Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Vztek | kapitola první - JÁ, před branou.

1. listopadu 2017 v 19:30 | -DarkSoul |  Stories
V rámci tématu týdne mě napadlo zveřejnit něco, co jsem napsala už před nějakou chvíli, ale nikdy jsem se nedostala ke zveřejnění. Stále jsem si říkala, že tuhle povídku musím nejprve dopsat, musím ji promyslet a umínit si její dokončení, přesto zatím leží v hlubinách notebooku, odsuzuje mě svým nedomyšleným názvem i námětem kdykoli na ni narazím. Jsem několik kapitol v úvodní fázi, nemám ponětí, co dělám nebo o kom to vlastně píšu (asi by to chtělo si konečně vytvořit pár propracovaných popisů postav) ani kam to směřuje, kromě dystopického stylu, který se však bude obloukem vyhýbat stereotypnímu "jsem drsná dívka, která miluje tohohle kluka, ale i tohohle bad boye...a mimochodem zachráním svět".
Pokud mi alespoň někdo poskytne v komentářích nějaký názor: to psaní se zlepší, přísahám, jen jsem před rokem ještě neuměla uvádět do děje, a stejně jako před rokem, i teď jsem příliš pohodlná na přepsávání celých kapitol...


Stojím tu před branou, která pro mě vždy symbolizovala vstup do pekla odkud není návratu, do mučírny a do sídla samotného zla, které vychází každou noc do ulic a ničí vše, na čem jim oko spočine. Peklo, tak to místo tiše nazývají všichni obyvatelé našeho města, třesou se strachy a vypráví si o něm příběhy: "Tu školu zla založil neznámý přistěhovalec, silný a krutý, aby se zdejšímu obyvatelstvu pomstil za jeho nepohostinnost." Vytvořil díky svým neomezeným šlechtickým fondům obrovitý komplex plný tajných chodeb a tajemství, která často nedokážou odhalit ani studenti, kteří zde byli přinuceni studovat. Přinuceni studovat… těžko říci, jestli to je vážně pravda, ale tak to je alespoň dnes. Naše město jako by bylo odříznuté od celého okolního světa, uprostřed lesů a rozlehlých savan, už ani mx nevíme, kde přesně se nachází, ale už dlouho k nám žádný "člověk zvenčí" nezavítal. Jsme tu jen my- obyvatelé krčící se strachy před často sotva plnoletými studenty. Bizadrní.

Já tu však zde, před univerzitou, stojím jako odsouzecenec na smrt z určitého důvodu. Mohla jsem odejít do lesů, snažit se najít jiné město či civilizaci, do které bych mohla zapadnout, ale skončila jsem tady, protože studenti této školy mě děsí méně než naprostá izolace od jakéhokoli kontaktu. Tady alespoň vím, co čekat. Bolest. A na to se dokážu připravit víc než na to velké neznámo tam venku. Když se nad tím tak zamyslím, odsouzenec na smrt je poměrně přesné přirovnání.

V noci jsem nikdy nechodila ven. Nikdo nikdy nechodí ven v noci, to se v naší společnosti stalo nevysloveným pravidlem. Ať už měsíc osvětluje temnou oblohu, jak chce; ať se tráva zlověstně chvěje a všude je ticho jak v hrobě, nebo je naopak jedna z těch krásných klidných nocí jako stvořených k pozorování hvězd a k romantickým rozhovorům, nikdo nechodí ven. Protože noc je jejich. Nemají na ni žádné právo, ale všichni to vědí. Noc jim patří.

Pokud byste chtěli posuzovat podle obyčejných definic, jsou to jen studenti. Mladí, s nedokonalostmi, vadami a nutkáním začleňovat se do společnosti, vytvářet skupiny a party, dokazovat ostatním, že na něco mají. To je tu však ten obrovský rozdíl, který nás uzavřel do ochranné bubliny denního světla, kdy jen pomyšlení na toho, kdo možná zůstal tam někde venku, sám a ve tmě, nahání husí kůži i otrlým obyvatelům. Tím tak zásadním rozdílem je, že oni na to mají. Každou noc chodí do ulic, terorizují ostatní za účelem jejich osobních vtipů a dokazují, jak se jimi dáme všichni ovlivnit. 800 studentů na 9000 obyvatel. A to stačí. Mají nás v hrsti, nebudu vám lhát- se svými černými mikinami a děravými kalhotami, obarvenými vlasy a zlověstným tetováním plamene, který se všem do jednoho táhne od krku po spánek. My ostatní bychom se raději udusili svým vlastním zadrženým dechem, než abychom je upozornili na svou přítomnost byť jen kýchnutím. Ovládají nás, a my už ani nemáme sílu na odpor, na jakýkoli pocit zostuzení, že se necháváme ovládat dětmi. Jsou nebezpeční. Takže si jen zkuste pošetile zahrávat se svým štěstím, a nedopadne to s vámi dobře. Už jen pohled na ně ve vás prý probudí instinktivní strach, který jako by vyrážel přímo z vaší duše, je to ten typ strachu, který nemůžete ovládat, a nevíte o něm, dokud se neprodere na povrch a nepřinutí vás ztuhnout na místě. Ironií je, že strach je to jediné, co je dokáže rozesmát. Jediné, co dokáže uspokojit jejich vztek, i když ne na dlouho.
Když na ně teď myslím, přemýšlím nad strachem, nad krví a nad modřinami zohavujícími pleť všech obyvatel bez ohledu na věk, postavení, či původ. Myslím však i na respekt a tu auru tajemství, kterou si nosí s sebou každou temnou noc. Viděla jsem je jen několikrát a k jejich škole jsem se přiblížila pouze za slunečného poledne…až do dnes. Ale úzkostlivé pocity se přenáší z obyvatele na obyvatele bez rozdílu v míře či jakékoli jiné stupnici - všichni jsme nastaveni na frekvenci "zhrození".

Cítím na svých zádech poslední paprsky slunce, které nás už znovu opouští a nechává nás na pospas zrůdám číhajícím uvnitř těchto zdí. Opouští nás jako každý večer, a my už nemáme sílu to nikomu vyčítat. Jen se smiřujeme s osudem, kterým je prolití naší vlastní krve.

Takže co tu pořád dělám? Chci se nechat zabít? Tak zaprvé - domů už nemůžu. Kvůli…něčemu, co jsem udělala. Ale nechci tu být zabita, i když to od toho vlastně nemá daleko, ne, chci vejít do této brány pokryté plechy a nesrozumitelnými grafity, a stát se nějak součástí univerzity, součástí pekla, ať už jako student nebo jako další člověk, který se tam promění v mrtvolu. Protože mi připadá, že si to zasloužím. Být umučena nebo cokoli jiného, co mě tu čeká.
Čekám, až se brána otevře. Protože jsem ublížila. A jediný čin, jakým můžu dát věci zpět do rovnováhy, je vydat se těmto lidem.
Stvůrám s prázdným pohledem a srdcem, které plane, jen když způsobí bolest.





Související obrázek
 


Komentáře

1 Kai. Kai. | Web | 5. listopadu 2017 v 12:05 | Reagovat

Upřímně jsem to množství slov celkem nepobrala dostatečně na to, abych ten příběh pochopila. Četlo se mi to s velmi zvláštním, avšak uspokojujícím, pocitem.

2 -DarkSoul -DarkSoul | Web | 5. listopadu 2017 v 13:07 | Reagovat

[1]: Děkuju moc za názor. Upřímně se ti ani nedivím, že to je trochu matoucí, možná se ti vrátí trochu jistoty, pokud se rozhodneš číst následující kapitoly, které asi budu v určitých intervalech vydávat (jiná věc je potom to, jestli povídku dotáhnu do konce...to se mi nestává moc často a je to fakt na zabití někdy) Ale při pár zaujatých čtenářích a vlastnímu přesvědčení by se to mohlo někam dobrat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama