Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Březen 2017

Why is that monsterous soul in my body? | EN poetry

27. března 2017 v 9:22 | -DarkSoul |  Poems
Remember when you told your mom it wasn't a phase?
Hating the world silently while being in a lonely corner.


What kind of girl just stands in an open field of possibilities
and instead of going somewhere, she just looks
and pities her great, great life?

What kind of person can she become when the blade in her chest
is scratching her soul, making her heart darker
as if the sun is no God any more?

What kind of creature can crave so much but feel so little,
fear so much but fight so weak,(she's too weak to believe)
has she ever had her Guardian angel?

What kind of monster
monster
monster
monster
sleeps in her very own brain, in her chest and heart and soul
and in every molecule of her body?
What is eating her alive
and why is she laughing so hard?


And I crave love,
And I fear love,
And I want love,
And I doubt love,

In fact,
Do I even believe in love?


Citáty z beletrie II.

24. března 2017 v 22:55 | -DarkSoul |  Citáty z knih


"Díval jsem se dál - za ospalé šedé oči, až tam, kde může pro Kala největšího nepřítele představovat on sám. Na místo, kam ukládá všechen strach, nepodložený pocit viny, vztek... zuřivost. Schovává je. Ze všech sil se pokouší na ně zapomenout."
- Přání smrti, Thurman Rob

"I když to netrvá déle než den dva, každý člověk se tak nějak cítí pánem svého světa jen proto, že maličké krůpěje vody zmrznou, jakmile dopadnou na zem."
- Chatrč, Paul Young

"Poprvé zabil. Jediné, co cítil, bylo zahanbení. Bylo to, jako by se něco důležitého v jeho nitru změnilo v popel. Dokonce i během dlouhých let nejistoty a zármutku, který v něm přetrvával od chvíle, kdy byl odvlečen z domova a prodán do otroctví, zůstával uvnitř nedotčený. Mohl truchlit a litovat, ale nic z toho ho nezlomilo. Teď se však podivoval, jak jen se mohl cítit uvnitř tak prázdný. Chtělo se mu vrátit zpět a požádat o navrácení toho, co ztratil, ale věděl, že je to nemožné."
- Vláda stínů, Deborah Chester


"Vlastně jsem se vůbec nepolepšil - jen jsem teď jiným druhem zrůdy."
- Delikátní Dexter, Jeff Lindsay

"Tážeš se, zda mi poslat mé knihy. Proboha tě prosím, příteli, nech mě s nimi na pokoji. Nechci už, aby mě cokoli vedlo, povzbuzovalo a rozdmychovalo, vždyť mé srdce je i bez měchu v plamenech."
- Utrpení mladého Werthera, Johann Wolfgang Goethe

"Ustrnulá, beze smyslů stojí nad propastí, a kolem ní je čirá temnota; naděje není, není útěchy, není sebemenší tuchy, neboť opustil ji ten, kým jedině žila. Nevidí širý svět, jenž leží před ní, nevidí množství těch, kdo by jí mohli nahradit, čeho pozbyla, cítí se sirá, velmi opuštěná - a slepě, sevřena strašlivou bídou svého srdce, vrhne se dolů, aby v smrti, objímající ze všech stran, udusila všechna svá muka."
- Utrpení mladého Werthera, Johann Wolfgang Goethe

"Jsou věci, které nechceš podstoupit, přísaháš si, že na ně ani nepomyslíš, ale potom se najednou stanou samy od sebe. Nestihneš si je ani promyslet, centrum myšlení tím zůstane zcela nedotčené, prostě k tomu dojde a tobě nezbývá nic jiného než udiveně pozorovat sám sebe a namlouvat si, že na tom neneseš žádnou vinu, protože se to odehrává bez tvého přičinění..."
- Metro 2033, Dmitry Glukhovsky



Culture and social life.

19. března 2017 v 13:09 | -DarkSoul |  In dark mind
Arthur Rimbaud. Rimbaud.

Rimbaud.

Převaluji jeho jméno ve svých ústech, šeptám ho do příjemného nočního vzduchu a dívám se za chůze na hvězdy, jako bych se mu snažila poslat zprávu.

Rimbaud.

Rimbaude, jestli mě slyšíš, cítíš jak je na tebe stále vzpomínáno? Cítíš se tak více živý?

Nechápejte mě špatně (nebo možná ano, chápejte mě jak nejhůř to jde), Arthur Rimbaud je člověk, jehož slova uctívám, moc málo na jejich znalost, moc málo abych je plně pochopila, ale dost abych v nich viděla to něco, čeho se jimi snažil dosáhnout.

Zkráceně: byla jsem v divadle. Poprvé sama, se snahou rozvinout můj fyzicky téměř neexistující kulturní život, na hře Úplné Zatmění, jejíž struktura byla inspirována filmem; jedním z těch, které mi přirostly k srdci. Nervozita, nadšení, emoční nátlak pobytu okolo hezky oblečených lidí. O přestávce jsem se cítila krajně nepříjemně, přeci jen dvacet minut stát v rohu místnosti, přičemž předstírat rozhovor na mobilu... ne zrovna statečné.

Ale vystoupení samo o sobě bylo skvělé, s klidem mohu říct to nejlepší, na jakém jsem kdy byla, protože jsem mnoho dobrých nikdy nenavštívila. Herec ztvárňující Rimbauda byl horší než jeho filmové ztvárnění (protože... Leo Di Caprio lidi, toho jen tak nepředčíte), naopak herec Verlaina mi byl o mnoho sympatičtější (především vzhledově, ano, tak jsem povrchní).

...A slza mi stekla tiše po tváři. Možná dvě, tři, ale více naštěstí ne.
Nebyla to ani tak smutná či šťastná chvíle, nebyla snad ani moc důležitá pro vývoj příběhu, přesto se mi zdála hluboce pocitově náročná. Sdílela jsem Arthurovu rozmrzelost nad jeho neuskutečněnou touhou vytvořit nové světy, nové příběhy, změnit lidi a stvořit nového Boha. Vše jen se slovy a neúspěšně. Možná nezměnil svět jako celek, ale pro individuální jedince byl opravdu někým naprosto výjimečným, hodným obdivu.

Tak jsem po skončení divadla vypadla na ulici, kožená bunda a kapuce na hlavě, a skončila jsem sedící na lavičce u řeky, popíjela jsem jahodový džus a snad si i trochu vymýšlela, že chutná jako alkohol, a dívala se na klidně tekoucí vodu, světla města... přemýšlela jsem o mé smrtelnosti a nejedinečnosti, která se nachází v mém životě. Všechno tak obyčejné, prázdné a neuspokojivé.


A dnes ráno? Dnes ráno jsem zklamána mým chováním. Protože jsem si vážně chtěla připadat dobře, chtěla jsem se bavit a cítit se jako normální, spontánně jednající teenager, hledající nové známosti na naprosto obyčejné akci.

Po predrinku, který mě ani zdaleka nepřivedl do jakkoli uvolněnější nálady, jsme s blízkou kamarádkou sedly na svoz a jely do klubu, čekala jsem, že se budu bavit, opravdu ano.
A místo toho jsem si připadala bolestivě střízlivá na to, abych se mohla nestarat o to, jak příšerně se pohybuju u tancování, jak se vnucuji do společnosti známých mé kamarádky, a jak nepříjemně se vlastně celkově cítím.
Snad proto jsem většinu času strávila opřená o stěny na různých místech za parketem, hrající hudba mi moc nepomáhala jako mi spíš drásala vnitřnosti. Kamarádku jsem nechávala bavit se, protože... kdo může vlastně za to, že to nedokážu taky?
Jsem divná, říkala jsem si.
Jsem divná, jsem divná, jsem divná, jsem divná.

S tím pocitem jsem strávila hodinu opřená čelem o roh místnosti, tak nějak spoléhající na to, že ostatní budou jen předpokládat jak jsem sjetá místo depresivních myšlenek, jaké jsem ve skutečnosti přemílala v hlavě tam a zpět. V podstatě jsem byla sjetá z vlastní mysli.

A jestli ještě někdy uvidím ty pohledy, které naprosto jasně předpokládají, že na tom jsem se svým životem dobře, a že nic z mého života není tak hrozný jako ze životů jejich...asi zabiju jejich myšlenky. Kdo jste, že si myslíte jak jsou vaše pocity víc vážný než ty moje? Bolest je individuální pocit, a já nemusím projít ztrátou lásky svého života, abych měla právo na to cítit se ublížená. A možná kvůli mým bolestem nepláču do vyčerpání, možná že svou bolest zakrývám rozptylujícími činostmi, možná na mém obličeji nevidíte ublíženost, ale možná, možná je to všechno uvnitř mě. A svět je kruté místo, kde nemá nikdo nárok na štěstí.

Z prázdných dnů melancholika pt.4

2. března 2017 v 17:06 | -DarkSoul |  In dark mind


Týden zapadající a přitom tak vybočující z obvyklých stereotypů mého života.
Taky tak by se to dalo popsat. Vzhledem k tomu, že jsem svůj týden strávila obklopená lidmi i samotou, myšlenkami i smícem, a stresem i klidem.

Můj týden je prozatím nazýván uspokojivým a... s ohledem na pár věcí také nevšedním.

/Jak je snad už u života na internátu zvykem, za počátek mého týdne už delší dobu považuji neděli a končím ho pátkem. Sobota je takovým tím pohodlným mezníkem mezi dvěma realitami, ve kterém je povoleno jít spát ve čtyři hodiny ráno a vstávat kolem poledního. /

Tedy v neděli jsem si za zpola nevítané pomoci kamarádky domluvila schůzku v čajovně s (jak mu říkat) chlapcem, kterého ani tak neznám, jako spíš s ním udržuji občasný kontakt a ještě častěji jeho zprávy ignoruji. Měl to zpočátku být takový ten nečekaný "metal friend", se kterým bych se bavila výhradně o hudbě - později se však ukázalo, že naše pojetí tohoto žánru se dost liší (ne, neposlouchám power metal...) - nyní je tedy kluk na příležitostné polodepresivní konverzace a ještě příležitostnější posílání memes. Každopádně podvečer s ním, ze kterého jsem byla tak nervózní, protože jsem si nebyla jistá, jestli ho chci ještě vidět, se vydařil celkem příjemně popravdě.
Ukazuje se, že stále nevím, jaký stupeň samoty je pro mě akorát.


Další den se nesl ve znaku stresu, přestože jsem totiž šla večer na brigádu, celý den jsem jinak zůstala na pokoji, kašlala na školu a jen napůl předstírala spalující migrénu. Nepodstatnost mého života a úspěchů mi pálily díru do hlavy, co víc k tomu říct.

Úterý večer.
Esteticky umírám.
Čajovna s blízkou kamarádkou. //
Spolubydlící sice jsou na pokoji, ale jen tiše hledí do mobilů, na uších sluchátka. A já, instrumentální hudba v povzdálí, dívám se z otevřeného okna na déšť a potemmnělého večera a čtu tlustou knihu.

Středa - škola, ticho, práce, písničky v uších, ticho, hluk (ten typ, kterého se i sama účastním, takže mi nevadí), seriál Černé zrcadlo, tlumený rozhovor.
Spí u nás kluk z jiného pokoje, jen spí, smířím se s tím a nevadí mi to tak jako obvykle.


A pak dnes.
Dnešní dnes. Dnes, kdy jsem opět vstala později, než bych měla a málem si zapomněla dojít do jídelny pro snídani (sloužila místo oběda). Dnes, kdy jsem pokazila test, ale kašlu na přemýšlení o mé méněcennosti (i když to možná později... večer při pohledu na hvězdy). Dnes, kdy jsem znovu šla ven s jiným, než jedním a tím samým člověkem. Jedna cigareta na cestu (Ještě teď cítím její chuť; nijak mě neoslňuje, ale nemám nic proti vzácným, občasným potahům; nehodlám z toho dělat zvyk, přesto jak by "se ke mně kouření hodilo" podle názoru okolí).
Otevřeli jsme dveře a vpluli do mnou často navštěvované čokoládovny. Myslím tím já a dvě mé spolužačky/pravděpodobně už možné kamarádky ( ? zvláštní říkat tak více než jedné osobě). Sáhnout do kapsy pro peníze a namlouvat si, že se nestarám, protože si už přeci vydělávám! a za smíchu se loučit a odcházet opačnou stranou, než kam mají namířeno ony. Nakonec se posadit na pokoji na židli a psát. Klidně, tiše psát, vcucávat každý okamžik pocitu samostatnosti, který mi dává prodnešek trvale prázdný pokoj.

Týden zapadající a přitom tak vybočující z obvyklých stereotypů mého života.