Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Duben 2017

otevřenost k lidem

29. dubna 2017 v 14:03 | -DarkSoul |  In dark mind


Nevím, s čím do tohoto článku jdu. Vím jen, že k tomu potřebuji něco napsat. Protože být trochu jinde, než ostatní, stavět si okolo sebe zeď ("bublinu" jestli to tak chcete nazývat) je něco, co dobře znám, předpokládám.


Poslední dobou jsem si s okolím blíž, než kdy předtím.
To znamená ironická prohlášení o mých chybách před rodiči, která nechám vyznít vtipně, aby si nevšimli, jak jsou reálná; sarkastické, trochu morbidní vtipy směřované k mým spolužákům, aby se soutředili na mě: člověka zajímavě humorného a ne na mě: tlustou divnou holku; mluvení, smích, grimasy, úsměvné vzpomínky, radost a spokojenost a správnost věcí, které dělám. A pocit, že lžu.
A nejsem já, ale přitom jsem což je tak, tak stresující.
Jsem ráda spokojená, jsem ráda ta zvláštní holka, která se trochu vymyká, ale proto se s ní ostatní rádi baví, říká překvapivé věci, často lidi donutí k smíchu hloupými věcmi, které nedávají smysl. A jsem ráda zamyšlená, jsem ráda ta zvláštní holka, co čte a dívá se na seriály místo polykání alkoholu s lidmi, píše příběhy a básně a ostatní jí říkají, že by měla zkusit psát profesionálně, přestože slyšeli jen útržky, a poslouchá raději screamy ve sluchátkách než techno na párty.
Částečně jsem oběma těmito osobami, částečně jinou, částečně žádnou. Matoucí? Povídejte mi o tom.


Rozdíl mezi mnou nyní a mnou v minulosti je, že podstatně víc lidí zná obě tyto mé stránky. Vůbec ne kompletně plně, ale trochu, kousky. A musí vědět, že buď mě takovou přijmou nebo mě nechají samotnou. V minulosti to platilo jinak. Byla jsem napodobeninou sama sebe a toho, co ode mě ostatní očekávali. Byla jsem veselá a praštěná z donucení (svého i okolního), byla jsem osamotě dramatická a slabá, protože jsem ty pocity neventilovala. Nenáviděla jsem se vždycky, každou minutu, proto jsem upadala místy do nepříjemného ticha, které ostatní brali jako hloupý výmysl pozornosti-se-dožadující holky, která nemůže být milována. Tak moc toho bylo uvnitř mě, a tak málo na povrchu (zajímá mě, jak mě vidí lidé teď). A bolelo to tak, že jsem si ani neuvědomovala, že to bolí. Schovávala jsem se před sebou, před rodinou, před lidmi, a nikdy jsem z toho nic neměla. Byla jsem jen smutná a patetická. Jsem i teď...ale méně. Víc přijatelně.

Nemá cenu psát o všech svých insecurities znova a znova. Jednoduše se někdy všeho okolo mě děsím, někdy to nenávidím, miluji a často to nevnímám. To jsem já. Tady žiju. Pořád zavřená, pořád v černo-šedém spektru, pořád se světy v duši a nevím nic, nic o tom, jak to vyjádřit.

hellish-b0y: “Shameless ”

JSTE SNAD VY SPOKOJENÍ S TÍM, KÝM JSTE?

Mizerný člověk (já).

24. dubna 2017 v 23:52 | -DarkSoul |  Poems

Jsem melancholik.

Honím se za přízraky,
stojím na místě,
pláču v mysli,
umírám v životě.

Nejsem pro lidi dost dobrá.
Nejsem dost.
Nic víc než povrchně kamarádská.

Něco postrádám a něco mi chybí, ale to je v pořádku.
Trápí mě to, ale to je v pořádku.

Oni pro mě také nejsou dost.


Jsem ponurý člověk.

Odmítání společnosti,
toužení po přátelích,
strach z otevřenosti,
zmatek myšlenek mých.


Prý jsem nespokojená,
zasmušilá a truchlivá,
že se směji, ale všichni vidí zakalenost,
zakalenost duše a srdce a všeho mého,
a prý je tam temno,
tam uvnitř mě,
kam nedosáhne světlo.

Zářím a chladnu a nevím co dělat.
Mají pravdu.
Já nemám potřebu tomu vzdorovat.


Jsem misantrop.

Pohrdám.
Čekám.
Nenávidím.
Chřadnu.


Byla tu dívka,
co měla zničit svět,
a ona zničila sebe
přesto se nikdy
nevyškrábe do nebe.

Byl tu bůh,
co býval ateistou
zabíjí, zabíjí, zabíjí,
a všichni se cítí živí.


Jsem nihilista.

Chutnám krev,
pod prsty cítím chlad,
modré žíly
a mrtvý, mrtvolný ten hlad.

Po všech těch letech,
je to stále žij nebo zabij.
A já nevím jak žít.
Jen jak snít, snít, snít.

Cítím, dýchám a prožívám,
tu posvátnou atmosféru kostela.
Biju, lkám a rozřezávám,
všechny lidi shlížející anděla.

y o u . d o n t . n e e d . g o d

A přesto všechno
Jsem zbabělcem.







* Není to moc dobré. To je jedno.




Květy zla - Charles Baudelaire [rozbor]

22. dubna 2017 v 20:48 | -DarkSoul |  Rozbory povinné četby

KVĚTY ZLA

Charles Baudelaire
Celek B
1. AUTOR
- 1821 - 1867
- Francouz (zřídka opouští Paříž kromě 1 cesty do Indie)
- prokletý básník
- období romantismu a symbolismu, dekadence (= hledání krásy v ošklivosti)
- překlad díla E. A. Poea
- cynický pohled na svět
- Květy zla jsou celoživotním dílem
- díla společností nepřijata
- vliv na Rimbauda a Verlaina
- Témata vyskytující se v dílech: popis bolesti, utrpení, nejistoty, obdiv i nenávist k ženám
- Současníci: Arthur Rimbaud, Paul Verlaine
- Jiná díla: Umělé ráje (esej), Estetické zajímavosti

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- lyrická poezie
- 126 básní
- překlad Vítězslav Nezval (vydáno r. 2013) + doplnění překlady jiných autorů
- originálně vydána r. 1861
- Název díla v originále: Fleurs de Mal
- za báseň "Zdechlina" byl soudně pronásledován
- rozmezí tradiční a moderní poezie
- Příklady básní: Kočky, Splín, Chuť prázdnoty, Litanie k Satanovi

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- každá báseň vlastní stopáž (někdy i volný verš)
- často sonety
- otevřený erotismus
- originálně 6 oddílů: Splín a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Revolta , Smrt
- metafory (často morbidní)
- symbolismus, oxymóron, parnasismus (= vytříbené umění), kontrast (krása x smrt, krev), personifikace, v některých básních refrén, inverze

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Charles Baudelaire: lyrický subjekt básně (do většiny básní se sám autor prolíná)
- mnoho postav, především jeho lásky

5. DĚJ
Splín a ideál: kontrastní výstavba (snění o kráse x ohavnost, nihilismus), smutek, bolest, melancholie
- báseň Zdechlina: morbidita, naturalistický popis mrtvoly, kterou přirovnává k ženě, střídavý verš, inverze
Pařížské obrazy: popis života v Paříži, marná snaha o zapůsobení na soudobé umělce, sociální motivy
Víno: milenky, alkoholismus, nereálnost
Květy zla: popisují autorův rozpolcený vztah k ženám, pesimismus, beznaděj
Revolta: oslovování Satana, myšlenky na peklo, pobouření
Smrt: konec, zánik, nová naděje

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: rezignuje na líčení ideálů, neschopnost člověka najít štěstí v obyčejných věcech, ale najde ho ve zlých a odporných věcech
- Myšlenka: snaha pobouřit a vyburcovat společnost, vyjádření obdivu a nenávisti k ženám

7. VLASTNÍ NÁZOR
- Věc se má tak, že obecně nemám ráda eroticky či jinak intimně laděné básně, proto mi většina sbírky (především oddíl Splín a ideál) nepřinesl nic chtěného. Vzhledem k tomu, že se mi dostala do ruky sbírka přeložená Vrchlickým (který se soustředil především na překlad Splínu a ideálu), musela jsem si zbylé oddíly dohledávat. S básněmi o bezmoci a úzkosti jsem se ovšem velmi sžila, velmi se mi líbí celá dekadentní myšlenka hledání krásy v ošklivosti.


Výsledek obrázku pro květy zla

Den: Hrdost a vztek.

21. dubna 2017 v 17:23 | -DarkSoul |  In dark mind

"I am a different person to different people. Annoying to one. Talented to another. Quiet to a few. Unknown to a lot. But who am I, to me?"


Budík mi zvoní už 40 minut vkuse, ale já se probudím, až když mi do boku narazí bota vržená spolubydlící. Zaspala jsem a při rychlé snídani mě napadne - píšeme ze zeměpisu, na který jsem se vůbec neučila --- jo, tohle bude krásný den.

***

"Nějaká smutná, ne?" zazní přede mnou hlas spolužačky, když sedím v lavici a hledím do prázdna.
"Ale ne," úsměv.
"Ty jsi naštvaná?" jiný hlas o něco později.
"Já a naštvaná," prohodím sarkasticky "co tě to napadá..."
S k v ě l ý d e n.
***

7 minut na to nechat se inspirovat od Rimbaudovy básně Samohlásky a stvořit podle ní nějakou svojí. Moje skupina, sestávající se ze 4 lidí, zajásá. Prý mají mě, proto to budeme mít dobré.
Nejsem zvyklá na komplimenty.
Co však někdo dokáže vytvořit za 7 mizerných minut času? Nic, dopadlo to špatně...tedy alespoň z mého pohledu.
Po uplynutí času vyzvala učitelka skupiny, aby přečetly své výtvory.

"A jako auto, E jako Everest, I jako iglů,..."

Aha...tak to šlo vytvořit za pár minut. Nadávala jsem si za své přehnané nároky na své psaní. Něco takového bych klidně mohla splácat také, a bylo by to.
Naši skupinu vyvolala jako poslední. Pocit nervozity se mi rozplazil po celém těle jako vždy, když mám předčítat něco svého. To, co jsem stvořila znělo asi takto:

"A křik, S had plazící se po trávě,
E odpor, O myšlenky plující v hlavě.
C chmurný pocit při chůzi temnou ulicí,
a pak Z, nicota. Nic. Nic. Nic.

G, rudá barva kapající z prochladlých rukou,
P mouchy poletující nad zdechlinou,
B kousek oblohy, její světlo i stín,
N, horká voda pálící můj klín.

A X.
X: Konec.
To, a
možná víc."

Nehledě na to, že jsem použila i souhlásky (ups), tyhle slova létají v nesmyslných rýmech, u kterých nevím, jak se mám cítit. Ale když jsem dočetla... potlesk. p o t l e s k. Lidi....tleskali tomu, co za shit jsem to napsala? Nevím, jak se k tomu mám postavit. Cítím se hrdá, to ano, když si uvědomím, že to umím ještě líp. Bouchlo mě u srdce pokaždé, když pak po hodině přišlo směrem k mé lavici pár poznámek o tom, jak to bylo úžasné, že bych měla jít na spisovatelku.
Možná mi něco opravdu trochu jde.

***
thenationalyrics: “ My head is a buzzing three star hotel Lights VI: The Spa (1974), Micheal Andrews / Blank Slate (2008), The National ”

Když sejdeme z cesty vyšlápnuté tímto článkem, dostaneme se k jádru mého dne: emocím.

Pardon, ale když strávíte hodiny svého času rozhovorem přes mobil se zlomeným, na kousky emočně rozcupovaným člověkem, který padá a padá a vy jste jediná, jediná, kdo o tom ví, začnete se ptát světa co je s ním kurva špatně. Už před nějakou dobou jsem se s touto osobou spřátelila - dá se říct - a na to, že já si neumím dělat nové přátele, kteří by nebyli jen povrchními náhražkami z potřeby zapadnutí do společnosti, ona se dostala do mé mysli tak hluboko, jako jen málo před ní. Ne v tom smyslu, že bych na ní stále myslela, to ne, spíš že toho o mě moc ví, a já jí začínám důvěřovat, čemuž bych nikdy v životě nevěřila, a já toho vím hodně o ní. Jako opravdu hodně. Proto ty telefonáty, proto ten včerejší, ve kterém jsem byla jediným svědkem jejího zlomení a pak chladnosti. Tolik emocí, že je musela naprosto uzavřít, její hlas se tím změnil k nepoznání. Pokořující na tom je, že na tuhle reakci má právo.
A já nemůžu nic dělat kromě poslouchání. Jako vždy.

***

Na jednu stranu mi situace ostatních stále připomínají, jak nevděčná jsem za to, co sama vlastním...na druhou mě vrhají hlouběji do beznaděje a nedůvěry ke světu a lidem. Někdy jsou chvíle, kdy to tu nenávidím. Představuji si, jak krvácím jen žitím svého bezcenného života. Život, smrt, z čeho se vůbec cítím víc nesvá?
Lidi mám ráda určitě o moc víc než si jsem schopná přiznat...jinak bych s nimi přeci neztrácela čas, nesnažila bych se tak. Chci aby žili, chci abych žila já. Ale něco postrádám. A to něco si vynahrazuji negativními emocemi. Vztek, nenávist, otrávení, ten svíravý pocit v srdci, který říká, že přesně teď jsem k ničemu. Pocit, že bych měla být šílená, ale nejsem. Nejsem, nejsem, nejsem. Přemýšlím, jestli by to udělalo všechno snažším.

Ta... bolest co ostatní cítí; dokázala bych ji vůbec cítit snést taky?


Estetické ráno (ve snech).

13. dubna 2017 v 13:32 | -DarkSoul |  Stories

Ticho a chlad, to bylo to, do čeho jsem se probudila. A nevím, jestli bylo víc ticha nebo chladu, vím jen, že má chodidla mrzla při prvním doteku s chladnou podlahou a má hlava bolela, jen co jsem se nadechla.

Shodila jsem ze sebe peřinu, chvíli držela ruku na zmrzlém nose a zkontrolovala mobil: 6:40.
Nevstávám tak brzy, rozhodně ne tady. Ale chlad, chlad, chlad. Přehodila jsem si přes hlavu teplý svetr, nadechla se a po měkkém koberci našlapovala do středu tichého stavení. Rukou jsem hladila dřevěnné stěny, kroužila kolem zarámovaných obrázků krajiny a osob, které jsem znala jen z mýtů. Stará paní sedící na lavičce, v klíně kočku; hnědovlasá dívka sledující západ Slunce za obrovskými horami; chlapec smějící se poskakujícímu štěněti; a pak jezeza a hory a sužující krása...
Ze stolku v místnosti, do které jsem přišla, jsem sebrala krabičku zápalek a v krbu narovnala hromádku dřeva na popel z ohně, který vyhasl během noci.
Papír, škrt, zhasnutí, nepoužitelná zápalka letí mezi dříví.
Ticho.
Znovu.
Papír, škrt, škrt, plamen, papír stlačený mezi polínka a třísky.
Teplo.
Konečně.

Chvíli jsem si ohřívala ruce, a když jsem si byla jistá, že plamen nepohasne, zvedla jsem se z kolenou a obešla pohovku s velkým křeslem a malým stolkem po cestě do protější místnosti. V kuchyni jsem rozhrnula tmavě rudé závěsy, které rušily výhled na první paprsky slunce prosvítající mezi hustými mraky. Dnes bude pršet. Udělalo mi to radost, protože v tom případě budu moci celý dnešní den strávit usazená v křesle u krbu. A proč také ne? Čas se tu zdál povolný a pomalý jako med stékající po lžičce do čaje.
Postavila jsem vodu na kávu, pustila si svůj typický ranní playlist, a připravila si snídani, kterou jsem pak společně se zalitou kávou položila na jídelní stůl kousek od sebe. Tam jsem za jemných tónů kytary a hlubokého hlasu indie zpěváka v poklidu jedla a sledovala, jak slunce bojuje se zamračenou oblohou, bylo to jako souboj na život a na smrt...já si nebyla jistá, komu přeji přežití více.

Když jsem vyšla ven na malé travnaté prostranství, které dělilo můj dům od jezera, utopila jsem se v mlze.
Vydechla jsem.
Přesně tohle jsem měla na mysli, když jsem se všem snažila vysvětlit lidem ty okamžiky samoty, šťasné, volné samoty, na které se dosmrti nedá zapomenout. Ty momenty před deštěm, obalené v neprostupném obalu voňavého bílého dýmu, bouřku v dálce, umírající slunce optimisticky věřící ve znovuzrození, zvuky nedalekého lesa a v ruce hrnek se zbytkem kávy. To. Bylo. Ono. Život samotáře.
Před začátkem deště, který jsem už viděla v dálce, jsem se rozhodla ke krátké projížďce po jezeře. U dřevěnného mola zvažujícího se po příkrém kamenitém srázu do jezera byly připoutány dvě loďky. Odvázala jsem tu na pravé straně a za kolébání nasedla. Jela jsem s dohledem na břech asi kilometr, když jsem se zaposlouchala do hromů, které bily pravidelně nyní v jen několikaminutových odmlkách. Čas vrátit se ke břehu. Loďku jsem nechala zajet do mělkých vod, po chvíli jsem podle očekávání objevila malou písčitou pláž, na kterou jsem ji vytáhla- vrátím se pro ni další den. Mé bosé nohy už vycítily ochlazení; odhrnula jsem větev a po úzké lesní cestě se opatrně rozběhla zpátky.
Déšť mě samozřejmě zastihl asi ve třech čtvrtinách cesty. Ne, že bych kvůli tomu byla nějak obzvlášť nahněvaná. Silné proudy mi bily do očí, nohy se mi bořily do bláta, svetr ztěžknul, jak násáknul dešťovou vodu a já s úsměvem běžela. Ano, běžela, já - jak nepředstavitelná myšlenka - a opravdu rychle a snadně a bez zábran jako nikdy. Když jsem dobíhala k chatě, zpomalila jsem a vydýchávala se do těžkého děšťového vzduchu. Zvedla jsem k obličej o obloze, zavřela oči, přemýšlela o nekonečnu. Ani nevím, jak takové přemýšlení o nekonečnu vypadá, ale vím, že právě to jsem v tu chvíli dělala. Byla jsem malá a svázaná. Na chvíli jsem se ale cítila jako bůh a ten pocit...ten pocit byl jako droga. Není dobré být závislá.

Před vchodem jsem si očistila nohy, abych nedělala po podlaze ošklivé šlápoty, a zamířila jsem přímo do koupelny, kde jsem na sebe ve sprše nechala spadat horkou vodu déle, než by se snad mohlo zdát rozumné. Kontrast mezi studenou a teplou mě zaplavil úlevou, a tak když jsem se osušila a vytáhla ze skříně další teplý svetr a kalhoty, vyfénovala si vlasy a nechala si je spadat na ramena, popadla jsem teplou deku a šla dělat přesně to, co jsem ráno předpovídala. I přes časné dopolední hodiny rozsvítila jsem lampu vedle křesla, přidala dřevo do krbu a usadila se s knihou, deku přehozenou přes nohy.
Tak strávím několik dalších hodin.


* Tohle není můj žánr. Jako...vůbec. Ale něco v tom mi připomíná atmosféru toho místa, toho pocitu, který cítím, když píšu o těch rozvahách o nekonečnu, o božském pocitu, závislosti...

Hele, nevím co tohle je, dobře? Je to jen něco, co mě napadlo, pár slov jako mlha, estetika, chata a jezero vyburcovaly tu reakci, ze které něco vzniklo. Tak vzniká téměř všechno, co napíšu: z náhlého popudu. V mé hlavě to vypadalo podstatně jinak. Možná jsem se s tímto zklamala, jen proto to však neodmítám publikovat. Je důležité dát světu i prázdné, nicneříkající řádky. Někdo si v nich může totiž domyslet smysl. A já si v nich mohu namlouvat, že mě samota nikdy nesužuje.

#firstworldproblems

9. dubna 2017 v 1:04 | -DarkSoul |  In dark mind
"(honestly, I am so disgusted with my mentality. I am not deep, I don't work, I revel and go lax with physical comforts. I am gone quite mad with the knowledge of accepting the overwhelming number of things I can never know, places I can never go, and people I can never be.)"
- Sylvia Plath; The Unabridged Journals; p. 169

***

Víte, že mám city?
Jsou schované tak hluboko a přitom létají všude okolo, až jsem si jistá, že je může vidět i slepec, může se mi za ně smát a plakat nad nimi s bíle mléčnýma očima a litovat mě a nechápat mě. A já můžu dělat to samé, protože vnímám svoje tělo, svoje hrozné, děsivé tělo, se vším svým nezájmem, starostí, sobectvím a falešností. Pravděpodobně něco ve mě nenávidí vidinu mého štěstí, když se mu neustále vyhýbám.
Myslím, že bych byla hrozný šťastný člověk.
A tak právě teď pokračuji ve své pouti bytí nikým zcela důležitým ani pro mě ani pro ostatní. Především tedy nebytím tím, kým mi má hlava vnucuje, že bych měla být. Ne šťastnou, ne. Bouří a strachem a uměním a respektem. Vládcem všeho uvnitř a okolo mne. Ne otrokem.

Každý den cítím, jakoby se něco mělo stát, jakoby se něco nepěkného muselo stát, aby se všechno mohlo změnit. Nenávidím to a přitom to očekávám bez odporu. Skoro se to dá nazvat toužením po té ohavné vnitřní bolesti, nutící mě zůstávat vzhůru po nocích a trávit čas proklínáním svých myšlenek a civění do prázdna, ticha, které se počítá ve dnech.
Je tohle opravdu to, co si myslím, že si zasloužím?
Což jsem tak klesla, že mám potřebu litovat se za mé představy?


Většina věcí je teď totiž dobrá. Průměrně. Rodina, škola, přátelé, mé vlastní chování, myšlenky a já, jako kus masa. Spokojenost, a přitom ne, protože se stále omílají ty samé problémy, se kterými se nedokážu smířit, které nemizí, ale jsou už tak zažrané v mé hlavě, že je už snad i přestávám cítit, pokud na ně nemyslím a oni nebolí.

Nic, co tu dělám, není šlechetné, správné, ani krásné či pozitivní. Snažím se pomáhat těm v bolestech - slovy, která jim může říci mnoho. Snažím se milovat a být milována - úkol nemožný, když nevím, jestli milovat dokážu. Snažím se žít - žiju... dá se říct. Ale ne dost. Ne tak, abych se za své žití mohla mít ráda.

Někdy si myslím, že bych měla ztichnout a nemluvit tak moc, nesmát se tak moc, ale mě samotnou překvapuje, jak snadné je smát se a mluvit s lidmi, co znám a co ode mě neočekávají, že budu kdy něco víc než spolužačka či spolubydlící, ta s tím sarkasmem a černým oblečením, ta, co se zdá jako by si neuměla vybrat, kdo je.
Kdo ví, možná jsem celou tuhle dobu sama sebou, jen si to nechci přiznat, protože je to snadné, je to dobré, svým způsobem. Možná jsem jen smutný tragéd, toužící po krutosti života, toužící nenávidět a proklínat a přemýšlet a cítit se ublíženě,...ubližovat.

A za to, za to bych si vystřelila mozek z hlavy, kdybych nebyla tak sobecká, kdybych tak nemilovala všechno to krásné a hnusné okolo mě, kdybych nechtěla tak moc žít, i přestože tak uboze.


Zhrouceni. | poezie

4. dubna 2017 v 19:01 | -DarkSoul

Vidíš, jak se hory změnily?
Jak prach usadil se na ramenech věčným bohům?
A jak malí, malí jsme oproti jejich velkým světům?

Spíme, nevnímáme,
necítíme, vadneme a umíráme,
to je život lidí vinných nejhoršími ze zločinů,

Bdíme, zříme, skáčeme
a bolestí ze srdce řveme,
proč jsme se obdařili silou poražených hrdinů?

Rimbaude, dej mi ochutnat ze tvé mysli,
dej mi hrst nadsvětových snů,
dej mi podržet bolesti, nenávisti,
hrej, hrej se mnou Satanovu hru.

Peklo na mě čeká,
.
.
.
počkáš taky?









Farma zvířat - George Orwell [rozbor]

2. dubna 2017 v 10:17 | -DarkSoul |  Rozbory povinné četby

Farma zvířat

George Orwell
Celek
1. AUTOR
- 1903-1950 (zemřel na tuberkulózu)
- britský novinář, esejista, spisovatel
- pravým jménem Eric Arthur Blair
- zakázaný autor v komunistickém Československu (vydávání povoleno až po Sametové revoluci)
- Témata vyskytující se v dílech: alegoricky podané politické názory, popisování mechanismu totalitních systémů
- Současníci: Karel Čapek, Ota Pavel, Ernest Hemingway
- Další autorova díla: Nadechnout se, 1984. Válečný deník

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- epická próza
- antiutopický román/alegorická bajka
- literatura 20. století (prvky sci-fi)
- Dílo poprvé vydáno v roce 1945, v České republice roku 1946
- v Československu dílo zakázáno, podruhé vydáno až v roce 1991
- Originální název: Animal Farm
- proti totalitnímu režimu
- vydáno v době stalinismu
- animovaný film (1954), televizní film (1999)
- aktuální dílo (špatné poměry ve společnosti, manipulace lidí)

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- er-forma
- spisovný jazyk, odborné termíny
- kompozice chronologická
- přímá i nepřímá řeč
- slova se socialistickým zabarvením
- metafory, personifikace v celém díle
- vše popsáno naprosto přímočaře - snadné pochopení

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Pan Jones - původní majitel farmy, alkoholik, vyhnán zvířaty
- Napoleon - prase, nejchytřejší, podvodník, moci chtivý a krutý (symbolizuje Stalina)
- Major - výstavní kanec (Lenin) - přes skonem vyzývá k revoluci
- Kuliš - čestné chytré prase, označeno za zrádce
- Pištík - vepř, manipulátor (propaganda), stoupenec Napoleona
- Boxer - kůň, největší dříč
- Psi = tajná policie
- Ovce = nepřemýšlející masa

5. DĚJ
- Místo: Panská farma, Anglie, 30. - 40. léta 20. století
- Děj: Zvířata na Panské farmě jsou nespokojena se zacházením majitele farmy - pana Jonese. Zorganizují povstání, při kterém lidi z farmy vyženou a začnou hospodařit sama - založení tzv. animalismu - stanoví si 7 přikázání a nějakou dobu žijí spokojeně. Prasata se jmenují dohlížiteli a poději vůdci.
Moci chtivý Napoleon se potřebuje zbavit svého oponenta Kuliše, přesvědčí tedy všechny, že je zrádce. Zvířata mají za úkol postavit větrný mlýn, který je však několikrát zničen, a tak zvířata musí pracovat se stále menším množstvím jídla. Napoleona všichni následují a věří mu, protože všechny své neúspěchy svaluje na Kuliše. Prasata si postupně zařizují větší privilegia, přetváří přikázání k jejich užitku. Kniha končí scénou, kdy zvířata pozorují prasata s lidmi v době a nedokážou je rozeznat.

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: ovlivnění komunity pomocí snových idejí a přetváření individuálních názorů k vlastnímu prospěchu - manipulace. Kritika komunismu a Sovětského svazu
- Myšlenka: Dobrá myšlenka může mít naprosto opačný účinek, lidé (v knize zvířata - přesněji prasata) se mění podle moci, jakou mají nad ostatními (upravují si pravidla podle svého), tudíž ukončení jednoho zla nemusí nutně znamenat dobro, ale ještě větší zlo.
- "Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější."