Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Listopad 2017

Slezské písně - Petr Bezruč [rozbor]

30. listopadu 2017 v 16:53 | darksoul |  Rozbory povinné četby

SLEZSKÉ PÍSNĚ

Petr Bezruč
Celek D
1. AUTOR
- 1867-1958
- vlastním jménem Vladimír Vašek (pečlivě skrýval své autorství)
- český básník a prozaik
- období anarchistických buřičů (19./20.stol)
- básně zasílal do magazínu Čas
- za 1. světové války zatčen pro domnělé autorství protirakouské básně
- Současníci: Viktor Dyk, František Gellner, S. K. Neumann
- Další autorova díla: Studie z Kafé Lustig, Stužkonoska Modrá

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- 1928, 1948 - definitivní podoba
- 81 básní
- básnická sbírka
- odehrává se v 19.-20. století na území Slezska (Těšín, Opava, Ostrava)

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- 81 básní
- intimní básně- Červený květ, Jen jedenkrát
- sociální básně- Maryčka Magdonova, Ostrava
- národnostní básně- Kantor Halfar, Bernard Žár
- téma antiky- Leonidas, Caesarova smrt
- rytmický verš - daktyl
- většinou střídavý rým
- ich-forma, dialektismus, hovorové výrazy, anafory
- makaronismus (=úmyslné smíšení dvou jazyků) (Dlo Boga svientego, začal jsem klít)
- hyperbola (sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí), apostrofa = oslovená nepřítomné osoby

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- různé postavy
- autor si říká "bard"
- postavy vykořisťovatelů (krčmáři, lichváři) x prostý lid (havíři, horalé, ovdovělé ženy)
- opakuje se záporná postava Markýze Géra

5. DĚJ
- Básně utváří obraz národního a sociálního útisku slezského lidu, který je potlačován Němci a Poláky. Autor naráží na úpadek češtiny a poněmčování škol. Básně jsou většinou velmi smutné, autor touží po svobodě, vyzdvihuje vlastenectví, ale vykresluje špatné konce buřičů (většinou sebevražda). Kritizuje Slezany bojící se postavit útisku, v některých básních motivy lásky. Nabádá Slezany ke vzpouře a věří v naději na její úspěch.

BÁSNĚ
Kantor Halfar - chce učit česky, čímž se vzpírá germanizované množině → nemá stále místo a i dívka, kterou měl rád na něj nepočkala a vdala se → alkoholismus → končí oběšením na jabloni (ironie - Halfar dostal na hřbitově trvalé místo)
70 000 - autor popisuje kolik lidí už bylo poněmčených či popolštěných → zbylo pouze 70 000 Čechů ve Slezsku → autor přemítá, zda smí vůbec žít, když už je česky mluvících tak málo → volá markýze Géra, aby dal lidem 70 000 beček, aby se všichni opili, než zahynou
Ostrava - obžaloba utiskovatelů → postava chudého dělníka, který vypráví o své těžké práci, o těžkých podmínkách atd. → popis sociálních rozdílů mezi horníky a šlechtou → dělník odmítá nadále mlčet a chce něco změnit, za což si zaslouží pouze výsměch či rázné potlačení → vyjádření naděje, že jednou se vše zlepší → autor vyzývá ke vzpouře
Jen jedenkrát - převyprávění pověsti o smutném údolí, na které nikdy nesvítí slunce → když slunce jednou vysvitne, lidé se ho leknou a volají zpět temnotu → Bůh se urazil a už nikdy na údolí nesvítil → lidé jsou ještě smutnější, protože si uvědomí, jak krásné Slunce bylo → metafora lásky, kterou zapudil ze strachu z neznáma
Labutinka - nešťastná láska → autor se zamiloval do krásné ženy "Labutinky" → její rodiče ho žádají, aby se svatbou počkal → on se po dvou letech vrací, aby zjistil, že z Labutinky je prostitutka
Červený květ - symbol červeného květu z kaktusu jako něčeho nového + kaktus je drsný jako některé duše → cizí básník raději obdivuje rudou růži než nepochopený kaktus
Maryčka Magdonova - rodina Magdonova (otec zahynul u hospody, matku zabil vůz s uhlím) ze které zůstalo 5 strádajících dětí → Maryčka se vydává do lesa pro chrastí na oheň → potká ji hajný a posílá ji s četníkem na stanici jako zlodějku → dívka neunesla hanbu → sebevražda skokem do řeky, místo na hřbitově jako sebevrah nedostala
Bernard Žár - zbohatlík se snaží zapomenout na své chudé české předky (stydí se za ně) → onemocní a zemře, jeho přátelé ho opoušří a u jeho hrobu se modlí jen matka - česky.

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: útisk slezského lidu, germanizace, naděje ve zlepšení
- Myšlenka: vyvolat v lidech vzpouru, aby si ostatní konečně uvědomili bídné podmínky, ve kterých žije slezský lid

7. VLASTNÍ NÁZOR
- Většina básní pro mne byla moc…no moc česká. Nazývám to tak, protože českou literaturu zrovna v oblibě nedržím a často pro ni nemám ani to nejmenší pochopení. Po chvíli přemýšlení nad Bezručovými básněmi jsem sice dokázala přijít na jejich význam, avšak některé z nich se mi zdají dost podobné. Na druhou stranu oceňuji autorovu snahu dostat se přes poezii k lidem a otevřít jim tak oči vůči situaci ve Slezsku.
Většina básní se mi tedy nelíbila, zaujala mne však jedna zvaná Jen jedenkrát, jejíž čtení jsem si opravdu užila. Blízké mi byly i ty s antickou tematikou.

Související obrázek

Vztek | kapitola druhá - MY, za branou.

25. listopadu 2017 v 12:13 | -DarkSoul |  Stories


Kalum měl ten den zase šichtu u brány. Nejnudnější práce ze všech. Chudák kluk, celý den tam stojí jako idiot a dívá se na ruch všude kolem, bez sebemenší možnosti se připojit. Každé ráno zavře, každý večer otevře a to je vše. Někdy má po celodenním stání všeho tak plné zuby, že večer vybíhá ven jako první a ani já bych nechtěl být člověkem, kterého potká jako prvního.

Sledoval jsem, jak tam tak bezmocně stojí, na svět se dívá nepřítomným, nudou vyhlazeným pohledem, zatímco já si brousím svoji dýku. Co nevidět bude čas na otevření brány a mě vždycky baví sledovat tu divokost, s jakou se všichni vyhrnou ven, vidina ubližování je pro ně - pro nás všechny - příliš lákavá, než abychom se zdržovali zdvořilostmi či morálními zásadami. Tam venku pro nás pravidla neplatí, tam venku si pravidla vytváříme sami.
Už jen dvanáct minut a budeme volní. Příslib cizí krve na mém oblečení i kloubů odřených od cizích čelistí mi vhání adrenalin do těla, třesu se nedočkavostí stejně jako několik desítek společníků, kteří tu čekali se mnou.
Deset minut. Na nádvoří se přišouralo několik dalších lidí, kterým bych měl oficiálně říkat spolužáci, ale divoká zvířata, jaká se z nás tam venku stanou, nemají v hlavě žádné vzdělání kromě přesné anatomie člověka, která se velmi hodí, když nechcete všechny outsidery zabít, ale jen zmrzačit a ponechat na příště. Kromě tohoto kousku lidskosti jsme vskutku jen zvířata, posedlá krví a uchvácená bojem. Jsem si celkem jistý, že kdybychom nechodili ven, díky našim povahám bychom se tu všichni navzájem pozabíjeli už po několika týdnech. Zvláštní, že takto tu můžeme žít roky a dokonce si i utvořit jakási přátelská pouta.
Čtyři minuty. Za rameno mě pevně chytá čísi ruka a okolo mě se shromáždí malá skupina.
"No konečně," prohodím k nim nezaujatě, hledíc pouze na bránu, která se co nevidět otevře, "dneska vám to trvalo."
"Jo, Alex se minutu zdržela s nějakým nováčkem z pustiny, kterej jí chtěl vyznat svou náklonnost."
Ušklíbl jsem se. "Idiot. Jak mohlo někoho něco takovýho napadnout?" Dloubnul jsem při tom prstem do dívky po mé levici, která mi to oplatila relativně jemným bouchnutím do ramene.
"Ha, ha," okomentovala moji poznámku ironicky.
Tři minuty. Čtyři mí přátelé se přitiskli blíže ke mně, aby mohli udělat prostor všem zbývajícím obyvatelům univerzity, kteří už toužili vyrazit.
"Zatracenej Kalum, proč musí bejt vždycky tak přesnej?" zavrčel podrážděně Zender a dral se před nás, protože každá vteřina, každý metr tu znamená víc kořisti. Víc volnosti. Nikdo z nás mu neřekl, ať se uklidní, nikoho z nás by to ani nenapadlo, protože někde uvnitř jsme byli stejně nedočkaví jako on.
Třicet vteřin. "Kurva, tak pohni!" zařval někdo zezadu, ale Kalum se jen podrážděně zadíval do zadní části masy, která se tlačila na sebe tak, že nebylo téměř poznat, kde začíná jedno tělo a končí druhé. Pak přešel k ovládacímu panelu, zkontroloval hodinky, vyplivnul mentolovou žvýkačku a konečně stiskl tlačítko. Brána se tlumeně začala otevírat a my se připravovali k rozběhu. Jakmile však bylo vidět skrz, někteří z nás měli v sobě ještě dostatek příčetnosti a všimli si osoby stojící kousíček za prahem.
"Outsider," zašeptal Bellamy vedle mého ucha.

Holka se na nás vyděšeně dívala a já ji za to nemůžu vinit. Kdo ví, co viděla, protože jsme se v tu chvíli sotva podobali lidem. Připraveni vyběhnout ven s úmyslem ničit věci i osoby, jak bychom mohli vypadat jako lidé? Nikdo z nás se však ani přes tu touhu nemohl pohnout, protože už je to přeci jen nějaká chvíle od doby, kdy k nám poprvé přišel dobrovolně někdo z města. Z pustin možná: zoufalí, umírající kostlivci klidně prodají duši ďáblu jen pro vodu a lidskou společnost. Měli jsme tu však jen pár outsiderů, několik z nich jsem osobně znal, ale vždy leželi před bránou svázaní, bez vědomí, takže jsme je jednoduše udupali, a pokud byli po našem návratu ještě živí, vzali jsme je dovnitř a přinutili je stát se námi. Nutili jsme je tak dlouho, dokud se jim to nezalíbilo. Nebo dokud nezemřeli. Právě oni pak však bývají těmi nejkrutějšími při cestách do města. Ale nikdo, nikdo, by sem neměl chodit sám.

Chvíle překvapení pominula. Lidi si vzpomněli, že teď je čas na to být predátory, a Kalum stačil strhnout ztuhlou dívku na stranu těsně před tím, než se všichni vyvalili ven. I naše skupina se nechala ovlivnit davovým šílenstvím, protože teď jsme byli smečka, která se žene za kořistí. Kdo se zajímá o nějakou umouněnou holku, která byla tak blbá, že se postavila přímo před naší bránu? Ať si to s ní vyříkají mentoři. My jdeme ničit.
Zahlédl jsem už jen, jak Kalum odstranil dívku z cesty jedním mocným úderem pěstí a pak se vyhrnul z brány společně s námi.

Jde se.



Apokalypsa v mé hlavě

20. listopadu 2017 v 16:40 | darksoul |  In dark mind
Moc nepíšu…ne, spíš nepíšu moc. Ani ne tak proto, že bych měla duši bez nápadů, je to více jako prázdno svazující moje prsty, protože jsem přesvědčená, že není žádná cesta, jak dokonale vysvětlit moje imaginární obrazy. Nic se mi teď nezdá jako extrémně dobré.

Uvnitř mě to nikdy nehořelo, abychom si rozumněli, jakýkoli oheň však planul v mém srdci a v mých schopnostech, už snad jen doutná nebo ho můj nedostatek podnětné motivace dusí. It's better to burn out than to fade away --- je lepší shořet, než vyhasnout --- jo, Kurte, to je možná pravda, ale já cítím jako by mé doutnající ostatky ještě k něčemu mohly být jako by tu byla možnost k něčemu většímu, jen stačí objevit tu věc, ten pocit, který to znovu něco zažehne - pokud něco takového existuje.
Teď jsem jako pustá planina, jako návrh zobrazení poslední uložené kopie při nechtěném zavření rozdělané práce v editoru. Jsem to, co jsem byla. A chci hořet, hořet jako nikdy předtím, hořet a dokázat si, že život nemusí být nutně pomalé vyhasínání malinkého plamínku, ale víc může být hašením požáru. Spontánní samovznícení.

A to prázdno, co jsem uvnitř, ta zdemolovaná mozková tkáň a planiny těžko vysvětlitelných věcí, to vidím teď okolo mě.




Vlhký vzduch typický pro podzimní počasí je promíchaný s odstíny, které uvolnil z věcí nedávný déšť. Tráva a hniloba, jehličí a tupý odér benzínu pomalu kapajícího pod jedno z aut. Cítím, jak mi pod několikrát opravovanými černými botami čvachtá bláto, a já se snažím vyhýbat všem kalužím v nerovném povrchu. Všechna auta vypadají staře, neudržovaně a většina z nich je hustě zablácená.
Čas přímo definuje dopoledne.
Všude je prázdno a nezvyklé ticho, jen v dálce zlověstně a nepřetržitě bije zvon. Je to jako varování a přiznám to jen jednou: srdce mi začalo tlouct rychleji. Nervozita? Vzrušení? Trocha od obojího pravděpodobně - vždy jsem obdivovala pochmurná místa a přemýšlela o životě po katastrofě, a tohle bylo jako vyjíměčně přesná ukázka atmosféry po apokalypse.
Výdech studeného vzduchu přede mnou vytvoří obláček.

Z kapsy kožené bundy vytáhnu pomačkanou cigaretu, která vypadá, jako bych si ji tam snad ustaraně šetřila už měsíce, i když jsem ji tam vložila z krabičky teprve před méně než hodinou. Zapálím si, pořádně potáhnu, i když mi vůbec nechutná, a to možná jen posílí pocit prázdna a nereálnosti. Na rukách černé rukavice s podomácku ustřiženými prsty, držím cigaretu a šlapu po shnilém listí. V mé představivosti tu chodím sama už měsíce, prodírám se zetlelým listím a občas zakopávám o napůl sežrané nebo úplně obrané mršiny drobných hlodavců, koček a psů. Z muže venčícího malého jezevčíka, kterého jsem koutkem oka zahlédla, se stal stařec v potrhaných šatech, vlečící před sebou nákupní košík plný k přežití nutných věcí. Z jemného vánku se stala vichřice.

A v realitě: moje oči začaly pálit.

Teď prší. A já si říkám, jaké by to bylo kdyby se moje představy propletly se vším skutečným.


Pozdní večer samoty. |poezie

14. listopadu 2017 v 18:53 | -DarkSoul |  Poems

Kouř v hlavě a v ústech,
hnilobou načichlá duše a ulice,
tma v srdci a na tajných místech,
kudy procházím: rázně a tiše.

Dítě křičící mezi stromy parku,
déšť kapající z oblaků,
sluchátka hlasitě znějící v uších,
večer z děsů i zázraků.

Samota plíží se za mnou,
stín tmavne a houstne,
myšlenky žijí a hynou,
a pochybení s úzkostí roste.

Káva na stole chladne,
věty z knihy přebírají nadvládu,
možná, možná si má mysl odpočine,
od démonů šeptajících zezadu.

Kvanta a necitnost bijí mi do lebky,
a básně uvnitř mučeny,
tajeny,
kradeny.


Vztek | kapitola první - JÁ, před branou.

1. listopadu 2017 v 19:30 | -DarkSoul |  Stories
V rámci tématu týdne mě napadlo zveřejnit něco, co jsem napsala už před nějakou chvíli, ale nikdy jsem se nedostala ke zveřejnění. Stále jsem si říkala, že tuhle povídku musím nejprve dopsat, musím ji promyslet a umínit si její dokončení, přesto zatím leží v hlubinách notebooku, odsuzuje mě svým nedomyšleným názvem i námětem kdykoli na ni narazím. Jsem několik kapitol v úvodní fázi, nemám ponětí, co dělám nebo o kom to vlastně píšu (asi by to chtělo si konečně vytvořit pár propracovaných popisů postav) ani kam to směřuje, kromě dystopického stylu, který se však bude obloukem vyhýbat stereotypnímu "jsem drsná dívka, která miluje tohohle kluka, ale i tohohle bad boye...a mimochodem zachráním svět".
Pokud mi alespoň někdo poskytne v komentářích nějaký názor: to psaní se zlepší, přísahám, jen jsem před rokem ještě neuměla uvádět do děje, a stejně jako před rokem, i teď jsem příliš pohodlná na přepsávání celých kapitol...


Stojím tu před branou, která pro mě vždy symbolizovala vstup do pekla odkud není návratu, do mučírny a do sídla samotného zla, které vychází každou noc do ulic a ničí vše, na čem jim oko spočine. Peklo, tak to místo tiše nazývají všichni obyvatelé našeho města, třesou se strachy a vypráví si o něm příběhy: "Tu školu zla založil neznámý přistěhovalec, silný a krutý, aby se zdejšímu obyvatelstvu pomstil za jeho nepohostinnost." Vytvořil díky svým neomezeným šlechtickým fondům obrovitý komplex plný tajných chodeb a tajemství, která často nedokážou odhalit ani studenti, kteří zde byli přinuceni studovat. Přinuceni studovat… těžko říci, jestli to je vážně pravda, ale tak to je alespoň dnes. Naše město jako by bylo odříznuté od celého okolního světa, uprostřed lesů a rozlehlých savan, už ani mx nevíme, kde přesně se nachází, ale už dlouho k nám žádný "člověk zvenčí" nezavítal. Jsme tu jen my- obyvatelé krčící se strachy před často sotva plnoletými studenty. Bizadrní.

Já tu však zde, před univerzitou, stojím jako odsouzecenec na smrt z určitého důvodu. Mohla jsem odejít do lesů, snažit se najít jiné město či civilizaci, do které bych mohla zapadnout, ale skončila jsem tady, protože studenti této školy mě děsí méně než naprostá izolace od jakéhokoli kontaktu. Tady alespoň vím, co čekat. Bolest. A na to se dokážu připravit víc než na to velké neznámo tam venku. Když se nad tím tak zamyslím, odsouzenec na smrt je poměrně přesné přirovnání.

V noci jsem nikdy nechodila ven. Nikdo nikdy nechodí ven v noci, to se v naší společnosti stalo nevysloveným pravidlem. Ať už měsíc osvětluje temnou oblohu, jak chce; ať se tráva zlověstně chvěje a všude je ticho jak v hrobě, nebo je naopak jedna z těch krásných klidných nocí jako stvořených k pozorování hvězd a k romantickým rozhovorům, nikdo nechodí ven. Protože noc je jejich. Nemají na ni žádné právo, ale všichni to vědí. Noc jim patří.

Pokud byste chtěli posuzovat podle obyčejných definic, jsou to jen studenti. Mladí, s nedokonalostmi, vadami a nutkáním začleňovat se do společnosti, vytvářet skupiny a party, dokazovat ostatním, že na něco mají. To je tu však ten obrovský rozdíl, který nás uzavřel do ochranné bubliny denního světla, kdy jen pomyšlení na toho, kdo možná zůstal tam někde venku, sám a ve tmě, nahání husí kůži i otrlým obyvatelům. Tím tak zásadním rozdílem je, že oni na to mají. Každou noc chodí do ulic, terorizují ostatní za účelem jejich osobních vtipů a dokazují, jak se jimi dáme všichni ovlivnit. 800 studentů na 9000 obyvatel. A to stačí. Mají nás v hrsti, nebudu vám lhát- se svými černými mikinami a děravými kalhotami, obarvenými vlasy a zlověstným tetováním plamene, který se všem do jednoho táhne od krku po spánek. My ostatní bychom se raději udusili svým vlastním zadrženým dechem, než abychom je upozornili na svou přítomnost byť jen kýchnutím. Ovládají nás, a my už ani nemáme sílu na odpor, na jakýkoli pocit zostuzení, že se necháváme ovládat dětmi. Jsou nebezpeční. Takže si jen zkuste pošetile zahrávat se svým štěstím, a nedopadne to s vámi dobře. Už jen pohled na ně ve vás prý probudí instinktivní strach, který jako by vyrážel přímo z vaší duše, je to ten typ strachu, který nemůžete ovládat, a nevíte o něm, dokud se neprodere na povrch a nepřinutí vás ztuhnout na místě. Ironií je, že strach je to jediné, co je dokáže rozesmát. Jediné, co dokáže uspokojit jejich vztek, i když ne na dlouho.
Když na ně teď myslím, přemýšlím nad strachem, nad krví a nad modřinami zohavujícími pleť všech obyvatel bez ohledu na věk, postavení, či původ. Myslím však i na respekt a tu auru tajemství, kterou si nosí s sebou každou temnou noc. Viděla jsem je jen několikrát a k jejich škole jsem se přiblížila pouze za slunečného poledne…až do dnes. Ale úzkostlivé pocity se přenáší z obyvatele na obyvatele bez rozdílu v míře či jakékoli jiné stupnici - všichni jsme nastaveni na frekvenci "zhrození".

Cítím na svých zádech poslední paprsky slunce, které nás už znovu opouští a nechává nás na pospas zrůdám číhajícím uvnitř těchto zdí. Opouští nás jako každý večer, a my už nemáme sílu to nikomu vyčítat. Jen se smiřujeme s osudem, kterým je prolití naší vlastní krve.

Takže co tu pořád dělám? Chci se nechat zabít? Tak zaprvé - domů už nemůžu. Kvůli…něčemu, co jsem udělala. Ale nechci tu být zabita, i když to od toho vlastně nemá daleko, ne, chci vejít do této brány pokryté plechy a nesrozumitelnými grafity, a stát se nějak součástí univerzity, součástí pekla, ať už jako student nebo jako další člověk, který se tam promění v mrtvolu. Protože mi připadá, že si to zasloužím. Být umučena nebo cokoli jiného, co mě tu čeká.
Čekám, až se brána otevře. Protože jsem ublížila. A jediný čin, jakým můžu dát věci zpět do rovnováhy, je vydat se těmto lidem.
Stvůrám s prázdným pohledem a srdcem, které plane, jen když způsobí bolest.





Související obrázek