Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

otevřenost k lidem

29. dubna 2017 v 14:03 | -DarkSoul |  In dark mind


Nevím, s čím do tohoto článku jdu. Vím jen, že k tomu potřebuji něco napsat. Protože být trochu jinde, než ostatní, stavět si okolo sebe zeď ("bublinu" jestli to tak chcete nazývat) je něco, co dobře znám, předpokládám.


Poslední dobou jsem si s okolím blíž, než kdy předtím.
To znamená ironická prohlášení o mých chybách před rodiči, která nechám vyznít vtipně, aby si nevšimli, jak jsou reálná; sarkastické, trochu morbidní vtipy směřované k mým spolužákům, aby se soutředili na mě: člověka zajímavě humorného a ne na mě: tlustou divnou holku; mluvení, smích, grimasy, úsměvné vzpomínky, radost a spokojenost a správnost věcí, které dělám. A pocit, že lžu.
A nejsem já, ale přitom jsem což je tak, tak stresující.
Jsem ráda spokojená, jsem ráda ta zvláštní holka, která se trochu vymyká, ale proto se s ní ostatní rádi baví, říká překvapivé věci, často lidi donutí k smíchu hloupými věcmi, které nedávají smysl. A jsem ráda zamyšlená, jsem ráda ta zvláštní holka, co čte a dívá se na seriály místo polykání alkoholu s lidmi, píše příběhy a básně a ostatní jí říkají, že by měla zkusit psát profesionálně, přestože slyšeli jen útržky, a poslouchá raději screamy ve sluchátkách než techno na párty.
Částečně jsem oběma těmito osobami, částečně jinou, částečně žádnou. Matoucí? Povídejte mi o tom.


Rozdíl mezi mnou nyní a mnou v minulosti je, že podstatně víc lidí zná obě tyto mé stránky. Vůbec ne kompletně plně, ale trochu, kousky. A musí vědět, že buď mě takovou přijmou nebo mě nechají samotnou. V minulosti to platilo jinak. Byla jsem napodobeninou sama sebe a toho, co ode mě ostatní očekávali. Byla jsem veselá a praštěná z donucení (svého i okolního), byla jsem osamotě dramatická a slabá, protože jsem ty pocity neventilovala. Nenáviděla jsem se vždycky, každou minutu, proto jsem upadala místy do nepříjemného ticha, které ostatní brali jako hloupý výmysl pozornosti-se-dožadující holky, která nemůže být milována. Tak moc toho bylo uvnitř mě, a tak málo na povrchu (zajímá mě, jak mě vidí lidé teď). A bolelo to tak, že jsem si ani neuvědomovala, že to bolí. Schovávala jsem se před sebou, před rodinou, před lidmi, a nikdy jsem z toho nic neměla. Byla jsem jen smutná a patetická. Jsem i teď...ale méně. Víc přijatelně.

Nemá cenu psát o všech svých insecurities znova a znova. Jednoduše se někdy všeho okolo mě děsím, někdy to nenávidím, miluji a často to nevnímám. To jsem já. Tady žiju. Pořád zavřená, pořád v černo-šedém spektru, pořád se světy v duši a nevím nic, nic o tom, jak to vyjádřit.

hellish-b0y: “Shameless ”

JSTE SNAD VY SPOKOJENÍ S TÍM, KÝM JSTE?
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 29. dubna 2017 v 18:13 | Reagovat

Buď hrdá na to že jsi jiná než ostatní, mě se taky smáli že nechodím na párty pít alkohol a kde jsem já dnes a kde oni...

2 -DarkSoul -DarkSoul | Web | 29. dubna 2017 v 20:15 | Reagovat

[1]: Víš co? Většinově i jsem...hrdá. Ne, že by mi to něco přinášelo, jen takové mírné uspokojení, že jsem se o kousek posunula. To asi snačí. --díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama