Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Slipping back.

22. ledna 2017 v 15:04 | -DarkSoul |  In dark mind
Zdá se mi, že se zblázním ze své vlastní hlavy.
Důvody, které mám, nejsou ani tak důvody jako důkazy.
Zveličování iluzí a zmenšování logiky.
Zanedlouho budu tento článek nenávidět,
protože se posouvám zpět do minulosti.

Možná bych neměla psát. Čtu slova ostatních, plná cigaretového kouře, alkoholu, bohyň a krásných zlomených srdcí; já odhazuji pero pro maličkosti a pro jednoduchý fakt: nevím, jak psát co nebylo řečeno, nevím, jak si připadat jako umělec a ne pouze člověk, jehož články jsou jen stížnosti na malichernosti.
Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

***

Asi zůstanu uzamčena ve své hlavě, snaha přiblížit se ostatním nikdy nevyjde, snad protože se mi nikdo přiblížit netouží. Nečinně se potulovat po imaginárních, prázdných místnostech; a jen hudba, spánek, knihy a seriály. Nic neznat do hloubky, nic vášnivě nezbožňovat. Zdá se, že jsem sama sobě přisoudila osud přežívání a nežití.

Cítím, jak se sama sobě hnusím, protože lžu.


V téhle náladě jsem kvůli poezii, kterou jsem četla. A kvůli filmu, na který se dívám už po několikáté...a který mě vždy uvrhne do tohoto stavu, ano, i mě je záhadou, proč se na něj tedy dívám. Místnost sebevrahů by pro mě nebyla tak speciální, kdyby v ní nebylo něco ze šílenství, které cítím hluboko uvnitř.

Že jsme citliví,
že se bojíme,
že nenacházíme své místo,
že jsme jiní, že nám nerozumí.

A uvědomění: kdyby se někdo dozvěděl vše, co mě děsí a použil to proti mě, stala bych se "monstrem", abych je vyděsila a abych se schovala.


Ještě, že mám osobu, která do mě vhání rozumnost, i když se zdá, že se to děje přímo naopak.
Mám s kým mluvit, mám s kým chodit po městě a občas vést tiché rozmluvy v mém pokoji.
To, že nikdo nemá zájem být považován za mou, neznamená, že se nemůžu cítit chtěná platonicky.

Možná nejsem tam, kde bych chtěla být, ale nejsem již tam, kde jsem bývala.
Vím, že nejsem sama.
Za to neděkuji Bohu, ale Nám.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama