Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Estetické ráno (ve snech).

13. dubna 2017 v 13:32 | -DarkSoul |  Stories

Ticho a chlad, to bylo to, do čeho jsem se probudila. A nevím, jestli bylo víc ticha nebo chladu, vím jen, že má chodidla mrzla při prvním doteku s chladnou podlahou a má hlava bolela, jen co jsem se nadechla.

Shodila jsem ze sebe peřinu, chvíli držela ruku na zmrzlém nose a zkontrolovala mobil: 6:40.
Nevstávám tak brzy, rozhodně ne tady. Ale chlad, chlad, chlad. Přehodila jsem si přes hlavu teplý svetr, nadechla se a po měkkém koberci našlapovala do středu tichého stavení. Rukou jsem hladila dřevěnné stěny, kroužila kolem zarámovaných obrázků krajiny a osob, které jsem znala jen z mýtů. Stará paní sedící na lavičce, v klíně kočku; hnědovlasá dívka sledující západ Slunce za obrovskými horami; chlapec smějící se poskakujícímu štěněti; a pak jezeza a hory a sužující krása...
Ze stolku v místnosti, do které jsem přišla, jsem sebrala krabičku zápalek a v krbu narovnala hromádku dřeva na popel z ohně, který vyhasl během noci.
Papír, škrt, zhasnutí, nepoužitelná zápalka letí mezi dříví.
Ticho.
Znovu.
Papír, škrt, škrt, plamen, papír stlačený mezi polínka a třísky.
Teplo.
Konečně.

Chvíli jsem si ohřívala ruce, a když jsem si byla jistá, že plamen nepohasne, zvedla jsem se z kolenou a obešla pohovku s velkým křeslem a malým stolkem po cestě do protější místnosti. V kuchyni jsem rozhrnula tmavě rudé závěsy, které rušily výhled na první paprsky slunce prosvítající mezi hustými mraky. Dnes bude pršet. Udělalo mi to radost, protože v tom případě budu moci celý dnešní den strávit usazená v křesle u krbu. A proč také ne? Čas se tu zdál povolný a pomalý jako med stékající po lžičce do čaje.
Postavila jsem vodu na kávu, pustila si svůj typický ranní playlist, a připravila si snídani, kterou jsem pak společně se zalitou kávou položila na jídelní stůl kousek od sebe. Tam jsem za jemných tónů kytary a hlubokého hlasu indie zpěváka v poklidu jedla a sledovala, jak slunce bojuje se zamračenou oblohou, bylo to jako souboj na život a na smrt...já si nebyla jistá, komu přeji přežití více.

Když jsem vyšla ven na malé travnaté prostranství, které dělilo můj dům od jezera, utopila jsem se v mlze.
Vydechla jsem.
Přesně tohle jsem měla na mysli, když jsem se všem snažila vysvětlit lidem ty okamžiky samoty, šťasné, volné samoty, na které se dosmrti nedá zapomenout. Ty momenty před deštěm, obalené v neprostupném obalu voňavého bílého dýmu, bouřku v dálce, umírající slunce optimisticky věřící ve znovuzrození, zvuky nedalekého lesa a v ruce hrnek se zbytkem kávy. To. Bylo. Ono. Život samotáře.
Před začátkem deště, který jsem už viděla v dálce, jsem se rozhodla ke krátké projížďce po jezeře. U dřevěnného mola zvažujícího se po příkrém kamenitém srázu do jezera byly připoutány dvě loďky. Odvázala jsem tu na pravé straně a za kolébání nasedla. Jela jsem s dohledem na břech asi kilometr, když jsem se zaposlouchala do hromů, které bily pravidelně nyní v jen několikaminutových odmlkách. Čas vrátit se ke břehu. Loďku jsem nechala zajet do mělkých vod, po chvíli jsem podle očekávání objevila malou písčitou pláž, na kterou jsem ji vytáhla- vrátím se pro ni další den. Mé bosé nohy už vycítily ochlazení; odhrnula jsem větev a po úzké lesní cestě se opatrně rozběhla zpátky.
Déšť mě samozřejmě zastihl asi ve třech čtvrtinách cesty. Ne, že bych kvůli tomu byla nějak obzvlášť nahněvaná. Silné proudy mi bily do očí, nohy se mi bořily do bláta, svetr ztěžknul, jak násáknul dešťovou vodu a já s úsměvem běžela. Ano, běžela, já - jak nepředstavitelná myšlenka - a opravdu rychle a snadně a bez zábran jako nikdy. Když jsem dobíhala k chatě, zpomalila jsem a vydýchávala se do těžkého děšťového vzduchu. Zvedla jsem k obličej o obloze, zavřela oči, přemýšlela o nekonečnu. Ani nevím, jak takové přemýšlení o nekonečnu vypadá, ale vím, že právě to jsem v tu chvíli dělala. Byla jsem malá a svázaná. Na chvíli jsem se ale cítila jako bůh a ten pocit...ten pocit byl jako droga. Není dobré být závislá.

Před vchodem jsem si očistila nohy, abych nedělala po podlaze ošklivé šlápoty, a zamířila jsem přímo do koupelny, kde jsem na sebe ve sprše nechala spadat horkou vodu déle, než by se snad mohlo zdát rozumné. Kontrast mezi studenou a teplou mě zaplavil úlevou, a tak když jsem se osušila a vytáhla ze skříně další teplý svetr a kalhoty, vyfénovala si vlasy a nechala si je spadat na ramena, popadla jsem teplou deku a šla dělat přesně to, co jsem ráno předpovídala. I přes časné dopolední hodiny rozsvítila jsem lampu vedle křesla, přidala dřevo do krbu a usadila se s knihou, deku přehozenou přes nohy.
Tak strávím několik dalších hodin.


* Tohle není můj žánr. Jako...vůbec. Ale něco v tom mi připomíná atmosféru toho místa, toho pocitu, který cítím, když píšu o těch rozvahách o nekonečnu, o božském pocitu, závislosti...

Hele, nevím co tohle je, dobře? Je to jen něco, co mě napadlo, pár slov jako mlha, estetika, chata a jezero vyburcovaly tu reakci, ze které něco vzniklo. Tak vzniká téměř všechno, co napíšu: z náhlého popudu. V mé hlavě to vypadalo podstatně jinak. Možná jsem se s tímto zklamala, jen proto to však neodmítám publikovat. Je důležité dát světu i prázdné, nicneříkající řádky. Někdo si v nich může totiž domyslet smysl. A já si v nich mohu namlouvat, že mě samota nikdy nesužuje.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama