Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Observer of lifes.

27. srpna 2017 v 13:31 | -DarkSoul |  In dark mind
Pokaždé, když se mám mizerně, a pozorování světa je cítit jako tisíc jehliček propichujících mi kůži akorát tak hluboko, aby netekla krev, ale dost hluboko, abych to nedokázala ignorovat, přemýšlím nad lidmi co znám a přemýšlím nad těmi, co znají mě. A nemyslím na ně, abych utlumila tu nepříjemnou bolest, spíš naopak, protože ať mi přináší přízeň mých přátel jakékoli upokojení, v koutku mé mysli pořád škrábe to přesvědčení, že jednou všichni odejdou. Ty tady: posouváš se za hranice mého chápání; ty tam: tvůj život je peklo, které nikdy nepochopím; vy tam někde v dálce: co si vůbec myslíte, stahovat mě do vašeho "silného jádra", když jste jenom známí pro zasmání?


Neznám mnoho lidí, většina lidí nezná mě, a na jednu stranu je to tak dobře, protože po pár dnech psaní a dlouhých telefonátů jsem...vyčerpaná z lidí. Můj život nezávisí kompletně na ostatních lidech. Přežila bych, i když jen sama se sebou a dlouhou nocí, slovy a melancholií. Bylo by to osamělé a dusilo by mě to častěji, než bych si zvládla přiznat, ale dokázala bych to.
K mému smyslu života, jakéhosi ospravedlnění že žiji i přes nepořádek v hlavě, přibyly (nebo tam vždy byly) střípky, které skládám pro ostatní lidi. Sice trávím dny s "chladná, chladná, chladná" proletující mi hlavou, a ano, nezdá se že bych cítila nějaké hluboké propojení s kýmkoli, žádnou lásku jako z poezie nebo jak mi jí popisují ostatní, při větě "nejsem si jistá, jak moc k tobě cítím", větě která se žene za jakýmsi nápadem, že možná víc než přátelství z pohledu jiné osoby - tedy myšlenka pro mě naprosto cizí, stejně jako prohlášení, že mě "chtěla poznat blíž už od začátku, protože na mně něco bylo" - mi jen buší srdce, ale klidně bych se mohla od toho pocitu odtrhnout (což si nemyslím, že je možné u lásky). Ale trávím hodiny rozhovory o pocitech a o problémech, poslouchám příběhy těchto přátel dlouho do noci, a to není chladné, k mému uspokojení....nechci nikoho opustit s jejich démony v mysli.


Jejich příběhy se mnou nemají nic společného, kromě toho že jsem posluchačem, a někdy mě to znervózňuje, protože proč ne já, já jim chci pomoct převzetím kousku té bolesti co cítí, ale také chci ty krásné chvíle s propojenými prsty a tajemnými úsměvy, co mají. Ale to nejsem já, že? Já jsem vypravěč a posluchač a pozorovatel, beru co se mi dává, hledám slova a předávám je dál, doufajíc že najdou to jediné, malé místečko v duši člověka, kde by mohly pomoci. A bez jejich příběhů jsem ničím.

I have somehow became part of a story much bigger than me, than my whole life. But i have also managed to not get myself to far into it; I am suffering it just as an observer, a contact for a specific person in need, whos story is dark, darker than anything i've ever seen in real life. Hurt and pain and agony and lost. Deep shit. And I am observing, I'm offering words, but that is all I can offer. This is a real test. The test to find out if words can indeed change persons world.

artsykeren: “We all feel like worthless trash ”
 


Komentáře

1 Kai. Kai. | Web | 31. srpna 2017 v 17:55 | Reagovat

Líbí se mi tvá odpověď na otázku "Ale to nejsem já, že?" Není ničím až tak zajímavá, jen.. někdo dokáže na tohle s jednoduchostí odpovědět, "kdo jsem já?" Na tuto otázku už dlouho bádám po odpovědi, snad se někdy poštěstí.

2 darksoul darksoul | Web | 1. září 2017 v 12:09 | Reagovat

[1]: To, že jsem odpověděla takhle, neznamená, že to jsem celá já. Je to jeden kousek ze mě. Nedávám si moc velkou naději, že se někdy zcela poznám. Co tím chci říct: je v pořádku nevědět. Vlastní identita je snad moc velká otázka pro klasickou odpověď.

3 Džejní Džejní | Web | 3. září 2017 v 13:51 | Reagovat

ja sa idem tento tyzden pokusit byt vycerpana z ludi. chcem sa s nimi stretnut, rozpravat sa o hocicom, o nicom, o vsetkom, proste byt v povrchnom kontakte, vidiet sa na par hodin a zase si ist svojim zivotom. vacsinou som ja ta, ktora rozprava svoj pribeh plny bolesti, smutku a sebalutosti, je to trapne a nevhodne, ale je to tak. otvorim sa pred hocikym, necham hocikoho vypocut si moj nezaujimavy pribeh, potrebujem posluchaca, aby niekto pocuval moje stazovanie sa a je nepocuvam nikoho, lebo som tak priserne zahladena do seba, ze nic ine nevidim. uvedomujem si to a chcem s tym nieco urobit, ale nedokazem si pomoct, mam chut rozpravat svoje sracky kazdemu, mam chut neposuvat sa dalej, mam chut zostavat v minulosti, pretoze tam je to bezpecnejsie aj ked ovela viac bolestive.
myslim, ze by som polahky mohla byt aj tym, kym si ty. pocuvat, obcas nieco povedat, ale v mojom okoli nie su ludia, ktori su ochotni podelit sa so mnou o svoje trapenia a pocity, aj ked ja som ako otvorena kniha. a mozno robia dobre, ze mi nerozpravaju o svojich problemoch ani o svojich radostiach, proste o podstatnych veciach, pretoze ja sa citim akosi zle, ked pocuvam, kde a s kym boli a hovorim si, preco tam neboli so mnou. boze, ako velmi nenavidim svoju hlavu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama