Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Únor 2017

t a l k i n g . i n . d a r k .

27. února 2017 v 1:27 | -DarkSoul |  In dark mind
Možná jsem se narodila jako samotář,
možná jsem měla vždycky být ta, co nepasuje,
možná jsem chtěla být, chtěla být jiná, protože všechno ostatní mě už zabilo.
Možná jsem měla chodit po ulicích a doufat, že mě nikdo nevidí,
a toužit, že mě někdo bude milovat
a přitom nenávidět, silně a tiše
svět ve kterém žijeme, lidi které známe, pocity, které nikdy nevíme jak moc cítit.

•••

Moje úzkost mě zahání do kouta, škrábe mě a pak šeptá, že "Ne, ne, ne" proč potkávat další lidi.
Proč se snažit. Proč se kurva tak snažit.
Je touha uspět v životě vůbec potřebná pro smrt?
Je její nedostatek důvodem smrti?

•••

Omlouvám se, že jsem sarkastická a vtipná a vážná a smutná a naštvaná a nepochopená.
Omlouvám se, že nevíte, kdo jsem.
Omlouvám se, že jsem nikomu neřekla, že nevím, kdo jsem.
Omlouvám se, že já jsem něčím, za co je potřeba se omlouvat.

•••

Šla jsem po rušné školní chodbě, hluk byl očividný všude okolo
a já cítila tohle podivné šumění.
Šumění ticha.
Pokud jste někdy vážně vnímali to, co je uvnitř vás, víte o čem mluvím.


Tak to tedy bylo, šumělo mi v hlavě z ticha, které nosím uvnitř sebe.
Pak říkám, že je to křik, že je to zuřivost, a někdy že je to radost.
Ale ticho. Vždy se to stočí ke statickému tichu.
Jaký antisociální člověk vlastně dokáže milovat svou duši?

•••
A co je vůbec smysl čehokoli?
Když zítra nepůjdu do školy a prospím všechno dění, život se mi zkrátí o den,
no co, v životě stejně nevykonám nic hodného jednoho promeškaného dne.
To už se můžu raději topit sama v sobě.
A ta bolest bude reálnější než jakýkoli pocit získaný ve vězeňské lavici.


Not proud of myself for making this./ EN

18. února 2017 v 12:13 | -DarkSoul |  In dark mind
My heart hurts.

Someone told me it's better to write your thoughts in a different language because you don't carry all that social weight of your first language. I think I know what that means.
Doesn't change anything about me writing total crap here. Nevermind.

My heart hurts. Badly.

It's all that movies, photos, stories and beautiful moments others tell me about. It doesn't matter if it's a happy ending or a tragedy, it is hurting me. Because I am still alone.
Alone.
Alone.
Alone.

I don't want to complain when it's always about the same goddamn thing but why everyone tells me stories about their love and how their heart hurts when they know I never really was in love? Do they know how loneliness can harm an individual like me? (I don't think so)

Why everyone thinks love is the only thing that hurts your heart?

I should not think about this. I should be thankful for what I have.
I should concentrate on not hating myself all the time or figuring out who I really am.

After that, I can be interested in music, books, movies and TV shows. I can do whatever I want. Without all the anxiety, I could really feel free.

Be dead inside...but like in a good way.

I'm losing it again, am I right? Fuck.


θάνατος // Smrt

12. února 2017 v 16:10 | -DarkSoul
Otázka není, jak pokračuje život po tvém skonu, otázka je, jak začne tvoje smrt.

Smrt.

Death.

Mortem.

Lákají vás ta slova?

Mám ráda slovo mortem, protože jako jediné má v sobě tu hrozivou surovost, ale také je z něj cítit něco jako závan druhé existence, ne života, pouze něčeho jako ne-konce.

Totálního vědění o nevědomosti.

Část mne je posedlá smrtí. Cítím to někde hluboko, ale to neznamená, že bych po ní toužila. Někdy se dívám na smrt očima existencionálního nihililisty, někdy jako na životního nepřítele.

Faktem je, že nepopírám, ani neignoruji smrt.
Nebojím se, respektuji ji.
A proto se odmítám jí odevzdat.

***
***
Je mnoho smrtí, jaké nechci prožít:

Být závislý. To znamená neumět bez něčeho žít; já chci přežívat, i když mi všechno vezmou.

Umřít ve spánku. To znamená nevědět, že jste mrtví; a já chci znát, chci cítit, chci vědět o konci.

Zemřít pro něco, v co nevěřím. To znamená klanět se ideálům, bohům, či špatným lidem; je tak těžké zemřít s pocitem částečné svobody?

Odejít moc brzy, příliš brzy. To je obava každého; avšak dokdy přesně je brzy nevím.

A pak padnout na kolenou.
Plakat.
Prosit.
Křičet.
Či něco horšího.

Chci odejít s důstojností.
Pokud tedy dokážu nějakou vzbudit a zasloužit si ji, samozřejmě.

(jen tak mimochodem: také si ztotožňujete modrou se smrtí?)

○ To be free in a cage ○

12. února 2017 v 15:04 | -DarkSoul |  Poems
Jednoho dne,
s pocitem ospalosti
a světem točícím se okolo mě,
s oblečením načichlým cigaretovým pachem
a kapkami vodky na rtech,
jednoho dne jsem si myslela,
že mít nespoutanou,
divokou spolubydlící,
je dobrá,
dobrá věc,
protože bych mohla snad být volná,
mohla bych zkusit nové věci
a cítit se živá.
A teď sázky o podvádění přítelkyň,
kluci přespávající na pokoji,
nechutné řeči,---
a cítím se špinavá.

Nikdy nechci být tím,
čím ona,
střídat lásku
a smát se rozchodům.

Budu spoutaná ve své hlavě,
ale nebudu pro smích svým myšlenkám.

Vždy jsem věděla,
že jsem monstrum v tom, jak smýšlím,
ale romantik v tom, jak cítím.

Myslet na temnotu,
toužit po světle,
to bylo vždy součástí mé války.

Tak řezej temnotu
A nezapomeň na světlo.


*že se to nerýmuje? No...ono se to nemá rýmovat. Řekla bych, že je to vlastně próza na oddělených řádcích. Zbytečný vzdor lidem, kteří mě chtějí ovlivnit.



Neverloved, neverloving, neverlove.

5. února 2017 v 13:44 | -DarkSoul |  In dark mind
I. Samota:
a) něco, po čem toužíš
b) něco, co chceš přijmout ale selháváš
c) něco, čeho je až moc, moc, moc

II. Láska:
a) lži
b) nekonečná pravda
c) bolest a křik a euforie, která skončí

III. Přátelství:
a) víc než milenci ?
b) hluboký nádech a sdílení vší bolesti
c) jeden, co mluví, druhý co poslouchá

A pak ta otázka: Jsi má temná hvězda?

Odpověď: Jsem jádro tvého přátelství.


***
"Face down, choking on my life."

Už před nějakou dobou jsem si všimla, že jsem realista. Člověk s nejasnými názory, které se však vždy pohybují v místech, kde je správné je mít.
A na to, jak se chvástám, že můj život je pro mě důležitější, než životy jiných, až podezřele svůj čas obětuji jiným. Stávají se ze mě životy jiných. Netrápí mě to, jen tu znovu zůstává ta otázka, kdo vlastně jsem. Nemůžu být tak špatný člověk ne? Když jeden člověk ve mě naprosto věří, když více lidí přichází a svěřuje se, posílá své strachy do mé mysli. A pokud to všechno tedy znamená, že jsem dobrý člověk, alespoň většinově, jak to...jak to, že na mě nikdo nemyslí? Kromě jediného hlubokého přátelského vztahu jsem naprosto sama ve své mysli. Jen povrchní, zoufalá přátelství.
Nemiluji, protože nejsem milována. Nikdy.
Už si musím zvyknout na osamocené chození po ulicích plných párů.

Nechce se mi zavrhovat lásku, ještě ne, ne pokud ani nevím, jestli vůbec existuje a jak je silná. Je opravdu silnější než nenávsit, jakou znám? Je silnější než to opovržení, které denodenně cítím nad světěm, lidmi a sebou samou?
Lásku neprojevuji a lásku nedostávám, ne ten druh, který mě donutí věřit, že jsem vůbec schopná ji cítit a ne jen si ji logicky odvozovat z toho, co lidé dělají. Přijde mi, že však musím uvěřit, že nejsem pro lidi tak odpudivá, abych nebyla milována láskou, s jakou jdete do dlouhodobých romantických vztahů.
Co když budu vždy milována jen jako kamarádka?

Svět je pokořující.