Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Culture and social life.

19. března 2017 v 13:09 | -DarkSoul |  In dark mind
Arthur Rimbaud. Rimbaud.

Rimbaud.

Převaluji jeho jméno ve svých ústech, šeptám ho do příjemného nočního vzduchu a dívám se za chůze na hvězdy, jako bych se mu snažila poslat zprávu.

Rimbaud.

Rimbaude, jestli mě slyšíš, cítíš jak je na tebe stále vzpomínáno? Cítíš se tak více živý?

Nechápejte mě špatně (nebo možná ano, chápejte mě jak nejhůř to jde), Arthur Rimbaud je člověk, jehož slova uctívám, moc málo na jejich znalost, moc málo abych je plně pochopila, ale dost abych v nich viděla to něco, čeho se jimi snažil dosáhnout.

Zkráceně: byla jsem v divadle. Poprvé sama, se snahou rozvinout můj fyzicky téměř neexistující kulturní život, na hře Úplné Zatmění, jejíž struktura byla inspirována filmem; jedním z těch, které mi přirostly k srdci. Nervozita, nadšení, emoční nátlak pobytu okolo hezky oblečených lidí. O přestávce jsem se cítila krajně nepříjemně, přeci jen dvacet minut stát v rohu místnosti, přičemž předstírat rozhovor na mobilu... ne zrovna statečné.

Ale vystoupení samo o sobě bylo skvělé, s klidem mohu říct to nejlepší, na jakém jsem kdy byla, protože jsem mnoho dobrých nikdy nenavštívila. Herec ztvárňující Rimbauda byl horší než jeho filmové ztvárnění (protože... Leo Di Caprio lidi, toho jen tak nepředčíte), naopak herec Verlaina mi byl o mnoho sympatičtější (především vzhledově, ano, tak jsem povrchní).

...A slza mi stekla tiše po tváři. Možná dvě, tři, ale více naštěstí ne.
Nebyla to ani tak smutná či šťastná chvíle, nebyla snad ani moc důležitá pro vývoj příběhu, přesto se mi zdála hluboce pocitově náročná. Sdílela jsem Arthurovu rozmrzelost nad jeho neuskutečněnou touhou vytvořit nové světy, nové příběhy, změnit lidi a stvořit nového Boha. Vše jen se slovy a neúspěšně. Možná nezměnil svět jako celek, ale pro individuální jedince byl opravdu někým naprosto výjimečným, hodným obdivu.

Tak jsem po skončení divadla vypadla na ulici, kožená bunda a kapuce na hlavě, a skončila jsem sedící na lavičce u řeky, popíjela jsem jahodový džus a snad si i trochu vymýšlela, že chutná jako alkohol, a dívala se na klidně tekoucí vodu, světla města... přemýšlela jsem o mé smrtelnosti a nejedinečnosti, která se nachází v mém životě. Všechno tak obyčejné, prázdné a neuspokojivé.


A dnes ráno? Dnes ráno jsem zklamána mým chováním. Protože jsem si vážně chtěla připadat dobře, chtěla jsem se bavit a cítit se jako normální, spontánně jednající teenager, hledající nové známosti na naprosto obyčejné akci.

Po predrinku, který mě ani zdaleka nepřivedl do jakkoli uvolněnější nálady, jsme s blízkou kamarádkou sedly na svoz a jely do klubu, čekala jsem, že se budu bavit, opravdu ano.
A místo toho jsem si připadala bolestivě střízlivá na to, abych se mohla nestarat o to, jak příšerně se pohybuju u tancování, jak se vnucuji do společnosti známých mé kamarádky, a jak nepříjemně se vlastně celkově cítím.
Snad proto jsem většinu času strávila opřená o stěny na různých místech za parketem, hrající hudba mi moc nepomáhala jako mi spíš drásala vnitřnosti. Kamarádku jsem nechávala bavit se, protože... kdo může vlastně za to, že to nedokážu taky?
Jsem divná, říkala jsem si.
Jsem divná, jsem divná, jsem divná, jsem divná.

S tím pocitem jsem strávila hodinu opřená čelem o roh místnosti, tak nějak spoléhající na to, že ostatní budou jen předpokládat jak jsem sjetá místo depresivních myšlenek, jaké jsem ve skutečnosti přemílala v hlavě tam a zpět. V podstatě jsem byla sjetá z vlastní mysli.

A jestli ještě někdy uvidím ty pohledy, které naprosto jasně předpokládají, že na tom jsem se svým životem dobře, a že nic z mého života není tak hrozný jako ze životů jejich...asi zabiju jejich myšlenky. Kdo jste, že si myslíte jak jsou vaše pocity víc vážný než ty moje? Bolest je individuální pocit, a já nemusím projít ztrátou lásky svého života, abych měla právo na to cítit se ublížená. A možná kvůli mým bolestem nepláču do vyčerpání, možná že svou bolest zakrývám rozptylujícími činostmi, možná na mém obličeji nevidíte ublíženost, ale možná, možná je to všechno uvnitř mě. A svět je kruté místo, kde nemá nikdo nárok na štěstí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama