Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Město ve tmě

21. září 2017 v 22:31 | darksoul |  In dark mind
Co je ta věc na tmě, že všechno naprosto změní? Co je ta věc na tmě, že k ní přistupujete tak opatrně, zdráhavě, ale přesto se do ní chcete ponořit, ztratit se v ní a být probuzená v něčem jiném, než je realita?

Dlouho už jsem nebyla ve tmě venku, ne tímhle způsobem, jen pro účel estetiky a nočního vzduchu. Řekla bych, že mi chyběla cigareta, ale to říct nemůžu, protože estetické cigarety bez bolesti na srdci jsou prázdné a zneuctěné. Pustila jsem si hudbu, všech 800 songů, aby se míchal rock s instrumentální a indie a metalcorem, přesně jak mé srdce vypadá pod vším tím nervózním bušením.


Park, schody, těžké dýchání pro mě přehlušené screamy ze sluchátek, pár lidí a aut. Náměstí je, co se týče pohledu na architekturu, skvostem. Ne na úrovni dalekých, evropských metropolí kultury, ale takovým malým osobním skvostem. Staré pouliční lampy, takové ty co jste o nich dříve slýchávali a zakopáváte o ně na starých hřbitovech, se elegantně vzpínají v ulicích, jejich menší provedení jsou připevněná ve stěnách starých domů s barokními doplňky. A při procházení úzkých uliček a pohledů do temných, náhle stromy končících zákoutí a placů patřících k divadlům, cítím se jako vrah ve Foglarově románu - možná proto že zabíjím jeho šlechetné představy o dobře vychované mládeži, možná protože o něm přemýšlím s piercingem ve rtu a kožené bundě. Ale dýchám a připadám si horší v tom dobrém smyslu. Horší tak, že si představuju jak někoho rýpám klíčem po obličeji, když se mě snaží okrást na jedné z ulic, horší tak, že nevypadám jako svatá, ale spíš jako známá individuí, co se motají v nočních ulicích s odřenými klouby a myšlenkami zamlženými trávou a čistou vodkou. To druhé mi je trochu proti srsti, proti prvnímu tolik námitek nemám, ale horší je i lepší, protože myslím na všechny ty krásné věci a na zvláštnost okolo mě a pak myslím na svou budoucnost, ale jen tak na okraji mysli, těsně přes racionálním myšlením, abych mohla být bezpečně ve svých snech o Anglii a vysoké a Norsku.

Spočívám pohledem na lavičce, kde mi dívka ukazovala knihu a při každém otočení stránky svoje prsty otřela o ty moje, a kde se moje nohy dotýkaly jejích, a kde se kouř z načich cigaret míchal do sebe v divoké symfonii, v jaké jsme my později utíkaly před deštěm a s opatrným smíchem si nadávaly. Přemýšlím, jestli o ní mám přemýšlet, ale bude lepší když si nechám hlavu prázdnou.


Na prázdných místech je osobitá ta kapka nervózního strachu, která odkapává zezadu do centra mého myšlení jako "Kap, zavřou tě tu," "kap, tma a tma a otevírací doba končí za chvíli". A je to tak iracionální, že kvůli tomu do toho liduprázdného parku jdu. A když říkám liduprázdný, myslím tím tak prázdný, že si říkáte, jestli už není dávno opuštěný a vy jste se jen ztratili v čase. Všechno je sice stále dokonale upravené, zastřižené, ale jde úzkostný pocit ze dvou prázdných lahví od piva precizně srovnaných na lavičce, z růže pohozené uprostřed cesty a ptačích křídel zděšeně pleskajících ve větru v tichu mezi dvěma písničkami. Spěchej se zdá jako velmi urgentní slovo, ale líbí se mi to, protože vím, jak mi lže, a tak nespěchám (možná jen trošku), pozoruji stromy, keře a nekonečný záhon, který vede k dokonale konečnému východu. "Otevírací doba 08:00 - 21:00" hlásá uvítací tabule, když se na ni v 20:31 dívám. Stejně ze mě opadne "zavřou-mě-tady" pocit až zde, při pohledu na bránu z venčí.

Rozhoduji se, že půjdu ještě kousek, abych viděla tajemné modrý nádech prosvitující za zakrytými okny prázdného hokejového stadionu, a pak přešla přes most a znovu se vědomě znepokojila.
Dřevěný svatý mě vítal na mostě ze železa, jako by se snažil někoho uklidnit. Je už rituálem, že se koukám dolů, skrz mezery mezi kovovými destičkami, přímo na zvlněný tok řeky. Pod konstrukcí jsou reflektory, u nichž si nejsem jistá, jestli mají pomáhat při snadné cestě ve tmě, působit jako upozornění na samotný most, nebo (tomu názoru fandím) osvětlovat hustě spletené pavučiny, které tak jen září a je nemožné si jich nevšimnout.
Díváš se dolů, skrze ty pavučiny a halogenové světlo na vodu, bolestně vnímáš své kroky, vnímáš a přitom si musíš zachovat tu nepřítomnost ducha, aby to s tebou trochu hrklo, aby ti "spadnu!" pohnulo vnitřnostmi, když se most láme ke klesání u druhého břehu, a ty máš nohu ve vzduchu o trochu déle, akorát na to aby se ti zdálo že padáš do prázdna, než tvrdě došlápneš na poklesnutou konstrukci. A pak jdeš dál.


U univerzity o kousek dál pozoruji ježka přímo přede mnou, jako bych něco takového nevídala každý druhý den na trávníku za intrem, kam vede okno mého pokoje. Okolo mě prochází osoba s pláštěm přes ramena. Dívá se na mě, já na něj, zdá se to podobné nějakému druhu němého pozdravu jako "asi poslouchám jednu stejnou skupinu jako ty, pak se rozdělujeme, ale potkávám tě raději než popfans". Je asi přesně to, co si představíte pod osobou s pláštěm: kanady, triko Metallica, rukavice s ostny a dlouhé vlasy svázené do culíku, ne hezký, ale zvláští. Mám ráda zvláštní lidi. Mám ráda jiné lidi.

Stejně si nemyslím, že lidé okolo mě rozumí tomu, co jsou noční procházky. Jak dutí musí uvnitř být?

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama