Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Z prázných dnů melancholika pt.5

15. července 2017 v 18:57 | darksoul |  In dark mind
"I hide because there's more to me than what you see and I'm not sure you'd like the rest. I know that sometimes, I don't like the rest."
- Iain Thomas


Kdybyste se ještě před chvílí zeptali, řekla bych vám o svém přesvědčení, o svém nezájmu o názor ostatních a zájmu vytrhat nervy v mém mozku, které mě nenávidí, o mém plánu ořezat sebe a myšlenky, které snad nepatří do hlavy "spokojeného člověka". Teď se dívám na sebe, i do sebe, a utápím se v hanbě. Neořezávám,...přibírám.

To jsou myšlenky, které mi poletují hlavou jednoho pozdního odpoledne, kdy oblečení nesedí jak by mělo, v teniskách jsou potrhané díry, a zdá se že já sama jsem poškozená, mé tělo mi jako obvykle nesedí, a přemýšlím nad poznámkou "Těla nemají duše, duše mají těla," kterou jsem viděla v hlubinách internetu. Kéžby má duše byla alespoň o něco méně nevkusná než mé tělo.
Celkově, můj zevnějšek i vnitřek si je až podivně podobný: spousta nepěknosti zabalená a zakrytá ochranným obalem, oblečením, sarkasmem, odváděním pozornosti, vše, co má skrývat hluboké opovržení, které cítím vůči sobě. Dny, kdy se sama sobě líbím ve svém oblečení jsou stejné jako dny, kdy se mám ráda za své zájmy - tedy nikdy nejde o mě samotnou, jen o cizí věci, které chovám v oblibě.


Nebudeme však o tom mluvit, obloha se zatahuje, slyším bouřku, ano, prší. To je pouze čas k melancholii, ne k nepříjemným rozmluvám o tématech, která jsou široké společnosti tabu.
S přicházejícím deštěm se cítím zklidněná - na mě vlastně vůbec nezáleží. Potřebuji jen trochu dospět, odpoutat se od stereotypních názorů.
Čaj na klíně, černý a hodně slazený, otevřené okno, za kterým potichu proudí prameny deště, kaluže občas zbořené koly projíždějících aut, kromě deště je slyšet klidný, instrumentální playlist, několik hodin dlouhý, a konečně hlavní předmět mého zájmu - tlustá, hutná kniha položená na posteli přede mnou, Hra o trůny, se všemi jejími liniemi a postavami a skvěle stavěnými odstavci. Nenacházím dnes nic moc lepšího než čtení, kapitoly Jon - Tyrion - Daenerys za sebou mi přináší podivné uspokojení.


Je to v pořádku, tak jak to v lidském životě může být v pořádku, ne úplně, ale dostatečně.
Ve větším pořádku to je, když jdu pod bílou, jemnými mraky zataženou oblohou s nejbližší kamarádkou, mluvíme vážně i sarkasticky, přesto trochu vážněji než v minulosti a já si uvědomuji, že jsme možná opravdu dospěly, ona těžším způsobem než já - bolavými zkušenostmi, ale procházíme se stále při sobě se slovy v ústech a žádným zámkem, který by je násilně strážil nevyslovená. Sedíme na lavičce, pod námi rozlehlé louky a pole, mezi nimi se skrývá malá vesnička, ale za nimi jsou silnice a davy a města, a já jsem ráda, že odsud je nevidíme.
U rtů cigareta, a z úst se valí kouř a slova "Mám tebe, to mi stačí." pronesená jen napůl sarkasticky: nejsou naprostou pravdou, protože jsme lidé, a těm nikdy nestačí co mají, ale tak pravdivě, že mají význam. Cestou zpátky opět začíná pršet, cítím jiný pocit, než radost z chvílí, kdy jsem ukryta doma a déšť je představením, ne součástí příběhu mé kůže, přesto na něj nejsem naštvaná.
Je to přeci jen v pořádku.

 


Komentáře

1 . . | Web | 24. července 2017 v 21:08 | Reagovat

Uff, nejsem jediná co se vysrala na "jdu v plavkách a nestydím se za sebe, protože jsem hubená."

2 darksoul darksoul | E-mail | Web | 24. července 2017 v 22:15 | Reagovat

[1]: Myšlenka na jakoukoli část v těch uvozovkách by mě asi v životě nepřišla na mysl v jiném než upřímném tvrdém sarkasmu, takže...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama