Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Neverloved, neverloving, neverlove.

5. února 2017 v 13:44 | -DarkSoul |  In dark mind
I. Samota:
a) něco, po čem toužíš
b) něco, co chceš přijmout ale selháváš
c) něco, čeho je až moc, moc, moc

II. Láska:
a) lži
b) nekonečná pravda
c) bolest a křik a euforie, která skončí

III. Přátelství:
a) víc než milenci ?
b) hluboký nádech a sdílení vší bolesti
c) jeden, co mluví, druhý co poslouchá

A pak ta otázka: Jsi má temná hvězda?

Odpověď: Jsem jádro tvého přátelství.


***
"Face down, choking on my life."

Už před nějakou dobou jsem si všimla, že jsem realista. Člověk s nejasnými názory, které se však vždy pohybují v místech, kde je správné je mít.
A na to, jak se chvástám, že můj život je pro mě důležitější, než životy jiných, až podezřele svůj čas obětuji jiným. Stávají se ze mě životy jiných. Netrápí mě to, jen tu znovu zůstává ta otázka, kdo vlastně jsem. Nemůžu být tak špatný člověk ne? Když jeden člověk ve mě naprosto věří, když více lidí přichází a svěřuje se, posílá své strachy do mé mysli. A pokud to všechno tedy znamená, že jsem dobrý člověk, alespoň většinově, jak to...jak to, že na mě nikdo nemyslí? Kromě jediného hlubokého přátelského vztahu jsem naprosto sama ve své mysli. Jen povrchní, zoufalá přátelství.
Nemiluji, protože nejsem milována. Nikdy.
Už si musím zvyknout na osamocené chození po ulicích plných párů.

Nechce se mi zavrhovat lásku, ještě ne, ne pokud ani nevím, jestli vůbec existuje a jak je silná. Je opravdu silnější než nenávsit, jakou znám? Je silnější než to opovržení, které denodenně cítím nad světěm, lidmi a sebou samou?
Lásku neprojevuji a lásku nedostávám, ne ten druh, který mě donutí věřit, že jsem vůbec schopná ji cítit a ne jen si ji logicky odvozovat z toho, co lidé dělají. Přijde mi, že však musím uvěřit, že nejsem pro lidi tak odpudivá, abych nebyla milována láskou, s jakou jdete do dlouhodobých romantických vztahů.
Co když budu vždy milována jen jako kamarádka?

Svět je pokořující.

 


Komentáře

1 *Weird_Ufo* *Weird_Ufo* | E-mail | Web | 9. února 2017 v 16:58 | Reagovat

Láska má cenu. I když může skončit, i když může ranit víc než cokoli jiného. Možná teď nikoho nevidíš, ale každý má svou spřízněnou duši. Neříkám, že jsem ji našla. A ani neříkám, že ji musí najít každý. Ale když to vzdáš hned na začátku, nikdy to nezjistíš.
Možná, že láska potřebuje být chvilku jen přátelstvím (s máým současným přítelem jsem se znala pět let, než jsme se dali dohromady. A posledních pět měsíců bylo vážně nádherných.). Nemyslím si ale, že by sex měl co dělat v přátelství (teď si to nemyslím, ale kdyby ses mě zeptala před rokem, řeknu Ti, že je to úplně normální).
Věřím, že najdeš lásku. A i když se spálíš, ber to jako poučení do budoucna. To, že vztah nevyjde, neznamená, že nemůže vyjít ten další. Nebo ten po něm.

2 Lone Howler Lone Howler | E-mail | Web | 12. února 2017 v 11:21 | Reagovat

Zlato, jsem zpět a nemůžu říct nic jiného, než vlastně to, co vždycky. Cítím se úplně stejně, ale neporadím ti. Nevidím východisko. Taky mě mají rádi jako kamarádku, ale co láska? Proč mě nikdo nemiluje? Navíc jsem teď docela v zapeklité situaci s tím, že jsem v sobě neskutečně zmatená. Hlavně s tím, že jsem se zamilovala do stejného pohlaví. Je to jen samé trápení tohle všechno. Já miluji, ale nikdy nejsem milována.. Proč? Dávám tolik lásky. S tím, jak jsi říkala, že  žiješ spíše cizí život než svůj, tak já taky. Řeším hlavně problémy cizích, vžívám se do ostatních a občas mám pocit, že prostě žiji jejich životy.

3 -DarkSoul -DarkSoul | Web | 12. února 2017 v 11:47 | Reagovat

[1]: Otázka spřízněných duší je něco neskutečně složitého. Mám za to, že spřízněná duše je vlastně většinou naprostý opak ná samých. Soulmate: protože to, čím je duše, nemusí být to, čím je tělo.
Nevěřím na věčnou lásku, jen odmítám zavrhnout její existenci. Ještě ne. Ještě...střípek naděje...prosím.

[2]: ♥ Upřímně? Trochu jsi mi chyběla. Je naprosto v pořádku, že nedokážeš poradit. Jak by se poradit dalo? Prázdnými argumenty, které říkají všichni, ale pro mé srdce neznamenají nic, co bych už dávno nevěděla? O moc víc mě uklidňuje pocit, že někdo rozumí. A vidím z toho, co píšeš, že opravdu roumíš. To je vzácné.
..Je zvláštní, jak lásku nacházíme vždy v té nejbolestivější podobě. Svět asi miluje tragédie.
Řekla bych, že já ve většině případů lásku zakrývám, nebo si ani nepřipustím, že bych ji mohla cítit, odeženu ten cit od sebe. Proto jsem se ještě nepodívala na člověka a nenechala ať mě ovládne ta elektřina, kterou prý lidé cítí, když vidí někoho... speciálního.
Každopádně, možná je to trochu sobecké, ale je dobrý pocit mít tě zpět v komentářích.
Je to kýč, ale bojuj dál. Proti všemu a všem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama