Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Červenec 2017

And if nothing else / poetry (en)

24. července 2017 v 23:00 | -DarkSoul |  Poems
When I'd have to forget everything
about me, and you, and people in general
I would fight and fight and fight
to keep some of the memories in my mind

*

...and if nothing else
I will never forget
you resting friendly on my bare chest
and me calmly stroking your tangled hair
I will never forget
smoking cigarettes under the sky
and the secret kisses in the dark
and all the messages we sent to each other
and the letters exchanged on New Year's day
the breaths we shared
the monster we scared
the memories we made
and if nothing else
I will never forget us
because our friendship is eternal.


/shit mám tolik gay obrázků, který by se sem tak hodily...ale ona je best friend. takže vlastně nehodily. fml but in a funny way/

Z prázných dnů melancholika pt.5

15. července 2017 v 18:57 | darksoul |  In dark mind
"I hide because there's more to me than what you see and I'm not sure you'd like the rest. I know that sometimes, I don't like the rest."
- Iain Thomas


Kdybyste se ještě před chvílí zeptali, řekla bych vám o svém přesvědčení, o svém nezájmu o názor ostatních a zájmu vytrhat nervy v mém mozku, které mě nenávidí, o mém plánu ořezat sebe a myšlenky, které snad nepatří do hlavy "spokojeného člověka". Teď se dívám na sebe, i do sebe, a utápím se v hanbě. Neořezávám,...přibírám.

To jsou myšlenky, které mi poletují hlavou jednoho pozdního odpoledne, kdy oblečení nesedí jak by mělo, v teniskách jsou potrhané díry, a zdá se že já sama jsem poškozená, mé tělo mi jako obvykle nesedí, a přemýšlím nad poznámkou "Těla nemají duše, duše mají těla," kterou jsem viděla v hlubinách internetu. Kéžby má duše byla alespoň o něco méně nevkusná než mé tělo.
Celkově, můj zevnějšek i vnitřek si je až podivně podobný: spousta nepěknosti zabalená a zakrytá ochranným obalem, oblečením, sarkasmem, odváděním pozornosti, vše, co má skrývat hluboké opovržení, které cítím vůči sobě. Dny, kdy se sama sobě líbím ve svém oblečení jsou stejné jako dny, kdy se mám ráda za své zájmy - tedy nikdy nejde o mě samotnou, jen o cizí věci, které chovám v oblibě.


Nebudeme však o tom mluvit, obloha se zatahuje, slyším bouřku, ano, prší. To je pouze čas k melancholii, ne k nepříjemným rozmluvám o tématech, která jsou široké společnosti tabu.
S přicházejícím deštěm se cítím zklidněná - na mě vlastně vůbec nezáleží. Potřebuji jen trochu dospět, odpoutat se od stereotypních názorů.
Čaj na klíně, černý a hodně slazený, otevřené okno, za kterým potichu proudí prameny deště, kaluže občas zbořené koly projíždějících aut, kromě deště je slyšet klidný, instrumentální playlist, několik hodin dlouhý, a konečně hlavní předmět mého zájmu - tlustá, hutná kniha položená na posteli přede mnou, Hra o trůny, se všemi jejími liniemi a postavami a skvěle stavěnými odstavci. Nenacházím dnes nic moc lepšího než čtení, kapitoly Jon - Tyrion - Daenerys za sebou mi přináší podivné uspokojení.


Je to v pořádku, tak jak to v lidském životě může být v pořádku, ne úplně, ale dostatečně.
Ve větším pořádku to je, když jdu pod bílou, jemnými mraky zataženou oblohou s nejbližší kamarádkou, mluvíme vážně i sarkasticky, přesto trochu vážněji než v minulosti a já si uvědomuji, že jsme možná opravdu dospěly, ona těžším způsobem než já - bolavými zkušenostmi, ale procházíme se stále při sobě se slovy v ústech a žádným zámkem, který by je násilně strážil nevyslovená. Sedíme na lavičce, pod námi rozlehlé louky a pole, mezi nimi se skrývá malá vesnička, ale za nimi jsou silnice a davy a města, a já jsem ráda, že odsud je nevidíme.
U rtů cigareta, a z úst se valí kouř a slova "Mám tebe, to mi stačí." pronesená jen napůl sarkasticky: nejsou naprostou pravdou, protože jsme lidé, a těm nikdy nestačí co mají, ale tak pravdivě, že mají význam. Cestou zpátky opět začíná pršet, cítím jiný pocit, než radost z chvílí, kdy jsem ukryta doma a déšť je představením, ne součástí příběhu mé kůže, přesto na něj nejsem naštvaná.
Je to přeci jen v pořádku.


Not enough poetry in my blood.

2. července 2017 v 22:40 | -DarkSoul |  Poems
Někdo je dobrým spisovatelem,
položí prsty na klávesnici,
pero k papíru a prýští slova,
kličkuje, nutí vaše srdce skákat
a žaludek se stahovat.

Někdo se rodí se slovy s prstech.

Jak však nazvat smůlu takového člověka,
který chodí každý den po ulici se slovy v mysli,
hluboko,
hluboko v mysli,
napadají ho při těch nejbizardnějších příležitostech,
spojení, jaká svět nezná,
ale jeho prsty jsou mrtvé,
odumřelé...


Jak nazvat smůlu člověka,
jenž nemůže psát romány, protože dokáže snít o světech
a potkávat slova,
ale nikdy tyto dvě schopnosti nedokáže sloučit dohromady?

Takoví lidé se utápí v sebelítosti,
hledí na své rukopisy, na svá slova,
která vyzní víc uměle než upřímně,
takoví lidé nejsou šťastní,
protože by se chtěli milovat za něco,
co skutečně umí,
ne nenávidět za schopnost,
kterou si přisuzují,
ale nedokáží ji ovládnout.
.
.
.
Jak smutné pro člověka,
přiznat si, že nemá dost magie ve své krvi,
a tím se stává bezcenným.


Jen člověk.

2. července 2017 v 11:50 | darksoul |  In dark mind
I saw a girl under the tree,
big branch over her head.
"How would it be,"
I thought to myself,
"if I saw her hanging there dead."

***

Jsem tragéd, co byste čekali, jediné, co vidím po smrti, je peklo. Jediné, co vidím před sebou, je smrt. Jediné, čeho si nevšímám, je štěstí.

Včera jsem se propadala a přemýšlela, last night I cried přesněji řečeno, I cried slowly and not even painfully, just quietly. Přemýšlela jsem, kolik lidí v životě mám, kolik spokojenosti se snaží pohltit moji nevděčnou duši. Znáte ten pocit, když je vám dobře, ale vy stále nenasytně žadoníte o víc? Říkáte si, kéžby tahle kamarádka měla ráda mou hudbu, kéžby se tamta kamarádka nezměnila tak bolestivě, kéžby se se mnou tihle lidé víc bavili.
Přací věty jsou nechutné, zoufalé a naivní.


Ale lidé jsou složité věci se složitějšími pocity, lidé jsou poezie, kterou se neodvážím psát, a její čtení mi přijde pomalé a těžké, neporozumnění mě potápí jak kámen na dno oceánu.


A já zjišťuji, že nejsem monstrózním nástrojem vnitřních pohnutek, nejsem ovládaná temnotou, a je mi to někdy až líto, protože jsem jen člověk, jen člověk, jen obyčejný člověk, s chybami a odporem a složitostí, kterou se snažím přetvořit do něčeho temnějšího, aby to dávalo tajemnější smysl, abych byla více mystickou bytostí než jen pochybným člověkem. Drápu si vnitřnosti a hledám v tom smysl, ale zákony společnosti jsou na mě moc silné, než abych se komukoli přímo postavila.



"If you asked me now who I am, the only answer I could give with any certainty would be my name. For the rest: my loves, my hates, down even to my deepest desires, I can no longer say whether these emotions are my own, or stolen from those I once so desperately wished to be."