Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Vztek | kapitola druhá - MY, za branou.

25. listopadu 2017 v 12:13 | -DarkSoul |  Stories


Kalum měl ten den zase šichtu u brány. Nejnudnější práce ze všech. Chudák kluk, celý den tam stojí jako idiot a dívá se na ruch všude kolem, bez sebemenší možnosti se připojit. Každé ráno zavře, každý večer otevře a to je vše. Někdy má po celodenním stání všeho tak plné zuby, že večer vybíhá ven jako první a ani já bych nechtěl být člověkem, kterého potká jako prvního.

Sledoval jsem, jak tam tak bezmocně stojí, na svět se dívá nepřítomným, nudou vyhlazeným pohledem, zatímco já si brousím svoji dýku. Co nevidět bude čas na otevření brány a mě vždycky baví sledovat tu divokost, s jakou se všichni vyhrnou ven, vidina ubližování je pro ně - pro nás všechny - příliš lákavá, než abychom se zdržovali zdvořilostmi či morálními zásadami. Tam venku pro nás pravidla neplatí, tam venku si pravidla vytváříme sami.
Už jen dvanáct minut a budeme volní. Příslib cizí krve na mém oblečení i kloubů odřených od cizích čelistí mi vhání adrenalin do těla, třesu se nedočkavostí stejně jako několik desítek společníků, kteří tu čekali se mnou.
Deset minut. Na nádvoří se přišouralo několik dalších lidí, kterým bych měl oficiálně říkat spolužáci, ale divoká zvířata, jaká se z nás tam venku stanou, nemají v hlavě žádné vzdělání kromě přesné anatomie člověka, která se velmi hodí, když nechcete všechny outsidery zabít, ale jen zmrzačit a ponechat na příště. Kromě tohoto kousku lidskosti jsme vskutku jen zvířata, posedlá krví a uchvácená bojem. Jsem si celkem jistý, že kdybychom nechodili ven, díky našim povahám bychom se tu všichni navzájem pozabíjeli už po několika týdnech. Zvláštní, že takto tu můžeme žít roky a dokonce si i utvořit jakási přátelská pouta.
Čtyři minuty. Za rameno mě pevně chytá čísi ruka a okolo mě se shromáždí malá skupina.
"No konečně," prohodím k nim nezaujatě, hledíc pouze na bránu, která se co nevidět otevře, "dneska vám to trvalo."
"Jo, Alex se minutu zdržela s nějakým nováčkem z pustiny, kterej jí chtěl vyznat svou náklonnost."
Ušklíbl jsem se. "Idiot. Jak mohlo někoho něco takovýho napadnout?" Dloubnul jsem při tom prstem do dívky po mé levici, která mi to oplatila relativně jemným bouchnutím do ramene.
"Ha, ha," okomentovala moji poznámku ironicky.
Tři minuty. Čtyři mí přátelé se přitiskli blíže ke mně, aby mohli udělat prostor všem zbývajícím obyvatelům univerzity, kteří už toužili vyrazit.
"Zatracenej Kalum, proč musí bejt vždycky tak přesnej?" zavrčel podrážděně Zender a dral se před nás, protože každá vteřina, každý metr tu znamená víc kořisti. Víc volnosti. Nikdo z nás mu neřekl, ať se uklidní, nikoho z nás by to ani nenapadlo, protože někde uvnitř jsme byli stejně nedočkaví jako on.
Třicet vteřin. "Kurva, tak pohni!" zařval někdo zezadu, ale Kalum se jen podrážděně zadíval do zadní části masy, která se tlačila na sebe tak, že nebylo téměř poznat, kde začíná jedno tělo a končí druhé. Pak přešel k ovládacímu panelu, zkontroloval hodinky, vyplivnul mentolovou žvýkačku a konečně stiskl tlačítko. Brána se tlumeně začala otevírat a my se připravovali k rozběhu. Jakmile však bylo vidět skrz, někteří z nás měli v sobě ještě dostatek příčetnosti a všimli si osoby stojící kousíček za prahem.
"Outsider," zašeptal Bellamy vedle mého ucha.

Holka se na nás vyděšeně dívala a já ji za to nemůžu vinit. Kdo ví, co viděla, protože jsme se v tu chvíli sotva podobali lidem. Připraveni vyběhnout ven s úmyslem ničit věci i osoby, jak bychom mohli vypadat jako lidé? Nikdo z nás se však ani přes tu touhu nemohl pohnout, protože už je to přeci jen nějaká chvíle od doby, kdy k nám poprvé přišel dobrovolně někdo z města. Z pustin možná: zoufalí, umírající kostlivci klidně prodají duši ďáblu jen pro vodu a lidskou společnost. Měli jsme tu však jen pár outsiderů, několik z nich jsem osobně znal, ale vždy leželi před bránou svázaní, bez vědomí, takže jsme je jednoduše udupali, a pokud byli po našem návratu ještě živí, vzali jsme je dovnitř a přinutili je stát se námi. Nutili jsme je tak dlouho, dokud se jim to nezalíbilo. Nebo dokud nezemřeli. Právě oni pak však bývají těmi nejkrutějšími při cestách do města. Ale nikdo, nikdo, by sem neměl chodit sám.

Chvíle překvapení pominula. Lidi si vzpomněli, že teď je čas na to být predátory, a Kalum stačil strhnout ztuhlou dívku na stranu těsně před tím, než se všichni vyvalili ven. I naše skupina se nechala ovlivnit davovým šílenstvím, protože teď jsme byli smečka, která se žene za kořistí. Kdo se zajímá o nějakou umouněnou holku, která byla tak blbá, že se postavila přímo před naší bránu? Ať si to s ní vyříkají mentoři. My jdeme ničit.
Zahlédl jsem už jen, jak Kalum odstranil dívku z cesty jedním mocným úderem pěstí a pak se vyhrnul z brány společně s námi.

Jde se.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama