Znovu píšu pod tímto názvem, podivně brzy, než jak je u mě zvykem. Hádám, že volné letní dny mi přináší alespoň trochu příběhů.
Jako blázen do malých, esteticky krásných okamžiků, které se zdají být tím jediným, pro co šťastně dýchám, zažila jsem další dvě noci, které musím sepsat do slov, snad abych na ně nezapomněla a v budoucnu se mohla podivovat, jak uspokojivé pro mě byly takové detaily:
n i g h t v i s i t
Říká se, že introverti nenávidí neočekávané návštěvy. To můžu potvrdit, pokud však mám jít já neočekávaně o pár desítek metrů níž po ulici a být tam s člověkem, kterého opravdu chci vidět, není nad čím přemýšlet.
Chtěla jsem tvrdit, že jsem se s T. už nějakou chvíli neviděla, ale uvědomila jsem si, že to je asi jen v našem pojetí času, protože jsem s ní pila kafe v mém pokoji jen před několika málo dny. Byly jsme zvyklé spolu trávit každý den na základní škole, ve stejné třídě, ve stejné lavici, takže není snad tak podivné, že si máme vždycky co říct, jakkoli často se vidíme.
V šedých kalhotech, které jsem si ustřihla po kolena (neptejte se), černou mikinou a morkými vlasy ze sprchy čekám před restaurací, ve které pracuje, v podvečerním vánku studenějším, než bylo v posledních dnech zvykem. Za chvíli už jdeme vedle sebe, za našimi zády doznívají poslední barvy sytého západu, fialová a rudá a oranžová.
U ní doma puštěné album, které bych nikdy neposlouchala, ale u ní se to už stalo zvykem, tenhle typ songů, a já proti tomu nic nenamítám. Nějakým způsobem mě to s ní stimuluje, ladí to k atmosféře a všechno zapadá do sebe. Sklenička vaječného koňaku tady, levné víno tam, podivný oříškový alkohol, jehož jméno už neznám. Všeho málo, abychom skoro nic necítili, ale měli co připíjet k rozhovoru.
"Mohli bysme si jít zakouřit do vany."
Nevím, co to je za nápad, ale rodiče nejsou doma, tak jsou ve vaně polštáře, střešní okno je otevřené a dovnitř proniká temný noční vzduch, na kraji vany pár svíček a hrníček jako popelník. Je okolo 11 a my kouříme ve vaně, posloucháme ticho a vedeme přerušovaný šeptaný rozhovor. Jak bizardní představa to je?
Nechala jsem si u ní mikinu. Zdá se, že teď pořád něco u někoho nechávám.
m o o n & n i g h t f a l l
Upřímně, ať se snažím, jak chci, na zatmění Měsíce každý rok zapomenu nebo ho nestihnu. Not today. Nadšeně jsem vyšla ven s hrnkem kávy, mobilem k puštění indie playlistu, naprosto připravená strávit krásnou hodinu posloucháním, upíjením a pozorováním. Až na to, že Měsíc nebyl vidět přes stromy. kill me please.
Nečekaně se z toho vytvořilo mnohem víc, než jsem myslela. V jednom ze vzácných okamžiků, kdy komunikuji se svými rodiči (spíš z viny mojí uzavřenosti než z čehokoli, co by mohla být jejich vina), mě táta vzal na kopec, ze kterého byl Měsíc s vykrojeným kusem dokonale vidět. Seděla jsem za ním na motorce a pozorovala oblohu celou cestu do vedlejšího města, znovu byl čas západu slunce a všechno se zdálo oranžové a idylické, v zrcátku jsem pozorovala svoje vlasy a klikatou cestu obklopenou lesem.
To však nebylo nic oproti pohledu, který se zjevil při cestě zpět z města. V životě jsem neviděla takovou oblohu. Letěli jsme po hlavní silnici, z očí mi stékaly slzy, které tam nemilosrdně vehnal vítr. A tam - za malými kopci a stromy a polem - směs zelené a fialové a modré jako řeka i nejtemnější oceán, a černá pokrytá hvězdami.
Vidět prolínající se zelenomodrou oblohu mě přimělo cítit se malá. A všechno okolo mě bylo obrovské. A ta barva mě, přísahám, okouzlovala a vtahovala do sebe. A já se chtěla dívat déle a déle. Ale pak jsme projeli kolem hřbitova, pár svíček jsem pochytila zapálených, a byli jsme zpět.
Kdy se cítíte malí vy?
![rivialle-heichou:“ we all know who’s hand that is白峰 斎[please do not remove source]”](http://66.media.tumblr.com/1141673506bcdd8cc2c6847398424cd4/tumblr_n1u40dLh7x1s92l2lo1_500.jpg)
Pěkně napsáno