Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

exposed

6. října 2017 v 21:58 | darksoul |  In dark mind
(Jestli to čteš, tohle je to největší "napiš o mě" co asi dostaneš)

Snažím se polykat svoje slova, střežit je před souzením, ochránit se před pohledy dalšího člověka, který zná mě: v realitě a nyní i mě: zde.
Upřímně to nenávidím. Moje myšlenky jsou přeci jen velmi střežené věci, obávající se dotknout světla světa, a přesto here I am, mluvím a mluvím o sobě až řeknu i věci, které měly být pouze moje. Je těžké udržet tajemství, když je jen moje, jen o mě, a když se je často já sama snažím vyzradit, abych byla pochopena, abych nebyla brána jen jako schránka, jako prázdný obal bytí s podivným humorem na etiketě. S každým tímhle slovem myslím na to, že už nejsem tak neznámá. Že to co píšu může mít několikanásobný dopad na můj vztah s okolím. Když se tohle stalo předtím, s výčitkami, ale i odhodláním, jsem blogy mazala, přesouvala články a už nikdy se nevracela na staré adresy, a to bez vyjímky. Jenomže já už to nechci dělat. Jsem mnou, a jsem mnou ještě víc od té doby, co jsem na střední, a nebudu se schovávat.

Abyste vůbec pochopili: moji přátelé a kamarádi, nejsou zdaleka těmi osobnostmi, se kterými bych si představovala svou konverzaci. Už dlouho mám v hlavě dokonalou představu o lidech, se kterými chci trávit čas, do podrobností propracované osobnosti, které by naplňovaly všechno, čím jsem. Nejnaivnější okamžiky mého života jsou ty, kdy věřím, že bych kohokoli alespoň částečně podobného mým vnitřním obrazům, mohla najít. Zvlášť po přečtení určitých knížek mám nesmyslně vysoké nároky na své přátele: ty hrdiny, kteří se hledají, až se najdou a to, co mají, je nejvzácnější a nejtajemnější dokonalost, jaká může mezi skupinou lidí zaznít - oni se, logicky, ani nepřibližují ke splnění věcí v mé choré hlavě.


...Jsem vděčná za to, že nějaké přátele vůbec mám, to bez pochyby. Mám jich víc a jsem s nimi semknutější, než jsem kdy čekala, "silné jádro", se kterým chodím do kaváren, na akce, popíjím s nimi a už se ani příliš dlouho nepozastavuji nad tím, co bych měla říct, a co by snad bylo lepší si nechat pro sebe (což je pro mě v normální situaci skoro všechno).
Stejně to však není ono.
Nejsou to přátelé, které si moje zoufalá mysl představuje. Nejsou to chladná rána a důležité rozhovory a názory na svět a bolest, taková ta příjemná, hrozná bolest, která se dá sdílet - melancholie. Nejsou to umělci. Možná jsou lepší než já (hodně lidí je), možná mají zajímavější životy než já (hodně lidí má), ale ne v tom smyslu, který hledám. Nejsou to tragici zahledění do krásy pro krásu, do smrti pro smrt, do života pro nádech a výdech a noční ulice. Nevidí ve světě to, co já, a neukazují mi víc - to mi na tom vadí asi nejvíc. Vidím tak málo, a hledám někoho, kdo mi ukáže víc.
Jsem vězněm svých snů. Odpusťte mi všichni, kdo se také stali zajatci zklamanými z toho, jak prázdná jsem vůči jejich zájmu.
Ujišťuji vás, že tak prázdná nejsem. Každé "Mám tě ráda", "Ty jsi lepší, než jsem myslela", "Strašně dobře se mi s tebou mluví", "Je na tobě něco speciálního, co jsem chtěla poznat". A ty malé věci, které vidím a cítím, že to není jen iluze a někdo mě má v oblibě jen pro mě, někdo ke mě chová city... Bouří mi to se srdcem.

Možná proto si někdy i říkám, že jsem sakra šťastná. A to je ten nejpodivnější, nejvzdálenější pocit, který se blíží k nereálnosti lásky.

demiiwhiffin: “this lowkey looks like the shape of the uk … poetic ”

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama