Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Prosinec 2016

New year and I do not feel alone!

31. prosince 2016 v 23:35 | -DarkSoul |  In dark mind
Už jste měli to hořící srdce
a plíce stažené úzkostí?
Nebo nikdy nebyli si jistí,
jak moc jste vlastně sami?

Chlad v konečcích prstů, prázdný pokoj, z přízemí ozývající se rodinní přátelé popíjející alkohol.
Mlha za okny, mráz přilnul na každou jehličku smrku před domem, ohňostroje rozsvěcují oblohu už hodiny před půlnocí.

Jsem tu sama, celý večer na konci roku, jak tomu už několik let nebylo. Přesto jsem však četla dopis, jenž si se spřízněnou duší dáváme každý rok (což je asi nejkrásnější tradice, kterou chci dodržovat až do konce všeho). Dopis, který mi nyní leží v klíně, dává mi neuvěřitelný pocit úlevy a štěstí, protože i když v našich životech není vše v pořádku, znovu jsem schopná cítit "MY" a to jsem velmi dlouho postrádala.
Ta slova "odpustila jsem ti už dávno" a mnoho dalších... dávají mi pocit, že nejsem sama.

A pro ten pocit nebudu vstupovat do dalšího roku zbitá svým vlastním svědomím.

Vím, co chci udělat, vím co chci změnit, představuji si, koho chci získat, ale především jsem si jistá, koho nechci ztratit.


Z prázdných dnů melancholika pt. 3

22. prosince 2016 v 1:55 | -DarkSoul |  In dark mind

Jen těžko můžu vůbec posoudit, jestli byl dneší den prázdný nebo ne. Byl jako většina ostatních, což znamená, že i přes mou klasickou podzimní zamlklost se chmurné nálady často střídaly s různými podtóny sarkastických hlášek a smíchem.

Podruhé sněžilo.
Roztálo.
Očekávaně.

Je mi o rok víc, popravdě už nějakou chvíli. A já se stále cítím stejně, žádné překvapení.

Bývala jsem často konverzativní, v období, kdy se léto střídalo se zimou a pár dní tomu následujících. Nedá se tomu říkat rebelie, žádné vznešené názvy, které mi čas od času přijdou náhodně na mysl. Žádné neuznávání autorit. Jen jedna akce, pár cigaret, kapka alkoholu, rozhovory s více lidmi, než na co jsem kdy byla zvyklá, sprostá slova, která používám (ač se to nezdá) ve své mluvě naprosto přirozeně.
Snaha zapadnout? Pochybuji, že jsem se snažila docílit právě toho, s mým stylem oblékání a hudby, s mými sarkastickými poznámkami a černým humorem, který je někdy na nevinné duše až moc drsný. Nesnažím se zapadnout, jen se snažím být odlišná od ostatních tak, abych v průběhu našla sama sebe a přitom nechala ostatní se smířit s tím, jaká jsem. A ponechat si blíže ty, které jsem neodradila.


Avšak musím přiznat, že mě napadají představy o mně, jako o jiném druhu člověka; cigareta u úst při chůzi do školy, postávání na chodbách či v ulicích s partou přátel s koženými bundami, kapucemi přetaženými přes hlavu, posloucháme metalcorová alba ignorujíc ustrašené pohledy a mráz štípající nás do tváří. Konverzace o podstatě všeho okolo nás, sdílené existenciální krize, výbuchy smíchu nad drsnými vtipy, skákání na koncertech s naprosto žádnými výčitkami. A pak klid, sdílená kniha v rukou, rozhovory o antické kultuře a letní kempování na okraji lesa, táborák a děsivé příběhy, akustická kytara, indie muzika.

Asi se nedá spočítat kolikrát jsem o těchto snech psala, kolikrát jsem o nich hodiny přemítala ve své samotě, která ode mě teď odchází v čase stráveném na internátu, a pak do mě náhle naráží v klidných víkendových večerech.


Nedávno se mi zdál sen a můj mozek musel pokročit na úplně novou úroveň, protože nejenže si ho pamatuji i několik dní poté, ale také dával překvapivě smysl; Měla jsem v něm přítele. Proklínám nyní český jazyk, protože snad ze všech slov vztahujících se k pohlaví osoby, udělala synonymum pro intimní vztah. Když říkám přítele, myslím kamaráda. Vysokého chlapce se středně dlouhými, blonďatými vlasy, zelenýma očima a úzkými rty. Stále nosil košile, bral mě na projížďky na motorce, v chatě na kraji lesa jsme hodiny diskutovali, blouznili jsme společně v zajetí existenciálních krizí. Vážil si mě. Byla jsem zde šťastná.
Ten sen mě udělal smutnou.
Protože jsem sebestředná, příliš sebestředná, pravděpodobně i žárlivá, jelikož mám kamarádku, se kterou chci sdílet vše, avšak očekávám toho příliš nazpátek, chci další přátele, blízkou skupinku lidí, k nimž budu patřit, a oni nebudou obyčejní, budou se lišit a budeme nerozlučitelní, avšak to jsou naivní, dětské představy.
Ale o čem jiném bych měla snít krom přátel a lásky? Jsem dospívající, nechte mě být.

Jdu snít a mluvit a psát a číst a pozorovat a smát se a litovat se a trochu se nenávidět a přemýšlet nad nesmrtelností duše.
Cítím, že jsem se změnila, už před nějakou dobou. Nestojím již na místě tak přikovaně, rozhlížím se okolo sebe. Mám málo času, nevím, jak ho využiji, nebo jestli je to vůbec efektivní, avšak budu sama sebou. A pokud to znamená snít o společnosti a přitom být ráda občas sama, číst knihy a přitom poslouchat metalovou hudbu, navštívit Řecko a nosit černé oblečení, budiž.
Toto jsem já.


Joyeux Noel - kousek naděje.

22. prosince 2016 v 1:27 | -DarkSoul |  "Úvahy"
Je jen málo věcí, které mě vážně donutí zamyslet se nad světem a říci poté "Ještě existuje naděje. Ještě existuje laskavost." Takové věci nedokážu jasně vidět v příspěvcích celebrit na charitu nebo neziskových organizacích, protože za nimi stále vidím panovačné lidi, kteří touží koupit si uznání společnosti tím, že předstírají solidaritu. Kousky naděje vidím v záchranách lidských životů, obětování se pro dobro většiny, bojování za práva lidí a protesty proti korupci.

Nikdy jsem však nepocítila větší příval naděje, víry v ten kousek lidstva, než když jsem se dívala na tento film, jenž byl vytvořen podle skutečné události.

První světová válka, píše se rok 1914, Štědrý večer. V zákopech se skrývají proti sobě bojující vojska neměcká, francouzská a skotská. Jejich hlavní úkol? Navzájem se pozabíjet. Střílet, ničit a brát životy. Hrát podle pravidel války.
Ale je Štědrý večer. Všem se stýská po rodinách, začíná se zpívat, skotské dudy se promísí s operním pěvcem Němce, který vystoupí ze zákopu a poslouchá tleskání, jakým ho zaplavují přátelé i nepřátelé.

Zrnko naděje.

Související obrázek

Vojácí vystupují ze svých zákopů, podávají si ruce, dávají si ochutnat alkohol a čokoládu, vyměňují si příběhy o domově. Zpívají, hrají hry, všichni - věřící či nevěřící - se modlí společně mezi těmi, jejichž krev by měli mít na rukou.

Přišlo ráno a nikdo proti sobě nechtěl bojovat. Strany si vyměnily své mrtvé a pohřbívali je, Francouzi procházeli mezi Němci, kteří žádali skotského kněze o požehnání mrtvému.
A já si jen říkala, kdy tento zázrak pomine, kdy někdo zradí, kdy se malý kousek míru a naděje promění ve zklamání.

To nejneuvěřitelnější? Nic takového se nestalo.

Související obrázek

Když se vedení dozvědělo z dopisů, kteří vojáci posílali svým rodinám, co se děje, nahradili stávající jednotky jinými, a předchůdce poslali bojovat jinam. Nemohli zabít stovky svých lidí, i přestože se dopustili vlastizrady, které nikdy nelitovali. Nepřátelé se nezradili navzájem.

Lidé, jako oni, by mohli ukončit válku.

Neoslepení lidé, ochotni přijmout pravdu jinou, než kterou jim vtloukali od dětství do hlavy.
Čistou, destilovanou pravdu, která káže, že nenávist se může proměnit v respekt, v přátelství.

Tato událost mi dala naději.
A já vím, že ve válkách se bojuje, a je nutné být krutý, chladný a prahnout po výhře pro svou stranu, kterou vnímáš jako tu v právu. Avšak válka má více stran. A každá si myslí, že je v právu.
Myslím, že ve dnech, jako jsou tyto, v letech, kdy my sami bojujeme proti předsudkům a pohrdání a nenávisti, každý kousek naděje potřebuje.

Výsledek obrázku pro hope war quotes tumblr