Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Den: Hrdost a vztek.

21. dubna 2017 v 17:23 | -DarkSoul |  In dark mind

"I am a different person to different people. Annoying to one. Talented to another. Quiet to a few. Unknown to a lot. But who am I, to me?"


Budík mi zvoní už 40 minut vkuse, ale já se probudím, až když mi do boku narazí bota vržená spolubydlící. Zaspala jsem a při rychlé snídani mě napadne - píšeme ze zeměpisu, na který jsem se vůbec neučila --- jo, tohle bude krásný den.

***

"Nějaká smutná, ne?" zazní přede mnou hlas spolužačky, když sedím v lavici a hledím do prázdna.
"Ale ne," úsměv.
"Ty jsi naštvaná?" jiný hlas o něco později.
"Já a naštvaná," prohodím sarkasticky "co tě to napadá..."
S k v ě l ý d e n.
***

7 minut na to nechat se inspirovat od Rimbaudovy básně Samohlásky a stvořit podle ní nějakou svojí. Moje skupina, sestávající se ze 4 lidí, zajásá. Prý mají mě, proto to budeme mít dobré.
Nejsem zvyklá na komplimenty.
Co však někdo dokáže vytvořit za 7 mizerných minut času? Nic, dopadlo to špatně...tedy alespoň z mého pohledu.
Po uplynutí času vyzvala učitelka skupiny, aby přečetly své výtvory.

"A jako auto, E jako Everest, I jako iglů,..."

Aha...tak to šlo vytvořit za pár minut. Nadávala jsem si za své přehnané nároky na své psaní. Něco takového bych klidně mohla splácat také, a bylo by to.
Naši skupinu vyvolala jako poslední. Pocit nervozity se mi rozplazil po celém těle jako vždy, když mám předčítat něco svého. To, co jsem stvořila znělo asi takto:

"A křik, S had plazící se po trávě,
E odpor, O myšlenky plující v hlavě.
C chmurný pocit při chůzi temnou ulicí,
a pak Z, nicota. Nic. Nic. Nic.

G, rudá barva kapající z prochladlých rukou,
P mouchy poletující nad zdechlinou,
B kousek oblohy, její světlo i stín,
N, horká voda pálící můj klín.

A X.
X: Konec.
To, a
možná víc."

Nehledě na to, že jsem použila i souhlásky (ups), tyhle slova létají v nesmyslných rýmech, u kterých nevím, jak se mám cítit. Ale když jsem dočetla... potlesk. p o t l e s k. Lidi....tleskali tomu, co za shit jsem to napsala? Nevím, jak se k tomu mám postavit. Cítím se hrdá, to ano, když si uvědomím, že to umím ještě líp. Bouchlo mě u srdce pokaždé, když pak po hodině přišlo směrem k mé lavici pár poznámek o tom, jak to bylo úžasné, že bych měla jít na spisovatelku.
Možná mi něco opravdu trochu jde.

***
thenationalyrics: “ My head is a buzzing three star hotel Lights VI: The Spa (1974), Micheal Andrews / Blank Slate (2008), The National ”

Když sejdeme z cesty vyšlápnuté tímto článkem, dostaneme se k jádru mého dne: emocím.

Pardon, ale když strávíte hodiny svého času rozhovorem přes mobil se zlomeným, na kousky emočně rozcupovaným člověkem, který padá a padá a vy jste jediná, jediná, kdo o tom ví, začnete se ptát světa co je s ním kurva špatně. Už před nějakou dobou jsem se s touto osobou spřátelila - dá se říct - a na to, že já si neumím dělat nové přátele, kteří by nebyli jen povrchními náhražkami z potřeby zapadnutí do společnosti, ona se dostala do mé mysli tak hluboko, jako jen málo před ní. Ne v tom smyslu, že bych na ní stále myslela, to ne, spíš že toho o mě moc ví, a já jí začínám důvěřovat, čemuž bych nikdy v životě nevěřila, a já toho vím hodně o ní. Jako opravdu hodně. Proto ty telefonáty, proto ten včerejší, ve kterém jsem byla jediným svědkem jejího zlomení a pak chladnosti. Tolik emocí, že je musela naprosto uzavřít, její hlas se tím změnil k nepoznání. Pokořující na tom je, že na tuhle reakci má právo.
A já nemůžu nic dělat kromě poslouchání. Jako vždy.

***

Na jednu stranu mi situace ostatních stále připomínají, jak nevděčná jsem za to, co sama vlastním...na druhou mě vrhají hlouběji do beznaděje a nedůvěry ke světu a lidem. Někdy jsou chvíle, kdy to tu nenávidím. Představuji si, jak krvácím jen žitím svého bezcenného života. Život, smrt, z čeho se vůbec cítím víc nesvá?
Lidi mám ráda určitě o moc víc než si jsem schopná přiznat...jinak bych s nimi přeci neztrácela čas, nesnažila bych se tak. Chci aby žili, chci abych žila já. Ale něco postrádám. A to něco si vynahrazuji negativními emocemi. Vztek, nenávist, otrávení, ten svíravý pocit v srdci, který říká, že přesně teď jsem k ničemu. Pocit, že bych měla být šílená, ale nejsem. Nejsem, nejsem, nejsem. Přemýšlím, jestli by to udělalo všechno snažším.

Ta... bolest co ostatní cítí; dokázala bych ji vůbec cítit snést taky?

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama