Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Love and other not-feelings.

14. září 2017 v 19:04 | darksoul |  In dark mind
Dlouho jsem nepsala. Ani ne tak z pohledu času, jako spíš z pohledu událostí, a nedokážu si přesně obmotat moji mysl okolo správného důvodu.
Možná jsem neměla tolik volného času, se vším tím stěhováním zpátky na intr a mluvení a mluvení a mluvení se spolužáky, spolubydlícími nebo hodinovými hovory s kamarádkou, která asi není jen tak obyčejná "kamarádka" pokud víte, jaký myšlenkový pochod se vám snažím podsunout.
V hlavě mám bordel, totální a chaotický, i když se zdá že si sedí ve svém koutku a nechává mě normálně fungovat, což budí zdání (kterým se klamu i sama), že je všechno vlastně při starém.

A ono není.


Dostávat pozornost a být považována za důležitou, jsou kvality, kterými nejsem zvyklá být označována. Upřímně to někdy sakra bolí. Ty rozhovory o tom, že cítí víc než přátelství, a jejím životě, který hraje v každém slově, co promluvíme, enormní roli. Všechny ty "mám tě ráda", "záleží mi na tobě", "nechám tě rozhodnout"... já jsem rozhodnutá, ale pořád mi nehoří srdce, jak se o tom vypráví, pořád nad ní nepřemýšlím hodiny denně a pořád cítím, že se celá nacházím mimo to rozpětí zvané láska, do kterého by mé i její pocity měly zapadat dohromady, abych si mohla být jistá, že na sebe jen nehraju hru, že nechci přijímat její "víc než přátelství" jen proto, že jsem to jednoduše nikdy neměla. Nejistota mě sžírá, protože i přes její nejviditelněji skrytá potvrzení, která od ní stále a stále tiše požaduji, protože jejím citům vůči mě nevěřím (hurá mému sebeznehodnocujícímu se já), nemůžu dát jí ani sobě nic jiného než "nechci, aby to skončilo". Vím, že jsem cítila to malinké, příjemné zastavení srdce kdykoli jsme se omylem (nebo naschvál) dotkly rukama, vím, že se jí často nevědomky dívám na rty a občas, opravdu jen občas si představuji, jak ji líbám, vím tohle všechno, ale není to elektřina a poezie, kterou očekávám jakkoli naivně to může znít, já totiž jinak netoxickou lásku odnikud neznám.


Připadám si hloupě, protože si pamatuji na dny, na léta, kdy jsem láskou opovrhovala, byla si jistá, že neexistuje, či že je jen slabým odvarem oproti hněvu, který zasahuje srdce každé lidské bytosti ve větší míře než láska. A dnes, i přestože stále nacházím velkou pravdu v Rimbaudově "Láska neexistuje, je třeba ji znovu objevit", sedím tady a přemýšlím o lásce. O lásce, o lásce, a jak ji cítit. Protože... můžu ji vůbec cítit? Jsem téměř dospělá a ještě mi nikdy nehořelo srdce nákloností. A teď, když se to nabízí, ignoruji všechno, co se mi mé vnitřnosti snaží říct (jde to lehce když mají většinou tak prázdné hlasy a slyším jen krev, krev, krev, proudící mými žilami), abych náhodou neslyšela nějaký šepot, potvrzení lásky nebo chladnosti.

Možná na tom ani nebude záležet, ona je dalším z těch lidí, kteří ke mě asi byli neviditelnou silou přitaženi, protože vycítili, jak vyhledávám jejich příběhy. A ten její stojí za to. Nebo spíš za nic, je to noční můra. Představte si žít v noční můře a svěřovat se s tím člověku, ve kterém hledáte oporu. A já se tak snažím jí poskytnout - jen jsem někdy moc sobecká a příliš emocionálně uzavřená, abych něco dokázala. Fuck, a tím to můžu všechno zničit. Sebou můžu zničit všechno dobré, co jsem pro ni vymyslela.
Takže ji nemusím mít. Jen ať zůstane naživu a v pořádku, to je šťastný konec jejího příběhu.

Naživu a v pořádku.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama