutečnosti řídila Daisy a pošle Wilsona na Gatsbyho. Potom s Daisy odjíždí neznámo kam. Wilson zastřelí Gatsbyho a potom sebe. Na Gatsbyho večírky chodily stovky lidí, ale najednou jakoby ho nikdo neznal. Nick se tak nakonec stává jeho jediným přítelem. Na Gatsbyho pohřeb dorazí včetně Nicka a Gatsbyho otce jen tři lidé. Nick poté odjíždí znechucen zpět na Středozápad. (zdroj)

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
Téma: rozdíly mezi třídami, dopad minulosti na budoucnost, plnění amerického snu
Myšlenka: snaha o získání bohatství za jakoukoli cenu, splnění snů, ve světě vyšší společnosti není nic opravdové (Gatsbyho falešní přátelé, kteří nakonec ani nepřišli na pohřeb)



Výsledek obrázku pro the great gatsby