Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Proč se oblékám do černé.

26. května 2017 v 17:14 | -DarkSoul |  Poems
Je to ta touha jít a být viděna, nebát se posměšků,
nebo se zahalit do temna a oddělit je zdí zdánlivé arogance.
Je to ta touha jít a nebýt viděna, nebát se samoty,
nebo se otevřít světu a nechat svět ignorovat všechny moje city.

Předpokládám, že světlo a barvy a štěstí jsou pilíři úsměvů na vašich tvářích,
a Bůh, a andělé, a milenci dávají vám vitální nápoj uspokojení.
No, hádejte, já od sebe dostávám soudy a prázdné ruce, odpor k pokání a
srdce plné zoufalosti, temnotu a prach z kostí dávno zvětralých.

S hlavou zvedlou k blankytným oblakům,
trpíte a strádáte a překonáváte,
jenže mezi slabostí a smutkem je oceán sebejistoty,
škála slabost - moře, a smutek - skála.

A ta touha, vyhnout se slabosti, uniknout rozbouřenému moři,
ve kterém ani dravec nedokáže předvídat svou další myšlenku,
člověk má možnost brodit se, lkát a nebo zahnat ten strach,
zlostí, tichou rebelií a neprostupnou tmou.

Oblékám se do černé, abych si nepřipadala slabá.

Protože černá je temnější než srdce lidí a úmysly škodolibých.
Je silnější než já a směruje mou nenávist ven místo dovnitř.
Dává mi do očí jiskru jistoty a žádný panický strach.

Tak, že si až říkám, jestli tenhle vnitřní démon
není vlastně mnou.
Moje nenávist je obranným mechanismem
proti vnějším světům,
který jen kradou duše, a lžou, a řvou.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama