Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

20. Obraz // Let us be (sempiternal)

5. srpna 2017 v 19:06 | darksoul |  Stories
Konečně je to dopsáno, ani nevíte, jak dlouho to bylo v konceptech. Nedá se tomu říkat příběh, snad ani nijak jinak. Je to próza, lyrická, estetická. Jediné, co můžete udělat, je pokusit se vcítit do atmosféry a nechat slova plynout vaší hlavou. Pokud se budete na konci cítit dobře, a možná oceníte výběr několika slovíček, budu poctěna.

Také tam nejsou jména. Dělá to všechno těžším a nesrozumitelnějším: ano. Proč jsem to teda udělala: představivost, přátelé. A taky: Nechci tyhle postavy definovat jmény, jsou totiž jedny z těch, které vznikly podle živých modelů. Při mé exkurzi do Itálie byli oni jedni z mála, kteří mě zaujali. Stáli u vchodu do metra a sdíleli sluchátka s hudbou. Proto jsem jim přidělila příběh.

***

Noční Koloseum osvětlené reflektory (Měsíc počítán jako největší z nich), je jeden z těch pohledů, na jaké člověk nikdy nezapomene a bude se chtít dívat celou noc, ignorovat pouliční prodejce a provoz na silnici, chlad a propocené triko z celodenní obchůzky Říma... tedy pokud to není pohled, který máte možnost vidět každý den. Pak se stanete stejně lhostejnými jako zmiňovaný pouliční prodejce, řidič auta projíždějícího kolem nebo ženy, která přes ulici zalévá květiny. Můžete však být lhostejní také jiným způsobem; jako manželé, kteří se přestěhovali do města nedávno, každou noc se okolo Kolosea prochází, neupozorňují na něj, ale stále z něj cítí majestátní uspokojení; jako stará babička, která považovala stavbu za jednu z nejobyčejnějších a nejstálejších věcí jejího světa, dokud si nezačala všímat maličkostí a krás života, dík uvědomění času, který jí na zemi měl ještě zbývat. Nebo můžete Koloseum vnímat jako skupina dospívajících, kteří okolo něj právě prochází ke stanici metra. Jak ho vnímají oni? Vnímají ho jako antiku, něco starého a zničeného, avšak stále stojícího, jako místo, kde pro zábavu umírali. Cítí krev rozlitou po písku přímo z hrdla gladiátorova, představují si pach arény místo pachu škodlivých vzplodin aut.
Nedá se říct, že by to byl typický pohled všech adolescentních občanů procházejících po ulici, avšak ani oni sami nejsou typickými, tudíž svět stále stojí, utvořen touto souhrou zvláštnosti.

Do této společnosti volně smýšlejících lidí patří také tři chlapci,dívka a podivný druh ptáka, snad vrána, která se drží v jejich blízkosti. Nezvyklá skupina prochází okolo Kolosea každý večer, těsně před stmíváním, někdy si sedají na lavičku skrytou na kopci mezi stromy, tak akorát, aby unikla očím turistů i dlouholetých obyvatel této oblasti.
Mezi trávou zesychající odpoledními nápory veder tam existují, a někdy i něco víc.

Dnes, hodinu před západem Slunce, tři chlapci sebevědomě kráčí po chodníku, cílevědomí, jako by jim cestu značila světelná čára z dálničních tunelů, vrána sedí nejstaršímu z nich na rameni, viditelně zarývá své pařáty do poničené kožené bundy. Už jen ze vzdáleného pozorování ucítíte jistotu, že tenhle kus oblečení je se svým vlastníkem tak dlouho, že by dokázal převyprávět příběh jeho života; všechny skvrny, mírný pach cigaret, na několikrát opravovaný zip, díry ledabyle zašité černou nití nebo překryté záplatami s nápisy vzbouřených mladých myslí.
Někdy bývá oblečení víc než oblečení, a když se podíváte na tohoto muže, vidíte revoltu, ostrost a ohnivý charakter smíšený s hloubkou nebo spíš melancholickým pohledem, jakým uctívá jen pár vyjímečných věcí.
Jeho společníci jsou přes teplé podnebí také oblečeni do nepřirozeně tmavých barev, sloučenina vzdoru a potrhaných kalhot, každý podobné kožené náramky okolo zápěstí a přímé, vzdálené pohledy, pokud si kdo dokáže tuto kombinaci představit. Přesto se zdá, jako by byli blízkým okolím naprosto ignorováni, ať už úmyslně pro jejich podivínství, či neúmyslně, protože lidé nechtějí doopravdy vidět někoho, kdo se vymyká.
Bílé vlasy sestřižené do krátka po stranách, bílé triko překryté černou mikinou, nohy bosé a špinavé od zaprášené země; tento člen jako první náhle zatáčí a následován ostatními se proplétá ztenčujícími se davy do útrob stanice metra. Lístky, přechod přes turnikety, opovržlivý pohled směřovaný na vojáka na hlídce, který jim vždycky rád dělá problémy. Člověk nemusí být ani tak vynalézavý, aby vytvořil imaginární problémy očividným outsiderům.
Možná si chlapci celou dobu povídali, možná jen tak plácali nesmysly, nebo byli úplně zticha, na tom moc nezáleží. Stoupli si do prázdného prostoru u stěny, oči se jim setkali, teď už jistě navázali na jakousi starou, nezávaznou konverzaci, přičemž nejnenápadnější člen s havranními vlasy pečlivě rozházenými do obličeje vytáhl z batohu sluchátka, zapojil je do telefonu a prozatím je nasadil okolo krku. Piercing ve rtu, úsměv jako reakce na probíhající diskuzi. Napadlo ho postěžovat si na vydýchaný vzduch, ale nechal to být.

Na druhé straně nástupiště mezitím zastavilo metro a desítky lidí se ve spěchu vyhrnuli ven. Jako jedna z posledních vystoupila i dívka, tak nenápadná svou nápadností, proplétala se mezi lidmi, snažila se nenavázat jakoukoli formu fyzického kontaktu, spíš jen pro pocit než pro nějaké závažné nutkání. Bylo téměř jasné, k jaké skupině lidí se vydá, dívka oblečená jako člen rockové skupiny vůbec nezapadala do stereotypu ostatních, vzory devdesátých let posedlých vrstevnic.
"Dejte mi zimu, nebo to nepřežiju" řekla směrem k lidem stojícím u stěny.
"Nic jiného ti nezbývá," bělovlasý ji s úsměvem přivítal. "...na," studená lahev ji trefila do hrudi, jen tak tak ji zachytila, ale ani se neopovážila stěžovat si na způsob předání, jen si studený povrch přiložila na čelo a zhluboka vydechla. Lidé, co většinu léta tráví toužením po dešti by neměli žít v Itálii, pomyslela si ironicky ve své situaci.
"Neumírej ještě, na deprese bude dost času večer."
"A smrt horkem...tak bys přece nechtěla odejít."
"Moc vtipný," okomentovala poznámky svých přátel s lehkým úsměvem na rtech, "zůstaneme tady nebo jdeme jinam?"
"Jdeme ke mně," nejstarší člen skupiny ukázal do tunelu, který vedl k další lince metra "akorát to stihneme."
Zdálo se, že Italové přesně vědí, kde mohou tvořit umění, a kde je to etikou zakázáno. Zatímco mládež se opravdu vyhýbala vandalizaci starověkých památek, tady v podzemí byly bílé stěny posprejovány čárami a barvami a obrazci. Ať to zní jak chce, v této době, přímo tady, to bylo umění. Skupinka se proplétala mezi kolemjdoucími, držela se při tom u stěny, aby byli schopni zabočit hned jak se tunel začne rozdělovat. S několika dalšími se pak oddělili od hlavního proudu, zrychlili, aby přímo na čas vstoupili do otevírajících se dveří metra. Lidé se mačkali, přestože se metro zdálo být nekonečně, tisíce kol a tyčí a sedaček, nebylo možné dohlédnout na konec. Mírné trhnutí a skupinka v tichosti sledovala temnotu za okny, přerušovanou světly označující nouzové východy, kam se jednou v noci vydali, pečlivě plánovali, aby je nepřekvapil žádný spoj, a prozkoumali zaprášené chodby a podivné východy, tajnými uličkami se nechali vyvést na špinavou ulici patřící k těm turistům naprosto tabu oblastem. Trvalo jim několik hodin, než se každý dostal v pořádku domů, jen aby si hodili na záda batoh a rozešli se do svých škol či prací. Ze všech čtyř pracovali dva - vraní mladík kvůli zřejmým výhodám, které to poskytovalo, pracoval ve zverimexu, a dívka milovala čas, který strávuje prodáváním knih ve svém malém, zašoupnutém antikvariátu. Neobyčejné práce, pro neobyčejné lidi.
Metro sebou poněkolikáté mírně trhlo a lidé se začali cpát ven.
"Vezmeme to tudy?" poklepal ve spěchu nejmladší na koženou bundu a dočkal se lhostejného přikývnutí. Otočili se ve směru, kterým předtím mladík ukazoval a vymotávali se ze záplav. Všem se jim z lidí dělalo špatně.
Postavili se na roh ulice, do stínu, kde však bylo vidět na oranžovo-rudý západ slunce. Chlapec s vránou poskakující mu nedočkavě na rameni vytáhl balíček cigaret a každému jednu nabídl. Všichni přijali. Jedna symbolická cigareta při rozhovoru s osobami, které jim jsou nejbližší. To se neodmítá.
Kouř se rozplýval do teplého stmívání a ti, co ho posílali ze svých úst vnímali své okolí každou částečkou jejich těla, jakoby snad viděli něco víc, víc, víc, než co to doopravdy je. A možná opravdu viděli za ten závoj reality, možná viděli galaxie. Byli snílci. To oni dělají.
Teď půjdou do bytu jednoho z nich, pustí si hudbu, polehají si na gauče a postele, někdo uvaří večeři a rozhovor se povede až do pozdní noci.
O čem je už jejich soukromá věc. Bude v tom hodně vášně, smíchu a nadávek, to je jisté. Bude to krásné, jako vždy, když se sejdou.

i-am-weis: “ “There was something living about the night.” -The Raven King, Maggie Stiefvater (a commission from trk for @misplacedstraightjacket) available here ”
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama