Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Leden 2017

dead soulmates. | poetry

28. ledna 2017 v 23:11 | -DarkSoul |  Poems
i. "UMŘU"
Ach ne, můj měsíci, to se zcela jistě nestane.
Jsi součást mne
A snící duše si drží své cennosti do nejblíže k srdci.
Tam patříš a tam zůstaneš,
a nikdy nezemřeš.
Protože,
zdá se,
pokud jsi láskou umělce,
nikdy doopravdy mrtvá být nemůžeš.

ii. "UMŘEŠ"
Ach ano, mé Slunce, už to tak vypadá.
Osud. Nás. Všech.
Vyblednu a mé kosti budou rozprášeny,
či snad zasypány zeminou.
A z mého srdce budou vylity city.
Pak už možná nebudeš,
to znamená,
že nebudu ani já.
Bude tma;
zabijí nás časem.

iii. "UMŘEME"
Ach ano, ne. Jako hvězdy vyhasneme, jistě.
A má drahá přítelkyně, pokud je něco jako druhý život,
opět se v něm setkáme.
Milenci, milenky a ostatní životní partneři,
oni budou bloudit a hledat,
my budeme, (v pekle, že?) společně se smát, a skákat, a řvát.
Protože, ty, duše má napůl rozříznutá,
tak stejná a tak jiná,
ty jsi oceán a možná zabíjíš každého,
ale já zůstávám živá.


***
projednou snad mohu říct...jsem celkem hrdá na poslední sloku...

Slipping back.

22. ledna 2017 v 15:04 | -DarkSoul |  In dark mind
Zdá se mi, že se zblázním ze své vlastní hlavy.
Důvody, které mám, nejsou ani tak důvody jako důkazy.
Zveličování iluzí a zmenšování logiky.
Zanedlouho budu tento článek nenávidět,
protože se posouvám zpět do minulosti.

Možná bych neměla psát. Čtu slova ostatních, plná cigaretového kouře, alkoholu, bohyň a krásných zlomených srdcí; já odhazuji pero pro maličkosti a pro jednoduchý fakt: nevím, jak psát co nebylo řečeno, nevím, jak si připadat jako umělec a ne pouze člověk, jehož články jsou jen stížnosti na malichernosti.
Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

***

Asi zůstanu uzamčena ve své hlavě, snaha přiblížit se ostatním nikdy nevyjde, snad protože se mi nikdo přiblížit netouží. Nečinně se potulovat po imaginárních, prázdných místnostech; a jen hudba, spánek, knihy a seriály. Nic neznat do hloubky, nic vášnivě nezbožňovat. Zdá se, že jsem sama sobě přisoudila osud přežívání a nežití.

Cítím, jak se sama sobě hnusím, protože lžu.


V téhle náladě jsem kvůli poezii, kterou jsem četla. A kvůli filmu, na který se dívám už po několikáté...a který mě vždy uvrhne do tohoto stavu, ano, i mě je záhadou, proč se na něj tedy dívám. Místnost sebevrahů by pro mě nebyla tak speciální, kdyby v ní nebylo něco ze šílenství, které cítím hluboko uvnitř.

Že jsme citliví,
že se bojíme,
že nenacházíme své místo,
že jsme jiní, že nám nerozumí.

A uvědomění: kdyby se někdo dozvěděl vše, co mě děsí a použil to proti mě, stala bych se "monstrem", abych je vyděsila a abych se schovala.


Ještě, že mám osobu, která do mě vhání rozumnost, i když se zdá, že se to děje přímo naopak.
Mám s kým mluvit, mám s kým chodit po městě a občas vést tiché rozmluvy v mém pokoji.
To, že nikdo nemá zájem být považován za mou, neznamená, že se nemůžu cítit chtěná platonicky.

Možná nejsem tam, kde bych chtěla být, ale nejsem již tam, kde jsem bývala.
Vím, že nejsem sama.
Za to neděkuji Bohu, ale Nám.

26. V podzemí || Povídka na téma.

15. ledna 2017 v 21:41 | -DarkSoul |  Stories
Spolubydlící se mě zeptala, co to píšu. "Něco, co mě napadá slovo po slově." Po hodině se zeptala znovu. Má odpověď byla více specifická: "Začíná to slovem tma a končí to slovem domov." A popravdě; myslím že přesně o tom to je i není.

***

Save me if I become my demons.


Tma. Je všude. Nahoře, dole, po stranách...jakým směrem je vůbec dolů? Motá se mi hlava, jako bych měla každou chvíli spadnout a přitom jako bych už dávno padala. Někde v hloubi mozku se ocitne impulz, který mě přesvědčuje, že však ležím.
Uvědomuji si, jaký cítím tlak. Snad přirovnatelný k tunám zeminy nade mnou; možná pode mnou. Svírají se mi vnitřnosti, jícen se mi stáhl tak, že téměř nemůžu dýchat. Kde jsem?

Zvláštní, ale doteď mě ani nenapadlo se pohnout. Možná by mě sebemenší pohyb usmrtil, možná by usmrtil mou naději, že halucinuji. Když se nehýbám, zdá se lehčí si představovat, že ten tlak není reálný. Ale představy jsou zrádní pomocníci mysli, to je možná důvod proč jsem se pohnula, a jak jsem tak zlehka zvedla ztuhlou ruku, zdálo se, jako bych na chvíli zvedla celý svět. Vybavila jsem si Atlase, nesoucího celý svět na svých ohnutých ramenech, a pak Ježíše, nesoucího zase kříž symbolizující svět mysli. Chvíli jsem tyto dvě persony převalovala ve své mysli a došla jsem k názoru, že nejsem jako ani jeden z nich. Věděla jsem ve svém srdci, že můj osud mě sem přivedl jako o mnoho temnější bytost než byli tito dva.
Znovu jsem zvedla ruku, nyní připravená na odpor, a dotkla jsem se tenké vrstvy kovu, která mě chránila před udušením špinavou, zvlhlou hlínou. Představovala jsem si, jak mě kamínky tlačí do nohou, zemina se vlévá do pevně zavřených očí a jak se mi hmyz -brouci, žížaly a mravenci - snaží vedrat do úst a do nosu. Mému stísněnému pocitu to moc nepomohlo, spíš ho to postrčilo ještě blíže ke hranici s panikou, děsivou a nezvratnou panikou.
Nechtěla jsem tu být, v kovové krabici, umřít nedostatkem kyslíku, být rozežraná živočichy, kterých se lidé hnusí jen dotknout. Nikdy jsem si toho nebyla vědoma tak, jako teď, ale vždy jsem byla člověkem, co běžel či stál a přilnul k životu, nenáviděl život, miloval život, obdivoval život, hnusil si život, ale vždycky, vždycky chtěl být naživu, aby věděl, k čemu existoval a především: jak existence všeho života skončí.

Řvala jsem.

Ani jsem si nevšimla.
Vše bylo utlumené a mé ušní bubínky byly ucpané změnou tlaku. A můj vlastní řev mi dal tu jiskru, přinutil mě udělat zásadní krok.
Otočila jsem se na břicho a začala jsem bušit do povrchu pode mnou. Do té doby jsem si nebyla jistá, zda to byl kov nebo země, protože moje záda už byla velmi necitlivá dlouhým ležením, ale nyní jsem rozpoznala, že buším do kovu máčející mojí mikinu, a nové rány jsem si vytvářela na rukou zběsilým mlácením.
Uběhla chvíle, a když jsem přestala vnímat, co na mém těle je krev a co pot, začala jsem zpomalovat. Byla jsem moc unavená. Tak, že bych se už asi neprobudila, kdybych se teď uložila s tou myšlenkou ke spánku. Ale naděje je podivná věc.
Otřela jsem si čelo zkrvavenou rukou a odstranila si z úst prameny vlasů. Pak jsem se oběma rukama opřela o dno, takže jsem vpodstatě stála na čtyřech. Pomalu jsem vydechla, zavřela oči a pak je znovu otevřela, jakoby se snad mělo něco změnit, jakobych snad nyní viděla něco jiného než černo a občasné barevné tečky, které si vymýšlela moje fantazie. Zadívala jsem se do té temnoty, skoro jsem až sama uvěřila, že já jsem součástí té temnoty, že mě volá, jásá nad mou přítomností tady, v podzemní kryptě; a čím víc jsem věřila, že jsem patřím, tím volněji jsem se cítila. Ta volnost byla součástí umírání. Nenáviděla jsem tu volnost a nenáviděla jsem sebe, že ji jsem schopná cítit. Přemítala jsem však, jestli to není lepší umřít s pocitem, že mě temnota objímá, než seschnout hladem a žízní.

Pak jsem se propadla.

A byl to pád, přísahám, ne jen můj pocit, iluze mé mysli.

Padala jsem.

A už nic nebylo černé. Vše bylo rychlé a rozmazané, ale nebylo to černé. Nebo to snad bylo černé tak, aby se mi zdálo, že není?

Na tom nezáleželo. Padala jsem a dopadla jsem a bolelo to víc než nošení světa.
Asi jsem chtěla být v bezvědomí, pomohlo by mi to utřídit si myšlenky, jenže jsem nebyla, byla jsem krutě donucena neznámými silami držet se reality... nebo tím, co mi z reality zbylo. Tiskla jsem oční víčka k sobě, toužila je tak udržet navždy, protože nad sebou jsem cítila přítomnost něčeho, o čem jsem si byla jistá, že nechci spatřit.
Dospěla jsem ale k rozhodnutí: tím nejhorším v mysli není naděje, strach, touha ani představy, avšak zvědavost. Ta mě donutila otevřít oči.


První, co jsem uviděla, byl oheň.
Druhé, co jsem uviděla, byl oheň a skála.
Třetí, co jsem uviděla, byl oheň a člověk. Člověk a oheň. Člověk, co byl ohněm a znovu naopak. Oheň mu svítil v důlcích místo očí a oheň měl místo prstů, které mi nyní vstřícně se svou spálenou, ale stále pevnou rukou, nabízel jako oporu. Vidělo to, s jakou nedůvěřivostí se na spalující oheň dívám a shlédlo to na mě:
"Neboj se, jednou tak skončíš také, není důvod to odkládat."
Možná by se moje reakce zdála hloupá obyčejným lidem, ale měla jsem pocit, že nyní mě už názory obyčejných lidí nemusí zajímat. Já... pokrčila rameny a chytila jsem se ruky, která mi pomohla vstát.
Člověk, s ohněm, který jsem cítila i v jeho srdci, se na mě souhlasně usmál, zatímco stále držel mojí ruku, ze které se doutnalo. Cítila jsem poprvé, jak páchne pálící se maso, viděla jsem poprvé, jak se má kůže slupuje a svaly s masem mění na černý popel, který však překvapivě neodpadával na zem, ale stále si zdárně držel svůj tvar lidské ruky. Nekřičela jsem. Necukala jsem se, a nepustila jsem, dokud se ruka neproměnila v černou až ke krku.
"To zatím stačí," prohlásil člověk (oheň?) "teď tě tady provedu."
"Co..." začala jsem otázku, zatímco jsem se dívala na svou spálenou ruku "co přesně je tohle za místo?"
Můj průvodce se usmál, až mu byly vidět kosti čelisti a jen záhadně pokynul hlavou vpřed.

Chodili jsme po ohněm dlážděných chodbách, pod lávou protékající nad našimi hlavami, vedle dalších lidí, kteří byli do různých mír také spálení, přičemž se zdálo, že nejspálenější nosili nejčastěji na rtech úsměvy, a těm dokonale šťastným proudili plameny i místo pramenů vlasů. Pálila jsem se taky, cítila jsem má chodidla, jak se mění v popel, a věděla jsem, že kapající láva mi už dávno sežehla vlasy. Nezajímala jsem se o to, víc jsem byla ohromena.

Průvodce mlčel, své jméno mi neřekl teď, ani ve staletích, která následovala. Říkala jsem mu prostě Průvodce a stal se mým nejlepším přítelem, přestože jsem si jich za můj pobyt vytvořila mnoho.

***

Možná vám to došlo, možná vám to teď musím říct, jednoduše řečeno: byla jsem mrtvá a jsem v pekle. Složitěji řečeno: byla jsem mrtvá a jsem doma.


Lidé tu křičí, vyjí a stěžují si - to jsou ti, kteří sem nikdy nechtěli, nebo udělali něco, za co se teď zpytují svým vlastním ohnivým duším.
Ostatní se tu smějí, mluví a procházejí se po ulicích - to jsou ti, kteří byli pochopeni až po smrti, ti, kteří byli v životě zavrhnutí pro ty nejnesmyslnější důvody, ti, kteří v sobě měli temnotu, kterou nedokázali nenávidět, avšak ani ji nechtěli použít.

Mnohokrát jsem přemýšlela. Kdybych tam, v té kovové krabici, spojila ruce a modlila se, namísto myšlenky na přivítání temnoty, dostala bych se snad do nebe? Řekl by mi tam snad Bůh, jak jsem zemřela, proč, kdy a co musím udělat, abych smyla všechny mé hříchy a byla šťastná? Možná.
Mnohokrát jsem přemýšlela. Došlo mi, že to bych nikdy nechtěla. Nikdy bych nedokázala se svého srdce vydrbat ten kousek temnoty, který se tam usadil stejně jako v mnoha lidech, kteří nikdy neudělali nic špatného, ale věděli, že k tomu mají představivost.

Kdybych vstoupila do nebe, ztratila bych se a nikdy bych nenašla domov.


Dekorace bez talentu

13. ledna 2017 v 18:02 | -DarkSoul |  Poems

Zářivá světla a slepé oči
jsou lidi šťastní bez pomoci?
Zpívej, jásej v pustině
klej a pak spi nevinně

a drž se dál od osamělých míst.


To love
and to be loved;
comfort i
have never ever
had.


Pustina;
tam, kde stát jsem se tak bála

Dav;
tam, kam jsem nikdy nezapadala

Pocity,
které neovládám

a

Sny,
které i ve dne snívám

that is who I am.

...

Měkký diamant,

natržený obraz;

rozbitá kytara:

"um..um..um-"
zpoza kovových strun
trhaně ozývá se šum

"u m í r á m"
rozhléhá se nad temnou
pustinou.



*Nejsem na toto pyšná. Nemohla bych být. Slova mohou být poezií, mohou se dotknout lidského srdce, mohou být jedem a mohou být spásou. Tato slova jsou jen prázdnotou, ztrátou času - žádný život nezískají, žádný život nehatí. Slova mohou být ničím. A ani to zde není dokonalé.