Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

26. V podzemí || Povídka na téma.

15. ledna 2017 v 21:41 | -DarkSoul |  Stories
Spolubydlící se mě zeptala, co to píšu. "Něco, co mě napadá slovo po slově." Po hodině se zeptala znovu. Má odpověď byla více specifická: "Začíná to slovem tma a končí to slovem domov." A popravdě; myslím že přesně o tom to je i není.

***

Save me if I become my demons.


Tma. Je všude. Nahoře, dole, po stranách...jakým směrem je vůbec dolů? Motá se mi hlava, jako bych měla každou chvíli spadnout a přitom jako bych už dávno padala. Někde v hloubi mozku se ocitne impulz, který mě přesvědčuje, že však ležím.
Uvědomuji si, jaký cítím tlak. Snad přirovnatelný k tunám zeminy nade mnou; možná pode mnou. Svírají se mi vnitřnosti, jícen se mi stáhl tak, že téměř nemůžu dýchat. Kde jsem?

Zvláštní, ale doteď mě ani nenapadlo se pohnout. Možná by mě sebemenší pohyb usmrtil, možná by usmrtil mou naději, že halucinuji. Když se nehýbám, zdá se lehčí si představovat, že ten tlak není reálný. Ale představy jsou zrádní pomocníci mysli, to je možná důvod proč jsem se pohnula, a jak jsem tak zlehka zvedla ztuhlou ruku, zdálo se, jako bych na chvíli zvedla celý svět. Vybavila jsem si Atlase, nesoucího celý svět na svých ohnutých ramenech, a pak Ježíše, nesoucího zase kříž symbolizující svět mysli. Chvíli jsem tyto dvě persony převalovala ve své mysli a došla jsem k názoru, že nejsem jako ani jeden z nich. Věděla jsem ve svém srdci, že můj osud mě sem přivedl jako o mnoho temnější bytost než byli tito dva.
Znovu jsem zvedla ruku, nyní připravená na odpor, a dotkla jsem se tenké vrstvy kovu, která mě chránila před udušením špinavou, zvlhlou hlínou. Představovala jsem si, jak mě kamínky tlačí do nohou, zemina se vlévá do pevně zavřených očí a jak se mi hmyz -brouci, žížaly a mravenci - snaží vedrat do úst a do nosu. Mému stísněnému pocitu to moc nepomohlo, spíš ho to postrčilo ještě blíže ke hranici s panikou, děsivou a nezvratnou panikou.
Nechtěla jsem tu být, v kovové krabici, umřít nedostatkem kyslíku, být rozežraná živočichy, kterých se lidé hnusí jen dotknout. Nikdy jsem si toho nebyla vědoma tak, jako teď, ale vždy jsem byla člověkem, co běžel či stál a přilnul k životu, nenáviděl život, miloval život, obdivoval život, hnusil si život, ale vždycky, vždycky chtěl být naživu, aby věděl, k čemu existoval a především: jak existence všeho života skončí.

Řvala jsem.

Ani jsem si nevšimla.
Vše bylo utlumené a mé ušní bubínky byly ucpané změnou tlaku. A můj vlastní řev mi dal tu jiskru, přinutil mě udělat zásadní krok.
Otočila jsem se na břicho a začala jsem bušit do povrchu pode mnou. Do té doby jsem si nebyla jistá, zda to byl kov nebo země, protože moje záda už byla velmi necitlivá dlouhým ležením, ale nyní jsem rozpoznala, že buším do kovu máčející mojí mikinu, a nové rány jsem si vytvářela na rukou zběsilým mlácením.
Uběhla chvíle, a když jsem přestala vnímat, co na mém těle je krev a co pot, začala jsem zpomalovat. Byla jsem moc unavená. Tak, že bych se už asi neprobudila, kdybych se teď uložila s tou myšlenkou ke spánku. Ale naděje je podivná věc.
Otřela jsem si čelo zkrvavenou rukou a odstranila si z úst prameny vlasů. Pak jsem se oběma rukama opřela o dno, takže jsem vpodstatě stála na čtyřech. Pomalu jsem vydechla, zavřela oči a pak je znovu otevřela, jakoby se snad mělo něco změnit, jakobych snad nyní viděla něco jiného než černo a občasné barevné tečky, které si vymýšlela moje fantazie. Zadívala jsem se do té temnoty, skoro jsem až sama uvěřila, že já jsem součástí té temnoty, že mě volá, jásá nad mou přítomností tady, v podzemní kryptě; a čím víc jsem věřila, že jsem patřím, tím volněji jsem se cítila. Ta volnost byla součástí umírání. Nenáviděla jsem tu volnost a nenáviděla jsem sebe, že ji jsem schopná cítit. Přemítala jsem však, jestli to není lepší umřít s pocitem, že mě temnota objímá, než seschnout hladem a žízní.

Pak jsem se propadla.

A byl to pád, přísahám, ne jen můj pocit, iluze mé mysli.

Padala jsem.

A už nic nebylo černé. Vše bylo rychlé a rozmazané, ale nebylo to černé. Nebo to snad bylo černé tak, aby se mi zdálo, že není?

Na tom nezáleželo. Padala jsem a dopadla jsem a bolelo to víc než nošení světa.
Asi jsem chtěla být v bezvědomí, pomohlo by mi to utřídit si myšlenky, jenže jsem nebyla, byla jsem krutě donucena neznámými silami držet se reality... nebo tím, co mi z reality zbylo. Tiskla jsem oční víčka k sobě, toužila je tak udržet navždy, protože nad sebou jsem cítila přítomnost něčeho, o čem jsem si byla jistá, že nechci spatřit.
Dospěla jsem ale k rozhodnutí: tím nejhorším v mysli není naděje, strach, touha ani představy, avšak zvědavost. Ta mě donutila otevřít oči.


První, co jsem uviděla, byl oheň.
Druhé, co jsem uviděla, byl oheň a skála.
Třetí, co jsem uviděla, byl oheň a člověk. Člověk a oheň. Člověk, co byl ohněm a znovu naopak. Oheň mu svítil v důlcích místo očí a oheň měl místo prstů, které mi nyní vstřícně se svou spálenou, ale stále pevnou rukou, nabízel jako oporu. Vidělo to, s jakou nedůvěřivostí se na spalující oheň dívám a shlédlo to na mě:
"Neboj se, jednou tak skončíš také, není důvod to odkládat."
Možná by se moje reakce zdála hloupá obyčejným lidem, ale měla jsem pocit, že nyní mě už názory obyčejných lidí nemusí zajímat. Já... pokrčila rameny a chytila jsem se ruky, která mi pomohla vstát.
Člověk, s ohněm, který jsem cítila i v jeho srdci, se na mě souhlasně usmál, zatímco stále držel mojí ruku, ze které se doutnalo. Cítila jsem poprvé, jak páchne pálící se maso, viděla jsem poprvé, jak se má kůže slupuje a svaly s masem mění na černý popel, který však překvapivě neodpadával na zem, ale stále si zdárně držel svůj tvar lidské ruky. Nekřičela jsem. Necukala jsem se, a nepustila jsem, dokud se ruka neproměnila v černou až ke krku.
"To zatím stačí," prohlásil člověk (oheň?) "teď tě tady provedu."
"Co..." začala jsem otázku, zatímco jsem se dívala na svou spálenou ruku "co přesně je tohle za místo?"
Můj průvodce se usmál, až mu byly vidět kosti čelisti a jen záhadně pokynul hlavou vpřed.

Chodili jsme po ohněm dlážděných chodbách, pod lávou protékající nad našimi hlavami, vedle dalších lidí, kteří byli do různých mír také spálení, přičemž se zdálo, že nejspálenější nosili nejčastěji na rtech úsměvy, a těm dokonale šťastným proudili plameny i místo pramenů vlasů. Pálila jsem se taky, cítila jsem má chodidla, jak se mění v popel, a věděla jsem, že kapající láva mi už dávno sežehla vlasy. Nezajímala jsem se o to, víc jsem byla ohromena.

Průvodce mlčel, své jméno mi neřekl teď, ani ve staletích, která následovala. Říkala jsem mu prostě Průvodce a stal se mým nejlepším přítelem, přestože jsem si jich za můj pobyt vytvořila mnoho.

***

Možná vám to došlo, možná vám to teď musím říct, jednoduše řečeno: byla jsem mrtvá a jsem v pekle. Složitěji řečeno: byla jsem mrtvá a jsem doma.


Lidé tu křičí, vyjí a stěžují si - to jsou ti, kteří sem nikdy nechtěli, nebo udělali něco, za co se teď zpytují svým vlastním ohnivým duším.
Ostatní se tu smějí, mluví a procházejí se po ulicích - to jsou ti, kteří byli pochopeni až po smrti, ti, kteří byli v životě zavrhnutí pro ty nejnesmyslnější důvody, ti, kteří v sobě měli temnotu, kterou nedokázali nenávidět, avšak ani ji nechtěli použít.

Mnohokrát jsem přemýšlela. Kdybych tam, v té kovové krabici, spojila ruce a modlila se, namísto myšlenky na přivítání temnoty, dostala bych se snad do nebe? Řekl by mi tam snad Bůh, jak jsem zemřela, proč, kdy a co musím udělat, abych smyla všechny mé hříchy a byla šťastná? Možná.
Mnohokrát jsem přemýšlela. Došlo mi, že to bych nikdy nechtěla. Nikdy bych nedokázala se svého srdce vydrbat ten kousek temnoty, který se tam usadil stejně jako v mnoha lidech, kteří nikdy neudělali nic špatného, ale věděli, že k tomu mají představivost.

Kdybych vstoupila do nebe, ztratila bych se a nikdy bych nenašla domov.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama