Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Z prázdných dnů melancholika pt.4

2. března 2017 v 17:06 | -DarkSoul |  In dark mind


Týden zapadající a přitom tak vybočující z obvyklých stereotypů mého života.
Taky tak by se to dalo popsat. Vzhledem k tomu, že jsem svůj týden strávila obklopená lidmi i samotou, myšlenkami i smícem, a stresem i klidem.

Můj týden je prozatím nazýván uspokojivým a... s ohledem na pár věcí také nevšedním.

/Jak je snad už u života na internátu zvykem, za počátek mého týdne už delší dobu považuji neděli a končím ho pátkem. Sobota je takovým tím pohodlným mezníkem mezi dvěma realitami, ve kterém je povoleno jít spát ve čtyři hodiny ráno a vstávat kolem poledního. /

Tedy v neděli jsem si za zpola nevítané pomoci kamarádky domluvila schůzku v čajovně s (jak mu říkat) chlapcem, kterého ani tak neznám, jako spíš s ním udržuji občasný kontakt a ještě častěji jeho zprávy ignoruji. Měl to zpočátku být takový ten nečekaný "metal friend", se kterým bych se bavila výhradně o hudbě - později se však ukázalo, že naše pojetí tohoto žánru se dost liší (ne, neposlouchám power metal...) - nyní je tedy kluk na příležitostné polodepresivní konverzace a ještě příležitostnější posílání memes. Každopádně podvečer s ním, ze kterého jsem byla tak nervózní, protože jsem si nebyla jistá, jestli ho chci ještě vidět, se vydařil celkem příjemně popravdě.
Ukazuje se, že stále nevím, jaký stupeň samoty je pro mě akorát.


Další den se nesl ve znaku stresu, přestože jsem totiž šla večer na brigádu, celý den jsem jinak zůstala na pokoji, kašlala na školu a jen napůl předstírala spalující migrénu. Nepodstatnost mého života a úspěchů mi pálily díru do hlavy, co víc k tomu říct.

Úterý večer.
Esteticky umírám.
Čajovna s blízkou kamarádkou. //
Spolubydlící sice jsou na pokoji, ale jen tiše hledí do mobilů, na uších sluchátka. A já, instrumentální hudba v povzdálí, dívám se z otevřeného okna na déšť a potemmnělého večera a čtu tlustou knihu.

Středa - škola, ticho, práce, písničky v uších, ticho, hluk (ten typ, kterého se i sama účastním, takže mi nevadí), seriál Černé zrcadlo, tlumený rozhovor.
Spí u nás kluk z jiného pokoje, jen spí, smířím se s tím a nevadí mi to tak jako obvykle.


A pak dnes.
Dnešní dnes. Dnes, kdy jsem opět vstala později, než bych měla a málem si zapomněla dojít do jídelny pro snídani (sloužila místo oběda). Dnes, kdy jsem pokazila test, ale kašlu na přemýšlení o mé méněcennosti (i když to možná později... večer při pohledu na hvězdy). Dnes, kdy jsem znovu šla ven s jiným, než jedním a tím samým člověkem. Jedna cigareta na cestu (Ještě teď cítím její chuť; nijak mě neoslňuje, ale nemám nic proti vzácným, občasným potahům; nehodlám z toho dělat zvyk, přesto jak by "se ke mně kouření hodilo" podle názoru okolí).
Otevřeli jsme dveře a vpluli do mnou často navštěvované čokoládovny. Myslím tím já a dvě mé spolužačky/pravděpodobně už možné kamarádky ( ? zvláštní říkat tak více než jedné osobě). Sáhnout do kapsy pro peníze a namlouvat si, že se nestarám, protože si už přeci vydělávám! a za smíchu se loučit a odcházet opačnou stranou, než kam mají namířeno ony. Nakonec se posadit na pokoji na židli a psát. Klidně, tiše psát, vcucávat každý okamžik pocitu samostatnosti, který mi dává prodnešek trvale prázdný pokoj.

Týden zapadající a přitom tak vybočující z obvyklých stereotypů mého života.

 


Komentáře

1 Yuki 🐦 Yuki 🐦 | Web | 3. března 2017 v 13:01 | Reagovat

Tiež som melancholik... a vo svojom okolí nepoznám iného melancholika. Tak som rada že som dnes zavítala na tvoj blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama