Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Listopad 2016

People and raw feelings.

25. listopadu 2016 v 19:53 | -DarkSoul |  In dark mind

Ráda bych se vyslovila, že jsem osobou, jakou ze zde prezentuji - ne ve smyslu mých občasných násilných úvah či čehokoli podobného, spíše ve smyslu vyjadřování, podání mých myšlenek, povahou i celkovou klidností a protikladnou rebelií. Zdá se však, že se spíše mohu nazývat trapným teenagerem, než-li racionálně uvažující dospívající bytostí, za jakou bych se s poctou ráda označovala.

Dělám totální shity, jako každý teenager házím kolem slova jako mrdat a kurva, a snažím se to zmírnit občasnými inteligentními výrazy, se kterými se můžete setkat i tady. Vymýšlím nová trapná slova, do jmen zasazuji sprostá, vyjadřuji se v anglických zkratkách (omg, wtf, lol, tbh, idk,...), nepohorší mě žádný slovní výtrus, jaký na mě kdo vyplivne.
A někdy, často, se za sebe stydím.
S většinou mých přátel nemám možnost se chovat moc jinak, protože právě kvůli výše zmíněným bodům jsme přáteli.

Nyní však k tématu: Nemůžu tu vyprávět o svých kamarádech, spolužácích, které vlastně nemám ani moc ráda, jelikož v mém světě představují jen to dítě, kterého se chci zbavit, v podstatě je tu jen jeden člověk, se kterým si mohu být tak blízká a zakomponovat do naší konverzace téměř všechny stránky mé osobnosti.
Existují však lidé, které bych ráda znala, ale neznám. Povím vám o tom, jak vídávám cizince, naprosto neznámé osoby, které mě donutí zvednout hlavu, otočit se, nenápadně pozorovat, zaujímat převážnou část mých myšlenek i po několik hodin.
Povím vám o náhodných střetnutích na ulici, krátkých pohledů z očí do očí,... a obdivu.


***

Kdo ví, kolik myšlenek jsem ztratila nad cizinci,
krásnými umělci, dokonalými díly zrůdného světa,
uvědomují si vůbec oni sami, že byli pozorováni,
obdivováni a přirovnáváni ke vznešenosti antiky?

***
i.
Jdu po převážné prázdné podvečerní ulici, zima není tak kousavá, jak jsem očekávala při pohledu z okna. Mám na sobě mikinu s potiskem skupiny Bring Me the Horizon, vlasy neupravené a ledabyle svázané do culíku. Procházím okolo divadla za Starým náměstím, přemýšlím o ničem. To mi jde nejlépe. Zabraná do svých myšlenek, jsem vyrušena nečekaným hlasem. Mluví na mě, s největší pravděpodobností. Plaše vzhlédnu a kousek ode mě stojí kluk vypadající na dvacet let. Asi si každý představí umělecký vzhled nějak jinak, ale pro mě jsou to slušivé, klidné barvy, za které můžeme považovat černou, šedou, bílou či béžovou, svetry, kabáty, společenské boty, a krátké, po stranách sestřižené vlasy. Zeptal se mě na jméno ulice, ve které se nacházíme, zmateně jsem odpověděla: "Omlouvám se, nevím." a poté, co jsme oba pokračovali v chůzi jsem se proklínala za to, že z každého obyčejného, naprosto náhodného setkání, musím tvořit světy ve své hlavě. Malíř, malíř, malíř, opakovala jsem si a zaměstnávala jsem se splétáním alternativních realit, ve kterých bych prořečnila celé noci plné jasné oblohy a hvězd, prořečnila bych je s tímto naprostým cizincem a bylo by vytvořeno důvěrné přátelství.
Je trochu smutné, že já myslím na neznámé, ale jsem si jistá, že nikdo si nepřeje tajné přátelství se mnou.

***


***
ii.
Mířím do školy stejnou cestou jako každý den. Procházím okolo menšího divadla, přecházím silnici, a obcházím soud. Při takové cestě nepotkám tolik lidí, jak by tomu bylo při cestě podél hlavní silnice, a také je to o dost kratší. U zadních vrat soudní budovy, kudy přivážejí velké bílé dodávky s fialovým pruhem dočasně zadržené vězně ke slyšení, si všimnu strážného, což není nic neobvyklého. Pozoruji je vždy, ale dnes je tu něco navíc. Sice jsem věděla o pistoli, kterou mají zasunutou v pouzdře na opasku, ale tento muž ji měl vytaženou, držel ji pevně v ruce a popocházel od jedné strany k druhé. Nevím proč, ale zastihl mě nejprve takový blažený pocit, který jsem identifikovala jako mírnou závist, touhu také umět střílet ze zbraně. Ne pro zabíjení, ne pro ubližování, jen pro pocit ochrany a alespoň nějakého umu. Strážného jsem přešla, jakmile jsem se však ocitla zády k němu, zaplavilo mě horko a naprosto naivní, neopodstatněná, hloupá představa, že by mě mohl střelit do zad.
Jak se mu asi líbí působit nebezpečně?

***
<ep.>
A všude, všude vidím krásné lidi.
Dívky s tmavě modrými nebo černými vlasy, krátkými sestřihy, mikinami s logy punkových skupin, piercingy a černýma linkama pod očima.
Chlapce s napůl vyholenými hlavami, bas kytarami přehozenými přes záda, se sluchátky v uších, zasněným pohledem a cigaretou u úst.
A věřte mi nebo ne, já cítím hlubokou potřebu spřátelit se s nimi. Ne mít intimní vztah, spíš se s nimi smát, potulovat se po městě, v časech největšího stresu se prostě jen opřít o zeď a vykouřit cigaretu. A mluvit s nimi a poslouchat hudbu a rozplývat se nad oblíbenými knihami a seriály, rozebírat řeckou mytologii, obdivovat a milovat je tou dokonalou platonickou láskou.
Být s nimi živá.


Kultura svobody.

18. listopadu 2016 v 18:55 | -DarkSoul |  Poems
Až bude znovu slunce páchat každodenní sebevraždu, já se budu dívat na ten ohnivý kotouč mizící za horami, a modlit se, aby zdrženliví vystoupili ze svých úkrytů a nechali slyšet svou duši promlouvjící ke světu z útesů vysokých skal.
Budu stát s nimi a křičet do světa pravdu o chladných duších a nikdy nespatřeném světle v temnotě. Budu se přimlouvat za ty, jenž spáchali činy, na které nejsou hrdí, budu lidi přesvědčovat, že ty zdrženlivé chladné duše jsou uvnitř plné citů.
Proč? Protože jsem jedna z nich.

***

Krev a otlučené klouby,
modřiny, odřeniny na duši,
stojíš, padáš,
co na tom sejde,
míříš do propasti zhouby.

(Touhy. Zhouby. Touhy.)

Žiješ,
tedy přežíváš,
i když ti vše vzali.
Žiješ,
ale umíráš,
skradli tvé nadpozemské dary.

(Nádech. Výdech. Nádech.)

Vře ti krev v žilách,
tlukot srdce vyráží ti dech,
škrtit se vlastní rukou,
jaký řev, řev, řev.

(Vzech. Křik. Vzdech.)

Vyhlas svému světu anarchii,
tvá mysl nebude ovládána přízraky,
ty, duch uvnitř těla,
ucítíš tepu symfonii.

(Vězení. Svoboda. Vězení.)

Rebelizuj proti sobě,
kdo jsi nemůžeš být nadále,
Jdi, běž, vzlétni,
a pád dokonči až v hrobě.

(Už Existuješ?)

***


* Text na začátku je moje už poněkud starší tvorba, ale při zpětném čtení se mě něco v něm dotklo... nevím, možná jen pocit minulých citů. Báseň po ním je možná nejasná svou pointou, ale možná jsem to tak zamýšlela (kdo ví, co se mi honí v mozku). Taky zbožňuju ten obrázek. Ugh.





fuck, i can't even write a poem w/o self-loathing

1. listopadu 2016 v 21:08 | -DarkSoul |  Poems
dead-dead-dead

Už tolik slov, tolik sbírek jsem promluvila ve své mysli
a přesto tu není dost slov k popsání mých myšlenek
tenčí se cokoli co jsem kdy byla, odchází to do nicoty
nahrazení tajemnosti smíchem a otevřeností nenávidím
Proč plivu po tom, kým chci být a stávám se osobou,
která se nejlépe vypořádá se společností?
K čemu vlastně potřebuji ostatní lidi, nemilující,
nechápající, proč se musím přizpůsobovat.
Mozku, srdce, nechte mě být mnou, svobodnou
jinou, chladnou a přesto vášnivou k věcem cenným.
Sama bloudit a objevovat taje duše,jenž jsem neznala,
cítit a existovat a mít ráda a socializovat se jen tak,
jak chci já sama a ani o chlup víc.
Psát a číst a dívat se okolo sebe, obdivovat lidi
s vědomím, že nejsem jako oni.
Protože teď si připadám obyčejně, jako by veškerá
specialita vyprchala s mou otevřeností a sdílností.
A já se teď cítím prázdně, nevím jestli toto je štěstí.