Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Květen 2017

Proč se oblékám do černé.

26. května 2017 v 17:14 | -DarkSoul |  Poems
Je to ta touha jít a být viděna, nebát se posměšků,
nebo se zahalit do temna a oddělit je zdí zdánlivé arogance.
Je to ta touha jít a nebýt viděna, nebát se samoty,
nebo se otevřít světu a nechat svět ignorovat všechny moje city.

Předpokládám, že světlo a barvy a štěstí jsou pilíři úsměvů na vašich tvářích,
a Bůh, a andělé, a milenci dávají vám vitální nápoj uspokojení.
No, hádejte, já od sebe dostávám soudy a prázdné ruce, odpor k pokání a
srdce plné zoufalosti, temnotu a prach z kostí dávno zvětralých.

S hlavou zvedlou k blankytným oblakům,
trpíte a strádáte a překonáváte,
jenže mezi slabostí a smutkem je oceán sebejistoty,
škála slabost - moře, a smutek - skála.

A ta touha, vyhnout se slabosti, uniknout rozbouřenému moři,
ve kterém ani dravec nedokáže předvídat svou další myšlenku,
člověk má možnost brodit se, lkát a nebo zahnat ten strach,
zlostí, tichou rebelií a neprostupnou tmou.

Oblékám se do černé, abych si nepřipadala slabá.

Protože černá je temnější než srdce lidí a úmysly škodolibých.
Je silnější než já a směruje mou nenávist ven místo dovnitř.
Dává mi do očí jiskru jistoty a žádný panický strach.

Tak, že si až říkám, jestli tenhle vnitřní démon
není vlastně mnou.
Moje nenávist je obranným mechanismem
proti vnějším světům,
který jen kradou duše, a lžou, a řvou.


Feelings update.

21. května 2017 v 2:26 | -DarkSoul |  In dark mind
Myslím, že je důležité pro člověka a jeho život pochopit, kdo je, poznat své motivy a vášně, rozmýšlet o svých snech, vytvořit si ambice, následovat ten hlas, který rozhoduje o osudu.
Ale ve stejnou chvíli vím naprosto jistě, že nejdůležitější je přijmout sama sebe a nesmlouvat o svém bytí s ostatními.
Jsem tady, vypadám takhle, projevuji city, mluvím, píšu a přemýšlím a chci být víc, než jsem, a chci být lepší, a jsem já. Jsem já. Jsem já. Jsem já.
Lidé touží vypálit díru kyselinou do někoho jako jsem já. Nevím přesně proč, možná chtějí lidé ničit ostatní jen z principu nadřazeného žití, protože i já bych vyvražďovala tisíce, měla bych-li dost nenávisti v srdci. Možná si o to říkám, když vidí moji nejistotu a neforemnou duši.
Každopádně: do pekla s toxickými lidmi. Už mě nebaví podřizovat se očekávání většiny. Musím, musím eliminovat sebenenávist.


V poslední době jsem už nespočetněkrát začala psát a nedopsala, což je neobvyklé, vzhledem k tomu, jak se stavím ke slovům, která napíšu - jako k něčemu nepěknému ale nutnému k zachování klidu mé duše. Nerada mažu svoje slova. Ale udělala jsem tak, protože ta slova byla z té strany mě, která snad ani nemůže být vystavena ničemu jinému, než rozlehlým prostorům mé mysli. Čekala jsem a čekala, až mě napadne něco tvořivého, co není jen nesourodým dialogem mezi mnou a sebepohrdáním. Nic tvořivého nejsem schopná vymyslet a dospěla jsem k názoru, že to je znamení, abych začala přetvářet sebe. Ujasnit si priority, ne měnit něco na svých nezměnitelných pocitech a vnitřních rozepřích.

Přála bych si být víc než jsem teď. Víc než jen prázdná schránka s bezcenným příběhem. Víc než jen troska, která očekává od světa, že jí určí směr.

Vidět naprosto neznámé lidi šťastné mě skoro rozbrečí...ze závisti. A když vidím mé blízké trpět, chce se mi brečet taky. Popravdě chce se mi brečet, když vidím sama sebe v zrcadle. Chce se mi brečet pořád. Vyplakat tu prázdnotu. Ne, ne, vlastně bych ji chtěla vyřvat. Pochopit ji? Smazat ji? Naplnit. Ráda bych ji naplnila. Ale není kým.
Proto je tak těžké se přijmout. Když mě nechce přijmout nikdo jiný. V jednu chvíli jsem v míru se svou samotou, ve druhé mi přijde, že bez lásky jiného člověka vlastně nežiji - děsím se myšlenky, že jsem nikdy nežila. Když jakákoli osoba existuje na tomto světě, s tolika lidmi, a nenajde se ani jedna osoba, která by se otočila zaujetím, zahořknete. Buď do fáze, ve které nenávidíte lidi nebo do té, kdy nenávidíte sami sebe.

"It's awful not to be loved. It's the worst thing in the world…It makes you mean, and violent, and cruel."
- John Steinbeck


Skličuje mě smutek, déle a intenzivněji, než kdy předtím, a přestože to není destruktivní smutek, bolí na úplně jiné úrovni, protože pochází ze mě, je kvůli mě, odehrává se ve mě a ne a ne vyprchat, protože tu není žádný zázračný ventil na myšlenky, které mám zakořeněné ve své podstatě. Přesto mě až udivuje, jak velká část mě je závislá na názorech ostatních. Hnusí se mi to. Toxičtí lidé s kyselinou, obyčejní lidé, důležití lidé, lidé v mém životě neexistující, proč na jejich pohledech tak lpím?

Myslím, že se přijmu ve chvíli, kdy mě plně přijmou ostatní, a to je můj hlavní problém. Nikdy nebudu přijata ostatními. Ať už kvůli mému vzhledu, stylu, názorům, zálibám či humoru. A to je v pořádku, lidé mi nemůžou rozleptat duši, pokud neví, kde se nachází, pokud nejsou nikde poblíž. Fuck people, man.

Tohle není o uzavření se, o skrývání a vyhýbání a chození stíny. Je to o existenci mě a ne představy ostatních. Je to o odkrytí a odpovídání "Mě vlastně vůbec nezajímá, jak to vidíš ty," nebo "Buď mě přijmi takovou nebo mě nepřijímej vůbec" na poznámky o mé osobnosti. Je to o bojování za to, kdo jsem. Není tady žádná správná cesta. Je moje cesta, je cesta každého z nás. Je tichá, a složitá a nekonečná a strašně uštvává. A kdoví, kde je sakra ten správný cíl...


○ tahy imaginárního štěstí ○

5. května 2017 v 19:51 | -DarkSoul |  In dark mind
Myslím, že se jako lidé příliš spoléháme na štěstí.
"Když dosáhnu štěstí, nebude už bolest", "Až budu šťastná, můj život bude mít smysl", "Milovat a být šťastná - to je vše, co od života chci", ale kdy to tak ve skutečnosti je?
City a nálady koexistují, jedna přes druhou, zamíchané do sebe jako barvy na plátně abstraktního malíře, nepřehledně, špinavě, přesto se zvláštní přirozeností, s jakou se dá vyjádřit i život.
Když jsi šťastný, můžeš plakat. Když jsi šťastný, můžeš být sám. Když jsi šťastný, můžeš umírat.
Nikdo však už tak štěstí nedefinuje.
Já osobně...osobně myslím, že štěstí neexistuje. Alespoň ne pro mě. Alespoň ne takhle.
Jsem dekadentní malíř, detailně nechávající prolínat tmavé, temné barvy, zakrývajíc pečlivě každé bílé místečko plátna.

Na mém plátně je přesto mnoho bílých míst, snad protože nežiji dost dlouho, možná protože nežiji dost silně.
Mé bílo nepatří do abstrakce, mé bílo je jednoduše bílo.
Nicota čekající na konec, pak můj štětec přejede po prázdnu čarou, nereálnou, imaginativní, snovou čarou, další tmavý tah, rozpínající se mimo realitu, ve které se nic neděje.


Člověk by řekl, že je to špatné, představovat si svůj příběh, ale kdybych neměla svoje snění, co bych vlastně malovala, čím?

Hledám něco ve tmě.

Možná z toho bude příběh, který stojí za to vyprávět.