Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Z prázdných dnů melancholika pt.7

16. října 2017 v 22:01 | darksoul |  In dark mind
Některý dny jsou prostě beznadějně smutný.

Zaspíte budík, který si nastavíte naschvál dřív (jako by už bylo povědomí jasné, jaký den mě čeká), druhý budík vypnete s otrávením rozlezlým po celém těle.

Nepřítomně proplouvám dopolednem, snídaně a seriály až do půl desáté, kdy v pondělí vycházím do školy. Zvláštní, jak najednou nemám potřebu mluvit. Většinou to dopadá tak, že mě spolužáci rozmluví, přinutí mne se smát bizardním věcem nebo ničemu ani tak konrétnímu. Teď jsem jenom mlčela, poslouchala písničky a prázdným pohledem sledovala, jak mě oznámkované písemky nutí přehodnocovat můj studentský výkon z "občasné trojkařky" na "těch trojek je už nějak moc na to, že sis myslela, jak to umíš, ne?" a já si nejsem jistá, do jaké míry mě to trápí - do nějaké určitě, ale ptám se, jak moc by mělo.

Studený oběď na intru, seriál, hlava plná songů a zpátky do školy.


Při cestě přemýšlím o všech těch velkých/malých věcech, které se staly v mém nezáživném životě, o té jedné osobě, které jsem asi udělala něco se srdcem a ona mě s hlavou. Samozvané "klidné rozmluvy" o tom jak je všechno jinak nám plynou z prstů do chatu a já nevím, nevím, co mám psát, aby to nepůsobilo příliš kýčovitě, stereotypně nebo možná příliš obyčejně.

A jak přebíhám silnici (a auto zase troubí, jako by skoro nestačilo zastavit - a to může být pravda), je najednou noc a já ležím v tmavém pokoji, nosem (a vlastně i skoro vším ostatním) se dotýkám jiné osoby a přitom stejně nejsem schopná zahlédnout ani nejmenší obrys jejího obličeje, najednou "jsi si jistá" a tak se líbám s druhou osobou za svůj život, a tak jsem stále v jedné skupině, která snad navenek potrzuje moji sexuální orientaci, ale rozhodně ji nedefinuje, protože to bylo jiné než oheň a jsem zmatená, zmatená jako bych nikdy předtím ani nebyla.
Nemyslím, že bych se o tom dřív zmiňovala na to, jak důležitá věc to v mém měřítku je (alespoň by měla být), ale nevěděla jsem jak to napsat - a tenhle odstavec neznamená, že jsem na to přišla, jen že už to asi potřebovalo být napsáno.

Související obrázek

Vcházím mezi upravené stromy malého parku, všude listí, ohavná modrá obloha (God, give me rainy autumn please, is it so much to ask?), a mně zaskočí dech při tom řádku, která kdysi napsala:


"Jestli umřu dřív než ty, o čemž zrovna teď ani nepochybuju..."

a skoro mě to zase rozbrečí, protože nic víc nebolí, než ta myšlenka na to. Ze všeho přemýšlení, tohle je to, co do mě udělá díru, ironie vzhledem k tomu, že se právě s ní nejupřímněji směju - věta přítomného času.

"...ty seš někdo, kdo o mně ví všechno, seš někdo, kdo by všem řekl, jak mi doopravdy bylo a je. Nikdo nikdy nebude vědět víc."

"A vážím si každý chvilky s tebou
Protože pro mě znamenáš víc než kdokoli jinej"


Ještě jedna věc, než dojdu do školy, kterou bych jistě mohla jindy popsat kreativněji a snadněji, ale tohle je už tak prázdné psaní o smutném dni, tak proč nepřidat ten zbytek sebeznehodnocení, desítky lidí tančících s hlavami plnými hudby a tmu.

Nevím ani jak se to stalo, ale při procházce podvečerem jsem souhlasila s T., že půjdu na místní akci. . A myslela jsem, přísahám, myslela jsem, že to půjde, že už žádné "budu předstírat tady v koutě zdrogovanou, protože tu nikoho neznám a nechci obtěžovat T., která tu zná snad všechny". Na téhle konkrétní lokální akci mělo být dost spolužáků ze základy (aneb lidí, se kterými jsem už 3 roky nekomunikovala - což se ukázalo později jako celkem zásadní fakt). Věřila jsem, že to zvládnu, jestli někdo dokáže pochopit, jak tohle musela být situace, kterou bych musela zvládat.
Přišli jsme, měli jsme cigaretu a já se za ní držela při misi Jdu pozdravit všechny známé, kterých bylo v jejím případě hodně. Bylo hezký vědět, že zná tolik lidí, že se má s kým bavit (žárlivá já ji samozřejmě chce jen pro sebe, ale jen moje jsou její nejhlubší zákoutí, s čímž si vystačím), ale co mám říct, byla jsem navíc, a ne její vinou, protože se mě do všeho snažila zapojit. Já jsem jen...ztuhla. Lidi, co znám, ale přitom si s nimi nemám už co říct, jsou ještě horší než cizinci. A já se najednou nechtěla smát, protože jsem si připadala nepatřičně, nechtěla jsem pořád chodit za ní - protože vím, kdy někomu kazím zábavu svojí..nezábavností ve společenských situacích - a tak jsem pila alkohol a chodila ven a zpět dovnitř, kde jsem se vyhýbala utlačujícím davům. Bylo mi nepříjemně, a jakkoli mi to bylo líto, musela jsem odejít.
Je tu ta věc: se známými ze třídy jsou podobné události v pořádku. Přecházím od jedné k druhé, vždycky zůstáváme pohromadě a užíváme si to i tak. A to, že jsem konstantně s někým známým mě drží v klidu. Pokud tohle není ten případ - panikařím a stává se ze mě znovu skvělý případ sociální fóbie a nervózních tiků, kdy si musím neustále sahat na krk a snažit ze zakrýt zděšení nezájmem.
To, že je mi ona nejbližším člověkem na světě neznamená, že s ní můžu dělat všechno, jakkoli tohle prohlášení bolí, protože pak navzájem přemýšlíme "ta druhá si užívá víc, když není se mnou" a to trochu chytne za srdce.

A tak skončím na cestě s jednou cigaretou v tašce, kterou si tak chci zapálit, ale nemám zapalovač, uprostřed lesa v naprosté tmě a hvězdami nad hlavou. I v takových situacích v sobě, samozřejmě, mám trochu toho zvláštního umělce, když sedím na lavičce na hranici lesa a polí, poslouchám tenhle song, dívám se na hvězdy a téměř brečím z té méněcennosti. Proč jsem taková a proč je tak těžké prostě s někým mluvit, sakra.


Jsem ve škole. Když jsem to tak sepsala, už se ani nedivím, proč jsou nějaký dny smutný. Den vyprázdněnej vzpomínkama.
Sebeobranný mechanismus: rozptyl se knihou a seriály.
Miluju, že to funguje.
 


Komentáře

1 K. K. | Web | 17. října 2017 v 22:38 | Reagovat

Třeba je zbytečné hledat oheň.. Občas stačí to prachobyčejné štěstí.

2 Wer Wer | Web | 25. listopadu 2017 v 22:03 | Reagovat

Na tom treťom obrázku je Lynn Gunn? Podobá sa mi to na ňu, ale nejako nemám jej fotky odsledované. A celkovo sa mi páči výber obrázkov, ktoré používaš na blogu :-)

3 -DarkSoul -DarkSoul | Web | 25. listopadu 2017 v 22:37 | Reagovat

[2]: Jo, je to Lynn ♥
A děkuju moc, celkem si na tom zakládám a připadá mi, že s obrázky to má  úplně jiný nádech

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama