Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Pain that is not mine

20. srpna 2017 v 2:52 | -DarkSoul |  In dark mind
Nejsem dobrý člověk na sledování tolika příběhů. Filmy a knihy a seriály a anime. Děj důležitý, ale ne tak důležitý jako postavy. A ano, nad tímto přemýšlím v 3AM tmě...

Díky sledování tolika lidí s tolika příběhy a tolika pocity, jsem se naučila hodně o lidských srdcích a motivech, dokážu lépe porozumět ostatním a z tolika slov, která mi proudila ušima předtím, mám možnost sestavit svůj názor a představit ho ve vyvinuté podobě.
S přispěním tolika různých postav a smyšlených srdcí, můžu změnit pohledy jiných lidí a nabídnout pár rad a slov, která by mi nešla vyjmout z hlavy, kdybych se už tolikrát nepoučila životy jiných, přestože smyšlených charakterů.


To je dobrá stránka tohoto zabijáka času.
Byla bych prázdná a bezhlasná, protože můj minimální kontakt s reálnou společností by mi nedal ani špetku zkušeností, které potřebuji znát k emocionální komunikaci s druhými. Kromě požírače času a sociálního života to má však i jinou nevýhodu, která si pomalu uždibuje kousky mojí duše a příčetnosti.Stala jsem se tak empatickou vůči postavám, které vidím a o kterých čtu, že jejich nálady a příběhy přímo ovlivňují moji náladu.
K mojí smůle je tam vždycky ta postava, z jejíchž očí můžete už od začátku vycítit temný příběh, ta tajemná a tvrdá tragická postava., která mě zhypnotizuje. A já jsem totálně fucked, protože tyhle mě ovlivní. Nemyslím tím, že začnu ze soucitu brečet nebo s nimi soucítit, je to jako bych byla ten šílenec co se potřebuje pomstít, jako kdybych se já sama psychicky hroutila, jako bych já potřebovala pomoct. Negativní, negativní, negativní, a pokud je tam náhodou někdo šťastný a probouzí se ráno vedle lásky svého života, brečím, protože...protože nic takového jednoduše nemám.
A trochu mě to vždycky zničí.

Možná je to můj způsob, jak na chvíli ztratit rozum, a myslet si, že jsem víc, než co jsem, že můj příběh je plnější a mé vzpomínky temnější a můj život víc tragický. Možná je to můj způsob jak se na konci dne cítit hrozně, protože jsem doopravdy jen člověk s nezajímavým okolím a cítím se kvůli tomu provinile.

Jaký normální člověk si vědomě vnucuje skleslé, tíživé pocity?

 


Komentáře

1 Džejní Džejní | Web | 21. srpna 2017 v 16:22 | Reagovat

myslim, ze do istej miery to normalne je. je normalne byt ovplyvnovany tym, co preziva niekto v tvojom okoli, aj ked je to iba vymyslena postava. mne sa presne to, co opisujes nikdy nestalo, skor si vykonstruovavam v hlave rozne smutne a tragicke situacie s tymi malo ludmi, ktorych poznam v skutocnosti. nemyslim, ze som sa niekedy takto velmi vzila do nejakej postavy, ze by som mala pocit, ze to trapenie, co ona preziva, prezivam aj ja. ale kazdy ma svoj mechanizmus, pomocou ktoreho sa vyrovnava s realitou.

2 Itz Itz | Web | 21. srpna 2017 v 22:09 | Reagovat

V tom případě jsem také nenormální...Protože to co popisuješ mám podobně...A určitě nejsme sami.

3 darksoul darksoul | Web | 22. srpna 2017 v 1:07 | Reagovat

[1]: to, co prožíváš ty, se mi hodně stává při cestách do školy- přemýšlím nad tím, co by se mohlo stát mým blízkým, jak bych se v té situaci zachovala a podobně.

Nechci říkat, že mám nějaký rozvrh o čem a kde přemýšlet, ale skoro tomu tak je: rána jsou o tragických situacích, odpoledne jsou o snění a  neznámých lidech, večery jsou o přebírání pocitů jiných a noci, tmavé noci jako je ta, ve kterou toto právě píšu, jsou pro osamělost.

[2]: Nevím jestli si z toho mám vzít, že je to normální, nebo že jednoduše je víc lidí nenormálních. Upřímně bych nebojovala ani s jedním.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama