Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Srpen 2017

Observer of lifes.

27. srpna 2017 v 13:31 | -DarkSoul |  In dark mind
Pokaždé, když se mám mizerně, a pozorování světa je cítit jako tisíc jehliček propichujících mi kůži akorát tak hluboko, aby netekla krev, ale dost hluboko, abych to nedokázala ignorovat, přemýšlím nad lidmi co znám a přemýšlím nad těmi, co znají mě. A nemyslím na ně, abych utlumila tu nepříjemnou bolest, spíš naopak, protože ať mi přináší přízeň mých přátel jakékoli upokojení, v koutku mé mysli pořád škrábe to přesvědčení, že jednou všichni odejdou. Ty tady: posouváš se za hranice mého chápání; ty tam: tvůj život je peklo, které nikdy nepochopím; vy tam někde v dálce: co si vůbec myslíte, stahovat mě do vašeho "silného jádra", když jsem si vždy myslela, že jsem jenom známá pro zasmání?


Neznám mnoho lidí, většina lidí nezná mě, a na jednu stranu je to tak dobře, protože po pár dnech psaní a dlouhých telefonátů jsem...vyčerpaná z lidí. Můj život nezávisí kompletně na ostatních lidech. Přežila bych, i když jen sama se sebou a dlouhou nocí, slovy a melancholií. Bylo by to osamělé a dusilo by mě to častěji, než bych si zvládla přiznat, ale dokázala bych to.
K mému smyslu života, jakéhosi ospravedlnění že žiji i přes nepořádek v hlavě, přibyly (nebo tam vždy byly) střípky, které skládám pro ostatní lidi. Sice trávím dny s "chladná, chladná, chladná" proletující mi hlavou, a ano, nezdá se že bych cítila nějaké hluboké propojení s kýmkoli, žádnou lásku jako z poezie nebo jak mi jí popisují ostatní, při větě "nejsem si jistá, jak moc k tobě cítím", větě která se žene za jakýmsi nápadem, že možná víc než přátelství z pohledu jiné osoby - tedy myšlenka pro mě naprosto cizí, stejně jako prohlášení, že mě "chtěla poznat blíž už od začátku, protože na mně něco bylo" - mi jen buší srdce, ale klidně bych se mohla od toho pocitu odtrhnout (což si nemyslím, že je možné u lásky). Ale trávím hodiny rozhovory o pocitech a o problémech, poslouchám příběhy těchto přátel dlouho do noci, a to není chladné, k mému uspokojení....nechci nikoho opustit s jejich démony v mysli.


Jejich příběhy se mnou nemají nic společného, kromě toho že jsem posluchačem, a někdy mě to znervózňuje, protože proč ne já, já jim chci pomoct převzetím kousku té bolesti co cítí, ale také chci ty krásné chvíle s propojenými prsty a tajemnými úsměvy, co mají. Ale to nejsem já, že? Já jsem vypravěč a posluchač a pozorovatel, beru co se mi dává, hledám slova a předávám je dál, doufajíc že najdou to jediné, malé místečko v duši člověka, kde by mohly pomoci. A bez jejich příběhů jsem ničím.

I have somehow became part of a story much bigger than me, than my whole life. But i have also managed to not get myself to far into it; I am suffering it just as an observer, a contact for a specific person in need, whos story is dark, darker than anything i've ever seen in real life. Hurt and pain and agony and lost. Deep shit. And I am observing, I'm offering words, but that is all I can offer. This is a real test. The test to find out if words can indeed change persons world.

artsykeren: “We all feel like worthless trash ”

idk, a chaos of words

27. srpna 2017 v 1:03 | -DarkSoul |  Poems
Mraky prosvícené modrou elektrickou clonou,
žádný déšť,... ticho,... tón.
Myslím, že obloha se zbláznila,
zvenku cítím kouř.
A uvnitř mě - chaos slov.


Svoje smýšlení o sobě už považuji za smrtící zbraň,
jako bubny dunící mi ušima
všechno se škrábe ven, a zubama se drží uvnitř
a já už nevím, co jsem já a co ne.
Je všechna ta krev vůbec moje?



Zkulturni se, dítě zmaru,
neměla bych brečet ani cítit v srdci bolest,
ale jsem marná, a jsem trochu víc já než kdokoli jiný
nebudu se zasypávat tunami hlíny jen pro pocit viny
asi budu z duše odkopávat kameny.


Nevím, vždycky tu a tam brečím,
minutu nebo dvě se s vlhkýma očima dívám do tmy z okna,
a slzy se vsakují do polštáře,
a pak náhle konec,
přestaň na to myslet, dost,
zpět k rozptýlení zvanému internet.

Pain that is not mine

20. srpna 2017 v 2:52 | -DarkSoul |  In dark mind
Nejsem dobrý člověk na sledování tolika příběhů. Filmy a knihy a seriály a anime. Děj důležitý, ale ne tak důležitý jako postavy. A ano, nad tímto přemýšlím v 3AM tmě...

Díky sledování tolika lidí s tolika příběhy a tolika pocity, jsem se naučila hodně o lidských srdcích a motivech, dokážu lépe porozumět ostatním a z tolika slov, která mi proudila ušima předtím, mám možnost sestavit svůj názor a představit ho ve vyvinuté podobě.
S přispěním tolika různých postav a smyšlených srdcí, můžu změnit pohledy jiných lidí a nabídnout pár rad a slov, která by mi nešla vyjmout z hlavy, kdybych se už tolikrát nepoučila životy jiných, přestože smyšlených charakterů.


To je dobrá stránka tohoto zabijáka času.
Byla bych prázdná a bezhlasná, protože můj minimální kontakt s reálnou společností by mi nedal ani špetku zkušeností, které potřebuji znát k emocionální komunikaci s druhými. Kromě požírače času a sociálního života to má však i jinou nevýhodu, která si pomalu uždibuje kousky mojí duše a příčetnosti.Stala jsem se tak empatickou vůči postavám, které vidím a o kterých čtu, že jejich nálady a příběhy přímo ovlivňují moji náladu.
K mojí smůle je tam vždycky ta postava, z jejíchž očí můžete už od začátku vycítit temný příběh, ta tajemná a tvrdá tragická postava., která mě zhypnotizuje. A já jsem totálně fucked, protože tyhle mě ovlivní. Nemyslím tím, že začnu ze soucitu brečet nebo s nimi soucítit, je to jako bych byla ten šílenec co se potřebuje pomstít, jako kdybych se já sama psychicky hroutila, jako bych já potřebovala pomoct. Negativní, negativní, negativní, a pokud je tam náhodou někdo šťastný a probouzí se ráno vedle lásky svého života, brečím, protože...protože nic takového jednoduše nemám.
A trochu mě to vždycky zničí.

Možná je to můj způsob, jak na chvíli ztratit rozum, a myslet si, že jsem víc, než co jsem, že můj příběh je plnější a mé vzpomínky temnější a můj život víc tragický. Možná je to můj způsob jak se na konci dne cítit hrozně, protože jsem doopravdy jen člověk s nezajímavým okolím a cítím se kvůli tomu provinile.

Jaký normální člověk si vědomě vnucuje skleslé, tíživé pocity?


Deep Tumblr Quotes XV.

11. srpna 2017 v 13:10 | -DarkSoul |  DTQ
At some point after your death, someone will unknowingly make the last mention of you, and then you will never be mentioned ever again.
V nějakém bodě po tvé smrti, někdo nevědomky naposledy zmíní tvé jméno, a pak už nikdy víc zmíněna nebudeš.

I really thought the society I was a part of was ridiculous and it was full of shit and everyone was awful, and yet I wanted to fit in.
Vážně jsem si myslel, že společnost, které jsem byl součástí, je směšná a plná sraček a všichni jsou příšerní, přesto jsem chtěl zapadnout. /Bret Easton Ellis/

I hate most people. And I don't want to, it's an awful way to be. But the human race gives me no comfort. I find myself turning to books and films for comfort still. It's repulsive, because one's life consists of people, not things.
Nenávidím většinu lidí. A přitom to nechci, je to příšerný stav bytí. Ale lidská rasa mi nepřináší žádné uspokojení. Místo toho se obracím pro stálé uspokojení na knihy a filmy. Je to odporné, protože život člověka je tvořen lidmi, ne věcmi.

I think I'm greedy, but I'm not greedy for money - I think that can be a burden - I'm greedy for an exciting life.
Myslím, že jsem chamtivý, ale nejsem chamtivý pro peníze - myslím, že to může být břemenem - jsem chamtivý pro vzrušující život. /David Hockney/

I'm almost never serious, and I'm always too serious. Too deep, too shallow. Too sensitive, too cold-hearted. I'm like a collection of paradoxes.
Nejsem vážný téměř nikdy, a jsem vážný pořád. Moc hluboký, moc povrchní. Moc citlivý, moc chladnokrevný. Jsem jako kolekce paradoxů. /Ferdinand de Saussure/

The purpose of art is mystery.
Smyslem umění je záhada. /Rene Magritte/


I think people go crazy when they spend too much time alone because they find the parts of themselves they didn't want to know existed.
Myslím, že lidé zešílí, když stráví moc času o samotě, protože v sobě najdou části, o jejichž existenci nikdy nevěděli. /Sandra Lidell/

I have a deeply hidden and inarticulate desire for something beyond the daily life.
Mám hluboce schovanou a nevyslovitelnou touhu po něčem větším, než je normální život. /Virginia Woolf/

My painting is not violent, it's life that is violent. Even within the most beautiful landscape, in the trees, under the leaves, the insects are eating each other; violence is a part of life. We are born with a scream; we come into life with a scream and maybe love is a mosquito net between the fear of living and the fear of death.
Moje malování není násilné, to život je násilný. I v těch nejkrásnějších krajinách, ve stromech, pod listy, hmyz požírá jeden druhého; násilí je část života. Rodíme se s křikem; přicházíme na svět s křikem a možná je láska moskytiéra mezi strachem ze života a strachem ze smrti. /Francis Bacon/

In the end, I embraced the horns. Like an angel who fell to earth I became a devil, one last time.
Nakonec jsem rohy přijal. Jako anděl, který spadl na zem a stal se naposledy ďáblem. /Ig Perris, Horns/

People say you should always do the right thing, but sometimes there is no right thing. And then, you just have to pick the sin you can live with.
Lidé říkají, že bys měl vždy udělat tu správnou věc, ale někdy neexistuje žádná správná věc. A pak si musíš jen vybrat hřích, se kterým budeš moci žít.

I'm not used to being loved. I wouldn't know what to do.
Nejsem zvyklý být milován. Nevěděl bych, co dělat. /F. Scott Fitzgerald/


Z prázných dnů melancholika pt.6

8. srpna 2017 v 13:20 | -DarkSoul |  In dark mind
Znovu píšu pod tímto názvem, podivně brzy, než jak je u mě zvykem. Hádám, že volné letní dny mi přináší alespoň trochu příběhů.
Jako blázen do malých, esteticky krásných okamžiků, které se zdají být tím jediným, pro co šťastně dýchám, zažila jsem další dvě noci, které musím sepsat do slov, snad abych na ně nezapomněla a v budoucnu se mohla podivovat, jak uspokojivé pro mě byly takové detaily:


n i g h t v i s i t

Říká se, že introverti nenávidí neočekávané návštěvy. To můžu potvrdit, pokud však mám jít já neočekávaně o pár desítek metrů níž po ulici a být tam s člověkem, kterého opravdu chci vidět, není nad čím přemýšlet.
Chtěla jsem tvrdit, že jsem se s T. už nějakou chvíli neviděla, ale uvědomila jsem si, že to je asi jen v našem pojetí času, protože jsem s ní pila kafe v mém pokoji jen před několika málo dny. Byly jsme zvyklé spolu trávit každý den na základní škole, ve stejné třídě, ve stejné lavici, takže není snad tak podivné, že si máme vždycky co říct, jakkoli často se vidíme.

V šedých kalhotech, které jsem si ustřihla po kolena (neptejte se), černou mikinou a morkými vlasy ze sprchy čekám před restaurací, ve které pracuje, v podvečerním vánku studenějším, než bylo v posledních dnech zvykem. Za chvíli už jdeme vedle sebe, za našimi zády doznívají poslední barvy sytého západu, fialová a rudá a oranžová.

U ní doma puštěné album, které bych nikdy neposlouchala, ale u ní se to už stalo zvykem, tenhle typ songů, a já proti tomu nic nenamítám. Nějakým způsobem mě to s ní stimuluje, ladí to k atmosféře a všechno zapadá do sebe. Sklenička vaječného koňaku tady, levné víno tam, podivný oříškový alkohol, jehož jméno už neznám. Všeho málo, abychom skoro nic necítili, ale měli co připíjet k rozhovoru.

"Mohli bysme si jít zakouřit do vany."
Nevím, co to je za nápad, ale rodiče nejsou doma, tak jsou ve vaně polštáře, střešní okno je otevřené a dovnitř proniká temný noční vzduch, na kraji vany pár svíček a hrníček jako popelník. Je okolo 11 a my kouříme ve vaně, posloucháme ticho a vedeme přerušovaný šeptaný rozhovor. Jak bizardní představa to je?

Nechala jsem si u ní mikinu. Zdá se, že teď pořád něco u někoho nechávám.


m o o n & n i g h t f a l l

Upřímně, ať se snažím, jak chci, na zatmění Měsíce každý rok zapomenu nebo ho nestihnu. Not today. Nadšeně jsem vyšla ven s hrnkem kávy, mobilem k puštění indie playlistu, naprosto připravená strávit krásnou hodinu posloucháním, upíjením a pozorováním. Až na to, že Měsíc nebyl vidět přes stromy. kill me please.

Nečekaně se z toho vytvořilo mnohem víc, než jsem myslela. V jednom ze vzácných okamžiků, kdy komunikuji se svými rodiči (spíš z viny mojí uzavřenosti než z čehokoli, co by mohla být jejich vina), mě táta vzal na kopec, ze kterého byl Měsíc s vykrojeným kusem dokonale vidět. Seděla jsem za ním na motorce a pozorovala oblohu celou cestu do vedlejšího města, znovu byl čas západu slunce a všechno se zdálo oranžové a idylické, v zrcátku jsem pozorovala svoje vlasy a klikatou cestu obklopenou lesem.

To však nebylo nic oproti pohledu, který se zjevil při cestě zpět z města. V životě jsem neviděla takovou oblohu. Letěli jsme po hlavní silnici, z očí mi stékaly slzy, které tam nemilosrdně vehnal vítr. A tam - za malými kopci a stromy a polem - směs zelené a fialové a modré jako řeka i nejtemnější oceán, a černá pokrytá hvězdami.
Vidět prolínající se zelenomodrou oblohu mě přimělo cítit se malá. A všechno okolo mě bylo obrovské. A ta barva mě, přísahám, okouzlovala a vtahovala do sebe. A já se chtěla dívat déle a déle. Ale pak jsme projeli kolem hřbitova, pár svíček jsem pochytila zapálených, a byli jsme zpět.

Kdy se cítíte malí vy?

Výsledek obrázku pro green sunset

20. Obraz // Let us be (sempiternal)

5. srpna 2017 v 19:06 | darksoul |  Stories
Konečně je to dopsáno, ani nevíte, jak dlouho to bylo v konceptech. Nedá se tomu říkat příběh, snad ani nijak jinak. Je to próza, lyrická, estetická. Jediné, co můžete udělat, je pokusit se vcítit do atmosféry a nechat slova plynout vaší hlavou. Pokud se budete na konci cítit dobře, a možná oceníte výběr několika slovíček, budu poctěna.

Také tam nejsou jména. Dělá to všechno těžším a nesrozumitelnějším: ano. Proč jsem to teda udělala: představivost, přátelé. A taky: Nechci tyhle postavy definovat jmény, jsou totiž jedny z těch, které vznikly podle živých modelů. Při mé exkurzi do Itálie byli oni jedni z mála, kteří mě zaujali. Stáli u vchodu do metra a sdíleli sluchátka s hudbou. Proto jsem jim přidělila příběh.

***

Noční Koloseum osvětlené reflektory (Měsíc počítán jako největší z nich), je jeden z těch pohledů, na jaké člověk nikdy nezapomene a bude se chtít dívat celou noc, ignorovat pouliční prodejce a provoz na silnici, chlad a propocené triko z celodenní obchůzky Říma... tedy pokud to není pohled, který máte možnost vidět každý den. Pak se stanete stejně lhostejnými jako zmiňovaný pouliční prodejce, řidič auta projíždějícího kolem nebo ženy, která přes ulici zalévá květiny. Můžete však být lhostejní také jiným způsobem; jako manželé, kteří se přestěhovali do města nedávno, každou noc se okolo Kolosea prochází, neupozorňují na něj, ale stále z něj cítí majestátní uspokojení; jako stará babička, která považovala stavbu za jednu z nejobyčejnějších a nejstálejších věcí jejího světa, dokud si nezačala všímat maličkostí a krás života, dík uvědomění času, který jí na zemi měl ještě zbývat. Nebo můžete Koloseum vnímat jako skupina dospívajících, kteří okolo něj právě prochází ke stanici metra. Jak ho vnímají oni? Vnímají ho jako antiku, něco starého a zničeného, avšak stále stojícího, jako místo, kde pro zábavu umírali. Cítí krev rozlitou po písku přímo z hrdla gladiátorova, představují si pach arény místo pachu škodlivých vzplodin aut.
Nedá se říct, že by to byl typický pohled všech adolescentních občanů procházejících po ulici, avšak ani oni sami nejsou typickými, tudíž svět stále stojí, utvořen touto souhrou zvláštnosti.

Do této společnosti volně smýšlejících lidí patří také tři chlapci,dívka a podivný druh ptáka, snad vrána, která se drží v jejich blízkosti. Nezvyklá skupina prochází okolo Kolosea každý večer, těsně před stmíváním, někdy si sedají na lavičku skrytou na kopci mezi stromy, tak akorát, aby unikla očím turistů i dlouholetých obyvatel této oblasti.
Mezi trávou zesychající odpoledními nápory veder tam existují, a někdy i něco víc.

Dnes, hodinu před západem Slunce, tři chlapci sebevědomě kráčí po chodníku, cílevědomí, jako by jim cestu značila světelná čára z dálničních tunelů, vrána sedí nejstaršímu z nich na rameni, viditelně zarývá své pařáty do poničené kožené bundy. Už jen ze vzdáleného pozorování ucítíte jistotu, že tenhle kus oblečení je se svým vlastníkem tak dlouho, že by dokázal převyprávět příběh jeho života; všechny skvrny, mírný pach cigaret, na několikrát opravovaný zip, díry ledabyle zašité černou nití nebo překryté záplatami s nápisy vzbouřených mladých myslí.
Někdy bývá oblečení víc než oblečení, a když se podíváte na tohoto muže, vidíte revoltu, ostrost a ohnivý charakter smíšený s hloubkou nebo spíš melancholickým pohledem, jakým uctívá jen pár vyjímečných věcí.
Jeho společníci jsou přes teplé podnebí také oblečeni do nepřirozeně tmavých barev, sloučenina vzdoru a potrhaných kalhot, každý podobné kožené náramky okolo zápěstí a přímé, vzdálené pohledy, pokud si kdo dokáže tuto kombinaci představit. Přesto se zdá, jako by byli blízkým okolím naprosto ignorováni, ať už úmyslně pro jejich podivínství, či neúmyslně, protože lidé nechtějí doopravdy vidět někoho, kdo se vymyká.
Bílé vlasy sestřižené do krátka po stranách, bílé triko překryté černou mikinou, nohy bosé a špinavé od zaprášené země; tento člen jako první náhle zatáčí a následován ostatními se proplétá ztenčujícími se davy do útrob stanice metra. Lístky, přechod přes turnikety, opovržlivý pohled směřovaný na vojáka na hlídce, který jim vždycky rád dělá problémy. Člověk nemusí být ani tak vynalézavý, aby vytvořil imaginární problémy očividným outsiderům.
Možná si chlapci celou dobu povídali, možná jen tak plácali nesmysly, nebo byli úplně zticha, na tom moc nezáleží. Stoupli si do prázdného prostoru u stěny, oči se jim setkali, teď už jistě navázali na jakousi starou, nezávaznou konverzaci, přičemž nejnenápadnější člen s havranními vlasy pečlivě rozházenými do obličeje vytáhl z batohu sluchátka, zapojil je do telefonu a prozatím je nasadil okolo krku. Piercing ve rtu, úsměv jako reakce na probíhající diskuzi. Napadlo ho postěžovat si na vydýchaný vzduch, ale nechal to být.

Na druhé straně nástupiště mezitím zastavilo metro a desítky lidí se ve spěchu vyhrnuli ven. Jako jedna z posledních vystoupila i dívka, tak nenápadná svou nápadností, proplétala se mezi lidmi, snažila se nenavázat jakoukoli formu fyzického kontaktu, spíš jen pro pocit než pro nějaké závažné nutkání. Bylo téměř jasné, k jaké skupině lidí se vydá, dívka oblečená jako člen rockové skupiny vůbec nezapadala do stereotypu ostatních, vzory devdesátých let posedlých vrstevnic.
"Dejte mi zimu, nebo to nepřežiju" řekla směrem k lidem stojícím u stěny.
"Nic jiného ti nezbývá," bělovlasý ji s úsměvem přivítal. "...na," studená lahev ji trefila do hrudi, jen tak tak ji zachytila, ale ani se neopovážila stěžovat si na způsob předání, jen si studený povrch přiložila na čelo a zhluboka vydechla. Lidé, co většinu léta tráví toužením po dešti by neměli žít v Itálii, pomyslela si ironicky ve své situaci.
"Neumírej ještě, na deprese bude dost času večer."
"A smrt horkem...tak bys přece nechtěla odejít."
"Moc vtipný," okomentovala poznámky svých přátel s lehkým úsměvem na rtech, "zůstaneme tady nebo jdeme jinam?"
"Jdeme ke mně," nejstarší člen skupiny ukázal do tunelu, který vedl k další lince metra "akorát to stihneme."
Zdálo se, že Italové přesně vědí, kde mohou tvořit umění, a kde je to etikou zakázáno. Zatímco mládež se opravdu vyhýbala vandalizaci starověkých památek, tady v podzemí byly bílé stěny posprejovány čárami a barvami a obrazci. Ať to zní jak chce, v této době, přímo tady, to bylo umění. Skupinka se proplétala mezi kolemjdoucími, držela se při tom u stěny, aby byli schopni zabočit hned jak se tunel začne rozdělovat. S několika dalšími se pak oddělili od hlavního proudu, zrychlili, aby přímo na čas vstoupili do otevírajících se dveří metra. Lidé se mačkali, přestože se metro zdálo být nekonečně, tisíce kol a tyčí a sedaček, nebylo možné dohlédnout na konec. Mírné trhnutí a skupinka v tichosti sledovala temnotu za okny, přerušovanou světly označující nouzové východy, kam se jednou v noci vydali, pečlivě plánovali, aby je nepřekvapil žádný spoj, a prozkoumali zaprášené chodby a podivné východy, tajnými uličkami se nechali vyvést na špinavou ulici patřící k těm turistům naprosto tabu oblastem. Trvalo jim několik hodin, než se každý dostal v pořádku domů, jen aby si hodili na záda batoh a rozešli se do svých škol či prací. Ze všech čtyř pracovali dva - vraní mladík kvůli zřejmým výhodám, které to poskytovalo, pracoval ve zverimexu, a dívka milovala čas, který strávuje prodáváním knih ve svém malém, zašoupnutém antikvariátu. Neobyčejné práce, pro neobyčejné lidi.
Metro sebou poněkolikáté mírně trhlo a lidé se začali cpát ven.
"Vezmeme to tudy?" poklepal ve spěchu nejmladší na koženou bundu a dočkal se lhostejného přikývnutí. Otočili se ve směru, kterým předtím mladík ukazoval a vymotávali se ze záplav. Všem se jim z lidí dělalo špatně.
Postavili se na roh ulice, do stínu, kde však bylo vidět na oranžovo-rudý západ slunce. Chlapec s vránou poskakující mu nedočkavě na rameni vytáhl balíček cigaret a každému jednu nabídl. Všichni přijali. Jedna symbolická cigareta při rozhovoru s osobami, které jim jsou nejbližší. To se neodmítá.
Kouř se rozplýval do teplého stmívání a ti, co ho posílali ze svých úst vnímali své okolí každou částečkou jejich těla, jakoby snad viděli něco víc, víc, víc, než co to doopravdy je. A možná opravdu viděli za ten závoj reality, možná viděli galaxie. Byli snílci. To oni dělají.
Teď půjdou do bytu jednoho z nich, pustí si hudbu, polehají si na gauče a postele, někdo uvaří večeři a rozhovor se povede až do pozdní noci.
O čem je už jejich soukromá věc. Bude v tom hodně vášně, smíchu a nadávek, to je jisté. Bude to krásné, jako vždy, když se sejdou.

i-am-weis: “ “There was something living about the night.” -The Raven King, Maggie Stiefvater (a commission from trk for @misplacedstraightjacket) available here ”

Jako film někoho jiného.

3. srpna 2017 v 20:13 | -DarkSoul |  In dark mind

Zahrada se noří do tmy.
Noční život se probouzí a zpívá zpola kompletnímu Měsíci.
Káva, a horký vzduch, a podivný pocit u srdce.

"Co tady děláš?" ptá se hlas v mé hlavě.
"Nevím, je to tu hezké," odpoví mé myšlenky.
Cítím, jak se nad tím hlas zamyslel,
jako by si toho doteď nevšiml a musel se rozhlédnout okolo sebe,
"Ano, hádám že to je pravda."
"Víš, připadám si tady jako ve filmu,"
třeba pochopí mé vnímání,
které mě nutí být smutná, ale melancholicky obdivovat osamocenou noc,
"Ve filmu, kde jsem já hlavní postava.
Ne jako obyčejně, kdy se cítím jen jako vedlejší charakter
v příběhu někoho jiného."