Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Říjen 2017

Z prázdných dnů melancholika pt.7

Pondělí v 22:01 | darksoul |  In dark mind
Některý dny jsou prostě beznadějně smutný.

Zaspíte budík, který si nastavíte naschvál dřív (jako by už bylo povědomí jasné, jaký den mě čeká), druhý budík vypnete s otrávením rozlezlým po celém těle.

Nepřítomně proplouvám dopolednem, snídaně a seriály až do půl desáté, kdy v pondělí vycházím do školy. Zvláštní, jak najednou nemám potřebu mluvit. Většinou to dopadá tak, že mě spolužáci rozmluví, přinutí mne se smát bizardním věcem nebo ničemu ani tak konrétnímu. Teď jsem jenom mlčela, poslouchala písničky a prázdným pohledem sledovala, jak mě oznámkované písemky nutí přehodnocovat můj studentský výkon z "občasné trojkařky" na "těch trojek je už nějak moc na to, že sis myslela, jak to umíš, ne?" a já si nejsem jistá, do jaké míry mě to trápí - do nějaké určitě, ale ptám se, jak moc by mělo.

Studený oběď na intru, seriál, hlava plná songů a zpátky do školy.


Při cestě přemýšlím o všech těch velkých/malých věcech, které se staly v mém nezáživném životě, o té jedné osobě, které jsem asi udělala něco se srdcem a ona mě s hlavou. Samozvané "klidné rozmluvy" o tom jak je všechno jinak nám plynou z prstů do chatu a já nevím, nevím, co mám psát, aby to nepůsobilo příliš kýčovitě, stereotypně nebo možná příliš obyčejně.

A jak přebíhám silnici (a auto zase troubí, jako by skoro nestačilo zastavit - a to může být pravda), je najednou noc a já ležím v tmavém pokoji, nosem (a vlastně i skoro vším ostatním) se dotýkám jiné osoby a přitom stejně nejsem schopná zahlédnout ani nejmenší obrys jejího obličeje, najednou "jsi si jistá" a tak se líbám s druhou osobou za svůj život, a tak jsem stále v jedné skupině, která snad navenek potrzuje moji sexuální orientaci, ale rozhodně ji nedefinuje, protože to bylo jiné než oheň a jsem zmatená, zmatená jako bych nikdy předtím ani nebyla.
Nemyslím, že bych se o tom dřív zmiňovala na to, jak důležitá věc to v mém měřítku je (alespoň by měla být), ale nevěděla jsem jak to napsat - a tenhle odstavec neznamená, že jsem na to přišla, jen že už to asi potřebovalo být napsáno.

Související obrázek

Vcházím mezi upravené stromy malého parku, všude listí, ohavná modrá obloha (God, give me rainy autumn please, is it so much to ask?), a mně zaskočí dech při tom řádku, která kdysi napsala:


"Jestli umřu dřív než ty, o čemž zrovna teď ani nepochybuju..."

a skoro mě to zase rozbrečí, protože nic víc nebolí, než ta myšlenka na to. Ze všeho přemýšlení, tohle je to, co do mě udělá díru, ironie vzhledem k tomu, že se právě s ní nejupřímněji směju - věta přítomného času.

"...ty seš někdo, kdo o mně ví všechno, seš někdo, kdo by všem řekl, jak mi doopravdy bylo a je. Nikdo nikdy nebude vědět víc."

"A vážím si každý chvilky s tebou
Protože pro mě znamenáš víc než kdokoli jinej"


Ještě jedna věc, než dojdu do školy, kterou bych jistě mohla jindy popsat kreativněji a snadněji, ale tohle je už tak prázdné psaní o smutném dni, tak proč nepřidat ten zbytek sebeznehodnocení, desítky lidí tančících s hlavami plnými hudby a tmu.

Nevím ani jak se to stalo, ale při procházce podvečerem jsem souhlasila s T., že půjdu na místní akci. . A myslela jsem, přísahám, myslela jsem, že to půjde, že už žádné "budu předstírat tady v koutě zdrogovanou, protože tu nikoho neznám a nechci obtěžovat T., která tu zná snad všechny". Na téhle konkrétní lokální akci mělo být dost spolužáků ze základy (aneb lidí, se kterými jsem už 3 roky nekomunikovala - což se ukázalo později jako celkem zásadní fakt). Věřila jsem, že to zvládnu, jestli někdo dokáže pochopit, jak tohle musela být situace, kterou bych musela zvládat.
Přišli jsme, měli jsme cigaretu a já se za ní držela při misi Jdu pozdravit všechny známé, kterých bylo v jejím případě hodně. Bylo hezký vědět, že zná tolik lidí, že se má s kým bavit (žárlivá já ji samozřejmě chce jen pro sebe, ale jen moje jsou její nejhlubší zákoutí, s čímž si vystačím), ale co mám říct, byla jsem navíc, a ne její vinou, protože se mě do všeho snažila zapojit. Já jsem jen...ztuhla. Lidi, co znám, ale přitom si s nimi nemám už co říct, jsou ještě horší než cizinci. A já se najednou nechtěla smát, protože jsem si připadala nepatřičně, nechtěla jsem pořád chodit za ní - protože vím, kdy někomu kazím zábavu svojí..nezábavností ve společenských situacích - a tak jsem pila alkohol a chodila ven a zpět dovnitř, kde jsem se vyhýbala utlačujícím davům. Bylo mi nepříjemně, a jakkoli mi to bylo líto, musela jsem odejít.
Je tu ta věc: se známými ze třídy jsou podobné události v pořádku. Přecházím od jedné k druhé, vždycky zůstáváme pohromadě a užíváme si to i tak. A to, že jsem konstantně s někým známým mě drží v klidu. Pokud tohle není ten případ - panikařím a stává se ze mě znovu skvělý případ sociální fóbie a nervózních tiků, kdy si musím neustále sahat na krk a snažit ze zakrýt zděšení nezájmem.
To, že je mi ona nejbližším člověkem na světě neznamená, že s ní můžu dělat všechno, jakkoli tohle prohlášení bolí, protože pak navzájem přemýšlíme "ta druhá si užívá víc, když není se mnou" a to trochu chytne za srdce.

A tak skončím na cestě s jednou cigaretou v tašce, kterou si tak chci zapálit, ale nemám zapalovač, uprostřed lesa v naprosté tmě a hvězdami nad hlavou. I v takových situacích v sobě, samozřejmě, mám trochu toho zvláštního umělce, když sedím na lavičce na hranici lesa a polí, poslouchám tenhle song, dívám se na hvězdy a téměř brečím z té méněcennosti. Proč jsem taková a proč je tak těžké prostě s někým mluvit, sakra.


Jsem ve škole. Když jsem to tak sepsala, už se ani nedivím, proč jsou nějaký dny smutný. Den vyprázdněnej vzpomínkama.
Sebeobranný mechanismus: rozptyl se knihou a seriály.
Miluju, že to funguje.

Iluminace - Arthur Rimbaud [rozbor]

Sobota v 14:13 | darksoul |  Rozbory povinné četby

ILUMINACE

Arthur Rimbaud
Celek B
1. AUTOR
- 1854 - 1891 (zemřel na rakovinu v pravém koleni)
- Francouz
- prokletý básník
- celá tvorba v 15 - 19 letech
- utekl z domova od matky žít bohémský život v Paříži
- milostný vztah s Paulem Verlainem
- díla základem moderní poezie
- Témata vyskytující se v dílech: subjektivní prožitky, odpor k měšťákům a náboženství, obdiv k revoluci, záměrná provokace
- Současníci: Paul Verlaine, Jules Verne, Charles Baudelaire
- Další autorova díla: Opilý koráb, Sezóna v Pekle

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- sbírka básní
- 40 básní v próze + 2 ve volném verši
- pozitivní postoj k revoluci a změně ve společnosti
- citáty z díla [zde]

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- původní název díla: Illuminations
- zvláštní slovní spojení
- někdy věty, jindy jen výčet obrazů, v některých odborné výrazy a řečnické otázky, básnické přívlastky
- básně jsou někdy cítit jako halucinace, nesrozumitelné a těžko pochopitelné - autor možná ani nezamýšlel, abychom je pochopili

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- nedá se přesně určit, básně samozřejmě velmi závisí na náladách samotného autora

5. DĚJ
- Básně nemají přímo děj, jsou to velmi impresionisticky laděné, prozaické vásně. Poskytují spíše jakýsi experimentálné pohled na svět. Často se zdá, jako by byly jakousi halucinací, či spíš jako by nám autor otvíral dveře do říše svých snů. V některých básních je patrný vliv vzpomínek z dětství, připomínky rodného kraje a míst, která navštívil při svých cestách. Symbolisticky popisuje také svůj vztah s Verlainem.

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: kritika společnosti a civilizace, vzpomínky, krása, asociace s antikou, impresionistické vidění krajiny, vztah s Verlainem
- Myšlenka: autor se nám podvědomě snažil říci něco o sobě, o jeho vidině světa a nechat nás, aby na nás jeho zdánlivě neuspořádané myšlenky působily, podle Verlaina název značí "coulored plates", autor měl možná potřebu něco zachytit a nechat svět, aby si prohlédl něco, co do té doby nikdo neznal - alespoň ne v takovém podání

7. VLASTNÍ NÁZOR

- K porozumění tomuto dílu si musíte uvědomit, že mu neporozumíte, nemáte na to právo. Kdoví, jestli mu sám Rimbaud rozuměl, či jen psal cokoliv mu přišlo na mysl. Každopádně to je zmatené, těžké dílo, protkané mlhou a symbolismem, vidinami a vzpomínkami. Nemáme mu porozumět, jen - pokud jste na to ten správný člověk - máte ho cítit a představit si, že ho psala mysl na úplně jiné úrovni, než je pravděpodobně ta vaše. Někdy mě frustrovalo, že tomu nerozumím, připadám si pak hloupě a nekvalifikovaně na to, abych mohla říci, že mám ráda všechno o Arthurovi Rimbaudovi. Ale to je ta věc - on byl vidící. My nejsme, a tady nám to nějak podivně ukazuje.

Illuminations

What a naive future helds...

13. října 2017 v 18:24 | darksoul |  In dark mind

Vím, že nikdo neshledává potěšení ze čtení mých naivních nároků na budoucnost, přesto se mě křečovitě drží vize let, co přijdou. Nejsou to ty násilné a tragické představy, které okupují moji mysl při cestách do školy, ani smutné, depresivní myšlenky před tím, než se v zákrytu noci ponořím do spánku. Svou naivně dokonalou budoucnost vídám při procházkách lesem, sledováním zlatavých podzimních krajin - pohledy přinášející naději tmavému srdci ležícímu v mých útrobách. Přesto ve všech těchto situacích mě mají mé myšlenky zastrašit od života, ať už mě přesvědčují o tom, že díky nim jsem necitelná a chladná, nehezká a bezcenná, či neschopná získat cokoli z mých tužeb. I při psaní těchto slov se sama chci vyhýbat porozumění, nutkání přeskočit do anglického jazyka je velké.
Tady to ale je, ty kousky naděje, které povznáší mou mysl při procházení vysokou trávou; monolog doprovázený zpíváním ptáků a ideálně zesílený zvuky přicházející bouře...


Předtím, než se ponořím do budoucnosti s klidným, itrovertním obsahem, chci chvíli žít. Otázkou jaký život stojí za žití se zaobírám už dlouho a pravidelně, první co mě napadne je sdílet svůj život s někým, žít s někým, ale moje hlava už považuje tuhle představu za tak nerealistickou (a že si kvůli této myšlence vybrečím mozkové spoje hodně často), že si vnucuji na první místo cestování. Vidět pár míst, ne všechny, ale něco málo z těch, které mám zakořeněná v hlavě; Anglie, Norsko, Kanada, Řecko. Po maturitě sbalit těch pár úspor a vyrazit. Rok se potulovat, a potom se přihlásit na vysokou. Nechme pryč úvahy o lenosti vracet se k učení, o přijímacích zkouškách a čemkoli jiném.

Tohle je sen, let me dream fuckers.



Jsem třeťák. Pak maturita. Rok volna. Vysoká škola - filozofická se zaměřením na překladatelství a literaturu. Vlastní byt někde poblíž, malý a můj.

Mám už v hlavě vytvořený plán o pobytu v Aglii, ve svém volném roce si sbalit a odjet někam poblíž Londýna, či do jakéhokoli města u chladného moře, najít si brigádu a vydělávat, mluvit s lidmi, dívat se a poznávat.
Když o tom někdy přemýšlím opravdu realisticky - jak by to mělo asi být vždycky - najednou se mi to zdá jako nekonečně neuskutečnitelná myšlenka. Přesto cítím, jako bych to měla na dosah ruky - stačí si za tím jít a něco pro to udělat. Jenomže nevím, jestli jsem vůbec takový typ člověka, nevím nakolik se introverce a překonaná sociální fobie vypořádá s takovou samostatností a zodpovědností. Děsí mě to, ale je to jedna z těch věcí, za které chci opravdu sama přes sebe bojovat.


Už se mi i zdá o bytě, do kterého pozvu své přátele z rodné země, o místě, kde si při troše štěstí najdu i jiné lidi, se kterými mluvit (o tom se mi sní poněkud hůř, protože se znám, a bojím se mých sociálních schopností), přestavuji si, jak ukážu mojí mámě moře, ke kterému se chtěla vždycky podívat, a jak se bratr bude ve svých budoucích 14 letech vytahovat, jak skvěle rozumí všemu, co se okolo něj řekne anglicky - a bude to pravda -, nebo tátovo upřímné tiše pyšné zaujetí. A já obyčejně ve spánku nevnímám nic vysoce propojeného s realitou - natož ještě logického - takže tohle už musí nést nějakou váhu.

Nevím, jak to udělám, avšak po roce stráveném v Anglii - a ideálně také několika dnech v Norsku zaplacených z našetřených peněz - se chci vrátit do našeho malebného státu a nějakým způsobem mně neznámým složit přijimací zkoušky na vysokou školu v Olomouci, kam se chci prokousat se svojí snad z Anglie vyvinutější angličtinou na obor jako je anlistika a literatura, překladatelství a dodatečně možná filozofie (ale v tom směru jsem hodně ovlivněná knihami ...ehm...the secret history by Donna Tartt ruined my life...ehm...), a ideálně ji také vystudovat.


Pak už je to rozmazané, možná překladatelka, možná práce v nakladatelství/vydavatelství (jaké jsou tam vlastně platy?), ale na druhou stranu...
no, to je jedno. To už je skvrna v dálce, nebudu se snažit rozluštit surreálnou budoucnost.

Okolo mě a ve mě teď poletuje jen to maličké slůvko "prosím", které nakonec nebude mít ani žádný výsledek v realitě než můj zamyšlený výraz a lehké zklamání, pokud to všechno skončí hůř a špatně a nelogicky nešťastně.

Milovala bych být v téhle situaci optimistou, ale to že o tom sním neznamená, že nemám tuny pochyb - to bych jinak nebyla já.
Je tu jenom to prosím. A z toho musím vytvořit něco reálného.


exposed

6. října 2017 v 21:58 | darksoul |  In dark mind
(Jestli to čteš, tohle je to největší "napiš o mě" co asi dostaneš)

Snažím se polykat svoje slova, střežit je před souzením, ochránit se před pohledy dalšího člověka, který zná mě: v realitě a nyní i mě: zde.
Upřímně to nenávidím. Moje myšlenky jsou přeci jen velmi střežené věci, obávající se dotknout světla světa, a přesto here I am, mluvím a mluvím o sobě až řeknu i věci, které měly být pouze moje. Je těžké udržet tajemství, když je jen moje, jen o mě, a když se je často já sama snažím vyzradit, abych byla pochopena, abych nebyla brána jen jako schránka, jako prázdný obal bytí s podivným humorem na etiketě. S každým tímhle slovem myslím na to, že už nejsem tak neznámá. Že to co píšu může mít několikanásobný dopad na můj vztah s okolím. Když se tohle stalo předtím, s výčitkami, ale i odhodláním, jsem blogy mazala, přesouvala články a už nikdy se nevracela na staré adresy, a to bez vyjímky. Jenomže já už to nechci dělat. Jsem mnou, a jsem mnou ještě víc od té doby, co jsem na střední, a nebudu se schovávat.

Abyste vůbec pochopili: moji přátelé a kamarádi, nejsou zdaleka těmi osobnostmi, se kterými bych si představovala svou konverzaci. Už dlouho mám v hlavě dokonalou představu o lidech, se kterými chci trávit čas, do podrobností propracované osobnosti, které by naplňovaly všechno, čím jsem. Nejnaivnější okamžiky mého života jsou ty, kdy věřím, že bych kohokoli alespoň částečně podobného mým vnitřním obrazům, mohla najít. Zvlášť po přečtení určitých knížek mám nesmyslně vysoké nároky na své přátele: ty hrdiny, kteří se hledají, až se najdou a to, co mají, je nejvzácnější a nejtajemnější dokonalost, jaká může mezi skupinou lidí zaznít - oni se, logicky, ani nepřibližují ke splnění věcí v mé choré hlavě.


...Jsem vděčná za to, že nějaké přátele vůbec mám, to bez pochyby. Mám jich víc a jsem s nimi semknutější, než jsem kdy čekala, "silné jádro", se kterým chodím do kaváren, na akce, popíjím s nimi a už se ani příliš dlouho nepozastavuji nad tím, co bych měla říct, a co by snad bylo lepší si nechat pro sebe (což je pro mě v normální situaci skoro všechno).
Stejně to však není ono.
Nejsou to přátelé, které si moje zoufalá mysl představuje. Nejsou to chladná rána a důležité rozhovory a názory na svět a bolest, taková ta příjemná, hrozná bolest, která se dá sdílet - melancholie. Nejsou to umělci. Možná jsou lepší než já (hodně lidí je), možná mají zajímavější životy než já (hodně lidí má), ale ne v tom smyslu, který hledám. Nejsou to tragici zahledění do krásy pro krásu, do smrti pro smrt, do života pro nádech a výdech a noční ulice. Nevidí ve světě to, co já, a neukazují mi víc - to mi na tom vadí asi nejvíc. Vidím tak málo, a hledám někoho, kdo mi ukáže víc.
Jsem vězněm svých snů. Odpusťte mi všichni, kdo se také stali zajatci zklamanými z toho, jak prázdná jsem vůči jejich zájmu.
Ujišťuji vás, že tak prázdná nejsem. Každé "Mám tě ráda", "Ty jsi lepší, než jsem myslela", "Strašně dobře se mi s tebou mluví", "Je na tobě něco speciálního, co jsem chtěla poznat". A ty malé věci, které vidím a cítím, že to není jen iluze a někdo mě má v oblibě jen pro mě, někdo ke mě chová city... Bouří mi to se srdcem.

Možná proto si někdy i říkám, že jsem sakra šťastná. A to je ten nejpodivnější, nejvzdálenější pocit, který se blíží k nereálnosti lásky.

demiiwhiffin: “this lowkey looks like the shape of the uk … poetic ”


Zamlžený obraz minulosti | poetry

1. října 2017 v 0:01 | darksoul |  Poems
Zuřivě jsem bouchala prsty do klávesnice,
tvoříc ty úvahy o své ohavnosti,
slova a nadávky a urážky mého těla,
mých myšlenek, tváře, osobnosti.

Moje minulost z krve.

O krvi,
která ani nebyla potřebná,
srdce se nesnažilo vypumpovat ji žilami,
nebyla chtěná,
nebyla chtěná,
jen z těch smyšlených pocitů
byla živá.

Moje minulost z imaginace.

Umírala jsem z pocitů,
jenž ani nebyly mé vlastní,
a plavala v mořích temnoty,
kde temnotou jsem byla,
a temnotu jsem jedla,
a temnotu jsem žila:
Mé vlastní vězení z prázdnoty.

Moje minulost ze lži.

Protože jsem měla být šťastná,
měla jsem být šťastná,
protože tu nebyl důvod ke smutku,
neměla jsem být prázdná,
protože mě nikdo nevytrhal vnitřnosti,

byla jsem slabá,
byla jsem slaba,
byla jsem slabá,

prosím,
než přijde čas,
tak nikdy víc.




// Dlouho jsem nepsala tímhle stylem, tak jsem si říkala, že je tohle dost temné téma na to zkusit to znovu. Poněkud abstraktní, asi ano, ale když se podíváte zblízka, tak v tom uvidíte těch pár věcí, které se staly a stát se neměly.