Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

#firstworldproblems

9. dubna 2017 v 1:04 | -DarkSoul |  In dark mind
"(honestly, I am so disgusted with my mentality. I am not deep, I don't work, I revel and go lax with physical comforts. I am gone quite mad with the knowledge of accepting the overwhelming number of things I can never know, places I can never go, and people I can never be.)"
- Sylvia Plath; The Unabridged Journals; p. 169

***

Víte, že mám city?
Jsou schované tak hluboko a přitom létají všude okolo, až jsem si jistá, že je může vidět i slepec, může se mi za ně smát a plakat nad nimi s bíle mléčnýma očima a litovat mě a nechápat mě. A já můžu dělat to samé, protože vnímám svoje tělo, svoje hrozné, děsivé tělo, se vším svým nezájmem, starostí, sobectvím a falešností. Pravděpodobně něco ve mě nenávidí vidinu mého štěstí, když se mu neustále vyhýbám.
Myslím, že bych byla hrozný šťastný člověk.
A tak právě teď pokračuji ve své pouti bytí nikým zcela důležitým ani pro mě ani pro ostatní. Především tedy nebytím tím, kým mi má hlava vnucuje, že bych měla být. Ne šťastnou, ne. Bouří a strachem a uměním a respektem. Vládcem všeho uvnitř a okolo mne. Ne otrokem.

Každý den cítím, jakoby se něco mělo stát, jakoby se něco nepěkného muselo stát, aby se všechno mohlo změnit. Nenávidím to a přitom to očekávám bez odporu. Skoro se to dá nazvat toužením po té ohavné vnitřní bolesti, nutící mě zůstávat vzhůru po nocích a trávit čas proklínáním svých myšlenek a civění do prázdna, ticha, které se počítá ve dnech.
Je tohle opravdu to, co si myslím, že si zasloužím?
Což jsem tak klesla, že mám potřebu litovat se za mé představy?


Většina věcí je teď totiž dobrá. Průměrně. Rodina, škola, přátelé, mé vlastní chování, myšlenky a já, jako kus masa. Spokojenost, a přitom ne, protože se stále omílají ty samé problémy, se kterými se nedokážu smířit, které nemizí, ale jsou už tak zažrané v mé hlavě, že je už snad i přestávám cítit, pokud na ně nemyslím a oni nebolí.

Nic, co tu dělám, není šlechetné, správné, ani krásné či pozitivní. Snažím se pomáhat těm v bolestech - slovy, která jim může říci mnoho. Snažím se milovat a být milována - úkol nemožný, když nevím, jestli milovat dokážu. Snažím se žít - žiju... dá se říct. Ale ne dost. Ne tak, abych se za své žití mohla mít ráda.

Někdy si myslím, že bych měla ztichnout a nemluvit tak moc, nesmát se tak moc, ale mě samotnou překvapuje, jak snadné je smát se a mluvit s lidmi, co znám a co ode mě neočekávají, že budu kdy něco víc než spolužačka či spolubydlící, ta s tím sarkasmem a černým oblečením, ta, co se zdá jako by si neuměla vybrat, kdo je.
Kdo ví, možná jsem celou tuhle dobu sama sebou, jen si to nechci přiznat, protože je to snadné, je to dobré, svým způsobem. Možná jsem jen smutný tragéd, toužící po krutosti života, toužící nenávidět a proklínat a přemýšlet a cítit se ublíženě,...ubližovat.

A za to, za to bych si vystřelila mozek z hlavy, kdybych nebyla tak sobecká, kdybych tak nemilovala všechno to krásné a hnusné okolo mě, kdybych nechtěla tak moc žít, i přestože tak uboze.

 


Komentáře

1 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 14:21 | Reagovat

Mám to podobně. je to moc krásně napsaný, hodně jsem se do toho pohroužila.
Je to jako bych tak trochu četla samu sebe.
A hlavně to poslední... tak nějak ty slova znám :)

2 -DarkSoul -DarkSoul | Web | 9. dubna 2017 v 15:13 | Reagovat

[1]: Zvláštní, žiju v dojmu, že s tak zamotanou myslí budu žít jen já. Patetické, já vím. Každopádně díky.:)

3 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 15:19 | Reagovat

[2]: Neboj, nejsi sama, já to taky tak mám. A není zač :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama