Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Prosinec 2017

Má hvězda mi bije místo srdce.

29. prosince 2017 v 23:37 | darksoul |  Poems

Má hvězda září,
povznesena nad bytí,
a podřazena smutku,
klouže po ledu osobnosti,
pálí se v lávě citu,
dýchá do melodie hudby,
a pak se ztrácí,
ztrácí se ve vzduchoprázdnu.

Má hvězda je meteor.
Rozžhavený kus kamene,
který, pokud má štěstí,
proletí atmosférou a umře v moři,
a pokud je jen meteorem,
rozdrtí ho jiní,
nebo zchladne sám;
rozdrolen v nekonečnu.

Má hvězda je sama,
protože jak by se mohla jen přiblížit
k soustavám planet a k životu,
v ničem, v rozlehlém prostoru
si zvyká na sadu orgánů,
a životních postojů.

Vstoupí do vesmíru,
ve kterém žije,
to,
co jí udělá kompletní?


Finále srdce.

25. prosince 2017 v 23:51 | darksoul |  Poems
Buch buch. Buch buch.

V hrudi mi duní na poplach,
ten hrozný rámus mi ani nedá spát,
podléhám agónii, sténá mi srdce...

buch buch. buch buch.

Jako zákeřný porotce,
příboji, spečetí můj osud,
pomalu a sladce,
bolestně a hořce.

buch - buch. buch

Kde mám plíce? Jak se dýchá?
Proč mi moře přetéká přes oči?
Ukaž zuby, hlubin vládce,
ještě chvíli nenech mne se ponořit.

buch...buch

Jak zemře sen, jak se potopí,
co provede řeka s mojí duší?
Jak uchopí tělo, kam ho odnese?
...Už téměř slyším melodii v uších:
vlny, kámen, a tak zvuk láme se.

buch.

Končí, končí srdce secese.

heyanadia: ““ “ “ this a real human heart after heartbreak. so sad :( ” that is a pomegranate. ” no this is a human heart after heartbreak can’t you read ” ”

That same old pity-me poem again.

10. prosince 2017 v 1:06 | darksoul |  Poems
Sometimes,
I feel like I don't have a right to be depressed,
like I'm too real and to not-pretty for it,
like I dress in darkness so I cannot be weak.

But I am. I am I so fucking much am.

Sometimes,
I'm being crashed down by the world,
like it finally realized how heavy I am,
like I answer to different physics laws,

But I'm gonna break, break, it won't take long.

Sometimes,
I know in my head I couldn't live with a guy
like girls are much more pleasant to be around,
like guys are too harsh and dubious,

But I, as I've known for a long time,
I don't know who I am at all.

♠♠♠

And I am not depressed, just weak
And I am not crashed, just fat
And I am not
making
sense.

Everything this picture is,
I am not

Mess that I am.

3. prosince 2017 v 23:42 | darksoul |  In dark mind
Každým dnem jsem víc a víc naštvaná na to, kým jsem.
Jakou realitu můj mozek přijal, co se stalo mým ideálem.
Jen myšlenky a to úporné "tohle není přesně to, čím chci být" vrtající mi do hlavy. Už je to jako konstantní šum televize, který po chvíli ignoruji, takže neslyším, že tam je. A to není dobře, protože...protože kdybych ho cítila, kdybych ho nenáviděla, přimělo by mě to opravdu něco dělat.

Tohle je všechno, co mám.
Tenhle život, tohle tělo, tahle hlava a lidé okolo mě.
Je to děsivé, ale světu, do kterého patříte, se prostě musíte podřídit - nebo se zabít. A jakkoli překvapivě by to lidem mohlo znít, já opravdu nechci umřít. A to, že mě představa nesmrtelnosti byť jen okrajově láká, je možná ta nejrozsáhlejší forma ambicí, jakou můžu cítit v mé nesoutěživé, podřadné představivosti.


Říkám si pořád dokola, co bych měla být.
A ne to mít jen jako masku, ale opravdu tím být.
A většinou to není nic tak jednoduchého jako hodná nebo zlá. Jsou to šedé cesty napůl ve tmě, napůl ve slunci, což dělá vše ještě těžší.
Není to něco, o čem bych byla oprávněna přemýšlet - nejsem na špatném místě, nejsem na znevýhodněné pozici. Ale chci stále něco víc, a když mám víc, tak chci méně. Chci lásku a utrpení, emoce a necitelnost, chci cítit stříbrný nůž v teplé krvi a vidět scenérie, co jsou očividnými zázraky, které se vnímají jako normální jen omylem,... jen protože jsou reálné.


Už znovu to provlékám jako korálky přes nitě v mém mozku: já nejsem já - tedy jsem realitou mne, ale nepřibližuji se k tomu ideálu mne, který bych mohla mít ráda.
Ani se nedivím, proč mnou tiše zmítá nenávist. Sebe-nenávist, ohavné a reálné slovo.
Kdoví, jestli někdy zmizí.