Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Září 2017

Město ve tmě

21. září 2017 v 22:31 | darksoul |  In dark mind
Co je ta věc na tmě, že všechno naprosto změní? Co je ta věc na tmě, že k ní přistupujete tak opatrně, zdráhavě, ale přesto se do ní chcete ponořit, ztratit se v ní a být probuzená v něčem jiném, než je realita?

Dlouho už jsem nebyla ve tmě venku, ne tímhle způsobem, jen pro účel estetiky a nočního vzduchu. Řekla bych, že mi chyběla cigareta, ale to říct nemůžu, protože estetické cigarety bez bolesti na srdci jsou prázdné a zneuctěné. Pustila jsem si hudbu, všech 800 songů, aby se míchal rock s instrumentální a indie a metalcorem, přesně jak mé srdce vypadá pod vším tím nervózním bušením.


Park, schody, těžké dýchání pro mě přehlušené screamy ze sluchátek, pár lidí a aut. Náměstí je, co se týče pohledu na architekturu, skvostem. Ne na úrovni dalekých, evropských metropolí kultury, ale takovým malým osobním skvostem. Staré pouliční lampy, takové ty co jste o nich dříve slýchávali a zakopáváte o ně na starých hřbitovech, se elegantně vzpínají v ulicích, jejich menší provedení jsou připevněná ve stěnách starých domů s barokními doplňky. A při procházení úzkých uliček a pohledů do temných, náhle stromy končících zákoutí a placů patřících k divadlům, cítím se jako vrah ve Foglarově románu - možná proto že zabíjím jeho šlechetné představy o dobře vychované mládeži, možná protože o něm přemýšlím s piercingem ve rtu a kožené bundě. Ale dýchám a připadám si horší v tom dobrém smyslu. Horší tak, že si představuju jak někoho rýpám klíčem po obličeji, když se mě snaží okrást na jedné z ulic, horší tak, že nevypadám jako svatá, ale spíš jako známá individuí, co se motají v nočních ulicích s odřenými klouby a myšlenkami zamlženými trávou a čistou vodkou. To druhé mi je trochu proti srsti, proti prvnímu tolik námitek nemám, ale horší je i lepší, protože myslím na všechny ty krásné věci a na zvláštnost okolo mě a pak myslím na svou budoucnost, ale jen tak na okraji mysli, těsně přes racionálním myšlením, abych mohla být bezpečně ve svých snech o Anglii a vysoké a Norsku.

Spočívám pohledem na lavičce, kde mi dívka ukazovala knihu a při každém otočení stránky svoje prsty otřela o ty moje, a kde se moje nohy dotýkaly jejích, a kde se kouř z načich cigaret míchal do sebe v divoké symfonii, v jaké jsme my později utíkaly před deštěm a s opatrným smíchem si nadávaly. Přemýšlím, jestli o ní mám přemýšlet, ale bude lepší když si nechám hlavu prázdnou.


Na prázdných místech je osobitá ta kapka nervózního strachu, která odkapává zezadu do centra mého myšlení jako "Kap, zavřou tě tu," "kap, tma a tma a otevírací doba končí za chvíli". A je to tak iracionální, že kvůli tomu do toho liduprázdného parku jdu. A když říkám liduprázdný, myslím tím tak prázdný, že si říkáte, jestli už není dávno opuštěný a vy jste se jen ztratili v čase. Všechno je sice stále dokonale upravené, zastřižené, ale jde úzkostný pocit ze dvou prázdných lahví od piva precizně srovnaných na lavičce, z růže pohozené uprostřed cesty a ptačích křídel zděšeně pleskajících ve větru v tichu mezi dvěma písničkami. Spěchej se zdá jako velmi urgentní slovo, ale líbí se mi to, protože vím, jak mi lže, a tak nespěchám (možná jen trošku), pozoruji stromy, keře a nekonečný záhon, který vede k dokonale konečnému východu. "Otevírací doba 08:00 - 21:00" hlásá uvítací tabule, když se na ni v 20:31 dívám. Stejně ze mě opadne "zavřou-mě-tady" pocit až zde, při pohledu na bránu z venčí.

Rozhoduji se, že půjdu ještě kousek, abych viděla tajemné modrý nádech prosvitující za zakrytými okny prázdného hokejového stadionu, a pak přešla přes most a znovu se vědomě znepokojila.
Dřevěný svatý mě vítal na mostě ze železa, jako by se snažil někoho uklidnit. Je už rituálem, že se koukám dolů, skrz mezery mezi kovovými destičkami, přímo na zvlněný tok řeky. Pod konstrukcí jsou reflektory, u nichž si nejsem jistá, jestli mají pomáhat při snadné cestě ve tmě, působit jako upozornění na samotný most, nebo (tomu názoru fandím) osvětlovat hustě spletené pavučiny, které tak jen září a je nemožné si jich nevšimnout.
Díváš se dolů, skrze ty pavučiny a halogenové světlo na vodu, bolestně vnímáš své kroky, vnímáš a přitom si musíš zachovat tu nepřítomnost ducha, aby to s tebou trochu hrklo, aby ti "spadnu!" pohnulo vnitřnostmi, když se most láme ke klesání u druhého břehu, a ty máš nohu ve vzduchu o trochu déle, akorát na to aby se ti zdálo že padáš do prázdna, než tvrdě došlápneš na poklesnutou konstrukci. A pak jdeš dál.


U univerzity o kousek dál pozoruji ježka přímo přede mnou, jako bych něco takového nevídala každý druhý den na trávníku za intrem, kam vede okno mého pokoje. Okolo mě prochází osoba s pláštěm přes ramena. Dívá se na mě, já na něj, zdá se to podobné nějakému druhu němého pozdravu jako "asi poslouchám jednu stejnou skupinu jako ty, pak se rozdělujeme, ale potkávám tě raději než popfans". Je asi přesně to, co si představíte pod osobou s pláštěm: kanady, triko Metallica, rukavice s ostny a dlouhé vlasy svázené do culíku, ne hezký, ale zvláští. Mám ráda zvláštní lidi. Mám ráda jiné lidi.

Stejně si nemyslím, že lidé okolo mě rozumí tomu, co jsou noční procházky. Jak dutí musí uvnitř být?


Slytherin sky.

21. září 2017 v 17:43 | darksoul |  Poems
Na instagram sdílím většinou slova jiných lidí, pečlivě ohraničená uvozovkami. Pokud píšu něco svého, bývá to většinou nicneříkající prázdný text nebo pár slov, kterým stejně nikdo neporozumí.
Našla se ve mě však inspirace; spojení "slytherin sky" je asi nejvyšší level mé kreativity, protože můžu říct, že na to jsem pyšná. Dvě slova z mé mysli mne dělají pyšnou - možná nejsem tak složitý člověk, jak jsem myslela.
Každopádně jsem tedy jednou ke své fotografii sdílela něco hluboce mého, ne geniálního, ne ani nijak neobyčejně dobrého, jen klidný, příjemný rým, který nikomu neubližuje, nikomu o mně nic moc neprozrazuje, a přesto říká: "Tohle je ona, osoba pod povrchem."

***

And the slytherin sky rose above me,
I felt its cold grip onto my spine.
And I was sad,
and I was calm.
And the sky,
the suffocating sky,
will always know why...

(/the worlds above me
are the worlds bellow my feet/)


rimbaud, rimbaud (Citáty z knih)

19. září 2017 v 20:26 | darksoul |  Citáty z knih
Jsem zpět s Rimbaudem. S ním a jeho slovy, která jsou pořád stejně emocionální jako téměř před rokem, kdy jsem se rozhodla jít na divadelní hru o něm, před rokem, kdy jsem četla opilý koráb a jeho dopisy.

Není takovou tou otevřenou motivací, jako když vám někdo říká "Musíš teď něco napsat," ani tím hlasem uvtitř hlavy, co naléhavě šeptá "Jak si to říkáš, když jsi nenapsala ani řádek za tento týden, za tento měsíc."
Rimbaudovy řádky, a taky řádky těch ostatních, mi doporučují psát. "Najdeš se v tom, probudí tě to, budeš tak znát něco, co nikdo nevysvětlí." A s tím můžu někdy psát i ne-špatné řádky.



Přebral jsem:- Ale, drahý Satane, zapřísahám vás, mějte zřítelnici trochu méně vytřeštěnou! Než nastane těch několik malých zpozdilých zbabělostí, vím, který máte rád, když spisovatel nejeví deskriptivní ani instruktivní vlohy, vám nabízím těch několik ošklivých listů ze svého zápisníku zatracence.

Pohřbívám mrtvé ve svých útrobách. - zlá krev

A myslete na mne. Proto tak málo lituji světla. Mám štěstí, že už netrpím. Můj život byl jen samé sladké šílenství, je to k politování. - noc v pekle

Měl bych mít svoje peklo pro zlost,svoje peklo pro pýchu - a peklo pohlazení; pekelný koncert. - noc v pekle

Lásku je třeba znovu vynalézt, jak známo. - třeštění

Poslouchám jej, jak dělá z hanby slávu, z krutosti kouzlo. - třeštění

Kolik nočních hodin jsem probděla vedle toho drahého spícího těla a přemýšlela, proč chce tolik uniknout ze skutečnosti. Nikdy nikdo po ničem podobném netoužil. Uznávala jsem - aniž jsem měla o něj obavy - že může být vážným nebezpečím pro společnost. - Možná, že zná tajemství, jak změnit život? Ne, jenom hledá, odpovídala jsem si. - třeštění

Zdálo se mi, že ke každé bytosti náleží několik jiných životů. Ten pán neví, co dělá: je to anděl. - třeštění

Ó časy, ó hrady! Čí duše je bez vady? - třeštění

Už neumím mluvit! - ráno


ILUMINACE

Můžeme se uvádět do vytržení při ničení, mládnout krutostí! Lid nehlesnul. - pohádka

Naší touze schází dokonalá hudba. - pohádka

Moje moudrost je ve stejném opovržení jako chaos. Čím je moje nicota oproti úžasu, který vás čeká? - životy

A sen vychladne. - bdění

Valit se únavným povětřím a přes moře k ranám, tichem vražedných vod a vzduchu k utrpení; příšerně rozbouřený tichem k mučení, které se směje. - úzkost

Zahajme znovu hledání za hluku ničivého díla, které se shromažďuje a stoupá v masách. - mládí

Pokud jde o svět, až odejdeš, co se s ním stane? V každém případě nic z dnešní podoby. - mládí

Utopíme v krvi logické vzpoury. - demokratická


DOPISY VIDOUCÍHO

Já se nyní nořím do bláta co nejhlouběji. Proč? Chci být básníkem a pracuji na tom, abych se stal vidoucím: vy to nikdy nepochopíte a já bych to ani nedokázal vysvětlit.

JÁ je někdo jiný.

Moje smutné srdce slintá na přídi…

Takže básník je vlastně zloděj ohně.

Žena nalezne neznámo. Budou její myšlenkové světy odlišné od našich? - Nalezne podivné, neprozkoumané, odpudivé i rozkošné věci; a my je uchopíme a pochopíme.



y N e O s | poezie

14. září 2017 v 19:23 | darksoul |  Poems
"A proč vlastně ne?"

A proč vlastně ano?
Stejně shnijeme na stejné půdě,
kde jsme vzkvétali,
z těla hnilobou nám srdce bude rváno.

To, štěstí, které jsme tak hledali,
se ukáže jako satanův klam,
láska a hněv a závislost
vyplují z těla tisícem ran.

Snažit se zvěčnit a ukázat svou krásu,
děkuji nechci, neholduji jasu,
skryju se ve stínech, poslouchajíc vlastní stíny,
vykoupu se v odrazech své vlastní vnitřní špíny.

.
.
.

Dnes jsem objala déšť,
vsakoval se do mých tváří,
a já neskláněla pohled
v hrdlu horko, jako bych pojedla
tisíce sluncí.

"A proč vlastně ne?"
Protože kdyby ano,
rozkládala bych se svými hříchy.


Love and other not-feelings.

14. září 2017 v 19:04 | darksoul |  In dark mind
Dlouho jsem nepsala. Ani ne tak z pohledu času, jako spíš z pohledu událostí, a nedokážu si přesně obmotat moji mysl okolo správného důvodu.
Možná jsem neměla tolik volného času, se vším tím stěhováním zpátky na intr a mluvení a mluvení a mluvení se spolužáky, spolubydlícími nebo hodinovými hovory s kamarádkou, která asi není jen tak obyčejná "kamarádka" pokud víte, jaký myšlenkový pochod se vám snažím podsunout.
V hlavě mám bordel, totální a chaotický, i když se zdá že si sedí ve svém koutku a nechává mě normálně fungovat, což budí zdání (kterým se klamu i sama), že je všechno vlastně při starém.

A ono není.


Dostávat pozornost a být považována za důležitou, jsou kvality, kterými nejsem zvyklá být označována. Upřímně to někdy sakra bolí. Ty rozhovory o tom, že cítí víc než přátelství, a jejím životě, který hraje v každém slově, co promluvíme, enormní roli. Všechny ty "mám tě ráda", "záleží mi na tobě", "nechám tě rozhodnout"... já jsem rozhodnutá, ale pořád mi nehoří srdce, jak se o tom vypráví, pořád nad ní nepřemýšlím hodiny denně a pořád cítím, že se celá nacházím mimo to rozpětí zvané láska, do kterého by mé i její pocity měly zapadat dohromady, abych si mohla být jistá, že na sebe jen nehraju hru, že nechci přijímat její "víc než přátelství" jen proto, že jsem to jednoduše nikdy neměla. Nejistota mě sžírá, protože i přes její nejviditelněji skrytá potvrzení, která od ní stále a stále tiše požaduji, protože jejím citům vůči mě nevěřím (hurá mému sebeznehodnocujícímu se já), nemůžu dát jí ani sobě nic jiného než "nechci, aby to skončilo". Vím, že jsem cítila to malinké, příjemné zastavení srdce kdykoli jsme se omylem (nebo naschvál) dotkly rukama, vím, že se jí často nevědomky dívám na rty a občas, opravdu jen občas si představuji, jak ji líbám, vím tohle všechno, ale není to elektřina a poezie, kterou očekávám jakkoli naivně to může znít, já totiž jinak netoxickou lásku odnikud neznám.


Připadám si hloupě, protože si pamatuji na dny, na léta, kdy jsem láskou opovrhovala, byla si jistá, že neexistuje, či že je jen slabým odvarem oproti hněvu, který zasahuje srdce každé lidské bytosti ve větší míře než láska. A dnes, i přestože stále nacházím velkou pravdu v Rimbaudově "Láska neexistuje, je třeba ji znovu objevit", sedím tady a přemýšlím o lásce. O lásce, o lásce, a jak ji cítit. Protože... můžu ji vůbec cítit? Jsem téměř dospělá a ještě mi nikdy nehořelo srdce nákloností. A teď, když se to nabízí, ignoruji všechno, co se mi mé vnitřnosti snaží říct (jde to lehce když mají většinou tak prázdné hlasy a slyším jen krev, krev, krev, proudící mými žilami), abych náhodou neslyšela nějaký šepot, potvrzení lásky nebo chladnosti.

Možná na tom ani nebude záležet, ona je dalším z těch lidí, kteří ke mě asi byli neviditelnou silou přitaženi, protože vycítili, jak vyhledávám jejich příběhy. A ten její stojí za to. Nebo spíš za nic, je to noční můra. Představte si žít v noční můře a svěřovat se s tím člověku, ve kterém hledáte oporu. A já se tak snažím jí poskytnout - jen jsem někdy moc sobecká a příliš emocionálně uzavřená, abych něco dokázala. Fuck, a tím to můžu všechno zničit. Sebou můžu zničit všechno dobré, co jsem pro ni vymyslela.
Takže ji nemusím mít. Jen ať zůstane naživu a v pořádku, to je šťastný konec jejího příběhu.

Naživu a v pořádku.