Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

What a naive future helds...

13. října 2017 v 18:24 | darksoul |  In dark mind

Vím, že nikdo neshledává potěšení ze čtení mých naivních nároků na budoucnost, přesto se mě křečovitě drží vize let, co přijdou. Nejsou to ty násilné a tragické představy, které okupují moji mysl při cestách do školy, ani smutné, depresivní myšlenky před tím, než se v zákrytu noci ponořím do spánku. Svou naivně dokonalou budoucnost vídám při procházkách lesem, sledováním zlatavých podzimních krajin - pohledy přinášející naději tmavému srdci ležícímu v mých útrobách. Přesto ve všech těchto situacích mě mají mé myšlenky zastrašit od života, ať už mě přesvědčují o tom, že díky nim jsem necitelná a chladná, nehezká a bezcenná, či neschopná získat cokoli z mých tužeb. I při psaní těchto slov se sama chci vyhýbat porozumění, nutkání přeskočit do anglického jazyka je velké.
Tady to ale je, ty kousky naděje, které povznáší mou mysl při procházení vysokou trávou; monolog doprovázený zpíváním ptáků a ideálně zesílený zvuky přicházející bouře...


Předtím, než se ponořím do budoucnosti s klidným, itrovertním obsahem, chci chvíli žít. Otázkou jaký život stojí za žití se zaobírám už dlouho a pravidelně, první co mě napadne je sdílet svůj život s někým, žít s někým, ale moje hlava už považuje tuhle představu za tak nerealistickou (a že si kvůli této myšlence vybrečím mozkové spoje hodně často), že si vnucuji na první místo cestování. Vidět pár míst, ne všechny, ale něco málo z těch, které mám zakořeněná v hlavě; Anglie, Norsko, Kanada, Řecko. Po maturitě sbalit těch pár úspor a vyrazit. Rok se potulovat, a potom se přihlásit na vysokou. Nechme pryč úvahy o lenosti vracet se k učení, o přijímacích zkouškách a čemkoli jiném.

Tohle je sen, let me dream fuckers.



Jsem třeťák. Pak maturita. Rok volna. Vysoká škola - filozofická se zaměřením na překladatelství a literaturu. Vlastní byt někde poblíž, malý a můj.

Mám už v hlavě vytvořený plán o pobytu v Aglii, ve svém volném roce si sbalit a odjet někam poblíž Londýna, či do jakéhokoli města u chladného moře, najít si brigádu a vydělávat, mluvit s lidmi, dívat se a poznávat.
Když o tom někdy přemýšlím opravdu realisticky - jak by to mělo asi být vždycky - najednou se mi to zdá jako nekonečně neuskutečnitelná myšlenka. Přesto cítím, jako bych to měla na dosah ruky - stačí si za tím jít a něco pro to udělat. Jenomže nevím, jestli jsem vůbec takový typ člověka, nevím nakolik se introverce a překonaná sociální fobie vypořádá s takovou samostatností a zodpovědností. Děsí mě to, ale je to jedna z těch věcí, za které chci opravdu sama přes sebe bojovat.


Už se mi i zdá o bytě, do kterého pozvu své přátele z rodné země, o místě, kde si při troše štěstí najdu i jiné lidi, se kterými mluvit (o tom se mi sní poněkud hůř, protože se znám, a bojím se mých sociálních schopností), přestavuji si, jak ukážu mojí mámě moře, ke kterému se chtěla vždycky podívat, a jak se bratr bude ve svých budoucích 14 letech vytahovat, jak skvěle rozumí všemu, co se okolo něj řekne anglicky - a bude to pravda -, nebo tátovo upřímné tiše pyšné zaujetí. A já obyčejně ve spánku nevnímám nic vysoce propojeného s realitou - natož ještě logického - takže tohle už musí nést nějakou váhu.

Nevím, jak to udělám, avšak po roce stráveném v Anglii - a ideálně také několika dnech v Norsku zaplacených z našetřených peněz - se chci vrátit do našeho malebného státu a nějakým způsobem mně neznámým složit přijimací zkoušky na vysokou školu v Olomouci, kam se chci prokousat se svojí snad z Anglie vyvinutější angličtinou na obor jako je anlistika a literatura, překladatelství a dodatečně možná filozofie (ale v tom směru jsem hodně ovlivněná knihami ...ehm...the secret history by Donna Tartt ruined my life...ehm...), a ideálně ji také vystudovat.


Pak už je to rozmazané, možná překladatelka, možná práce v nakladatelství/vydavatelství (jaké jsou tam vlastně platy?), ale na druhou stranu...
no, to je jedno. To už je skvrna v dálce, nebudu se snažit rozluštit surreálnou budoucnost.

Okolo mě a ve mě teď poletuje jen to maličké slůvko "prosím", které nakonec nebude mít ani žádný výsledek v realitě než můj zamyšlený výraz a lehké zklamání, pokud to všechno skončí hůř a špatně a nelogicky nešťastně.

Milovala bych být v téhle situaci optimistou, ale to že o tom sním neznamená, že nemám tuny pochyb - to bych jinak nebyla já.
Je tu jenom to prosím. A z toho musím vytvořit něco reálného.

 


Komentáře

1 Anhale Anhale | E-mail | Web | 7. února 2018 v 20:13 | Reagovat

Popravde, som na tom rovnako ako ty. Ale že úplne. Za pár mesiacov maturujem a potom by som rada šla do Anglicka a na výšku prekladateľskú. To, či sa mi to podarí, je vo hviezdach. Viem však, že vždy nejako bude a je dôležité si ísť za svojím snom. Prerážať sa, ak je nutné. A nikdy sa nevzdávať. Všetko je možné. Držím ti palce, aby si to zvládla. :)

PS: Skvelý dizajn blogu, takisto ako citáty na boku!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama