Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Apokalypsa v mé hlavě

20. listopadu 2017 v 16:40 | darksoul |  In dark mind
Moc nepíšu…ne, spíš nepíšu moc. Ani ne tak proto, že bych měla duši bez nápadů, je to více jako prázdno svazující moje prsty, protože jsem přesvědčená, že není žádná cesta, jak dokonale vysvětlit moje imaginární obrazy. Nic se mi teď nezdá jako extrémně dobré.

Uvnitř mě to nikdy nehořelo, abychom si rozumněli, jakýkoli oheň však planul v mém srdci a v mých schopnostech, už snad jen doutná nebo ho můj nedostatek podnětné motivace dusí. It's better to burn out than to fade away --- je lepší shořet, než vyhasnout --- jo, Kurte, to je možná pravda, ale já cítím jako by mé doutnající ostatky ještě k něčemu mohly být jako by tu byla možnost k něčemu většímu, jen stačí objevit tu věc, ten pocit, který to znovu něco zažehne - pokud něco takového existuje.
Teď jsem jako pustá planina, jako návrh zobrazení poslední uložené kopie při nechtěném zavření rozdělané práce v editoru. Jsem to, co jsem byla. A chci hořet, hořet jako nikdy předtím, hořet a dokázat si, že život nemusí být nutně pomalé vyhasínání malinkého plamínku, ale víc může být hašením požáru. Spontánní samovznícení.

A to prázdno, co jsem uvnitř, ta zdemolovaná mozková tkáň a planiny těžko vysvětlitelných věcí, to vidím teď okolo mě.




Vlhký vzduch typický pro podzimní počasí je promíchaný s odstíny, které uvolnil z věcí nedávný déšť. Tráva a hniloba, jehličí a tupý odér benzínu pomalu kapajícího pod jedno z aut. Cítím, jak mi pod několikrát opravovanými černými botami čvachtá bláto, a já se snažím vyhýbat všem kalužím v nerovném povrchu. Všechna auta vypadají staře, neudržovaně a většina z nich je hustě zablácená.
Čas přímo definuje dopoledne.
Všude je prázdno a nezvyklé ticho, jen v dálce zlověstně a nepřetržitě bije zvon. Je to jako varování a přiznám to jen jednou: srdce mi začalo tlouct rychleji. Nervozita? Vzrušení? Trocha od obojího pravděpodobně - vždy jsem obdivovala pochmurná místa a přemýšlela o životě po katastrofě, a tohle bylo jako vyjíměčně přesná ukázka atmosféry po apokalypse.
Výdech studeného vzduchu přede mnou vytvoří obláček.

Z kapsy kožené bundy vytáhnu pomačkanou cigaretu, která vypadá, jako bych si ji tam snad ustaraně šetřila už měsíce, i když jsem ji tam vložila z krabičky teprve před méně než hodinou. Zapálím si, pořádně potáhnu, i když mi vůbec nechutná, a to možná jen posílí pocit prázdna a nereálnosti. Na rukách černé rukavice s podomácku ustřiženými prsty, držím cigaretu a šlapu po shnilém listí. V mé představivosti tu chodím sama už měsíce, prodírám se zetlelým listím a občas zakopávám o napůl sežrané nebo úplně obrané mršiny drobných hlodavců, koček a psů. Z muže venčícího malého jezevčíka, kterého jsem koutkem oka zahlédla, se stal stařec v potrhaných šatech, vlečící před sebou nákupní košík plný k přežití nutných věcí. Z jemného vánku se stala vichřice.

A v realitě: moje oči začaly pálit.

Teď prší. A já si říkám, jaké by to bylo kdyby se moje představy propletly se vším skutečným.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama