Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Zabíjí(m) umělce ve mě.

19. října 2016 v 16:24 | -DarkSoul |  In dark mind
Jsem přesvědčena, že lidé, které potkávám tento rok, spolubydlící a jiná individua, úspěšně zabíjí umělce ve mě, ať tam byl z něj jakýkoli malinký kousíček.

Stěží teď napíšu pár normálních, smysluplných vět, stěží přečtu jednu knihu za měsíc, stěží se ponořím do studia déle než na pět minut. Stále nacházím krásu v určitých věcech, obdivuji určité persony a sním o zdokonalení své nedostatečnosti. Ale je to tu pokořující.
Neuvědomila jsem si, že omezením své samoty omezím vlastně také všechno to, čím jsem. A nevím, jaké vůči tomu mám mít pocity, protože i když jsem si začala pravidelně povídat jen s malým množstvím nových lidí (spočtěte na prstech jedné ruky), bolestivě i příjemně to vnímám uvnitř sebe.
Cítím se alespoň trochu chtěná ostatními, ale čím víc se toto děje, tím méně jsem chtěná sama sebou, opouštím svou podstatu, kterou - jak jsem si jistá -, nikdy nebyla přílišná komunikace s lidmi. Neberte to nevděčně, vážím si nových kamarádství, po kterých jsem ještě před chvílí tak prahla, uzavřena ve své samotě. Jen jsem si neuměla představit jakékoli jiné okolnosti, kromě pocitu štěstí a sebedůvěry vzešlé z ochoty ostatních komunikovat se mnou, které tato socializace přináší.

Nyní, když jsem se dostala z nejhoršího cyklu osamocení, jsem spadla do další klece, uvězněna v rutinně a spontánních rozhodnutích, kterých můžu později litovat, v sarkastických promluvách a ztrapňujících, nevkusných vtipech, které jsem chtěla opustit s odchodem ze základní školy, svázaná pocitem nutnosti alespoň v něčem být oblíbena u ostatních, a především snahou nebýt jimi opovrhována a zesměšnována, což mě děsí snad nejvíce.


Nejvíce mě frustruje, že nedělám moc věcí, které jsem opravdu chtěla dělat, když jsem si představovala svou blízkou budoucnost (ano, toto obsahovalo přehnaně utopické rysy, ale byly to představy, neignorujte ten fakt): chtěla jsem začít studovat; studovat ne hekticky, ale řádně; najít si nesložitou, mně vyhovující brigádu; spřátelit se s pár lidmi, kteří se mnou mají společného něco jiného než schopnost tvořit ubohé, hypersexuálně nabité, ironické narážky. Přála jsem si chodit do knihovny, do parků a toulat se po zšeřelém městě, číst knihy při čekání na autobusy mhd, běhat s kelímkem kávy, abych stihla spoj, psát povídky po nocích s hrnkem čaje vedle sebe a ujišťovat se, že spolubydlící už spí a já můžu klepat do klávesnice. Trávit klidný čas s nejbližší přítelkyní. Pohybovat se, prospívat ve škole, relaxovat, poznávat a také se například učit více jazyků. Ne ve všem excelovat, ale být dobrá. Být dost dobrá pro tento život.


Mohla bych psát seznamy mých přání ze snů, které se díky mé lenosti nikdy nesplní. Ale příčí se mi to, protože tohle má být skutečnost, ne něco co jen napíšu kamsi do prostoru internetu bez žádné reálné odezvy. Přesto přesně tím to je.

Proč? Proč právě nechodím po mokrých listech uprostřed řídce navštěvovaných zákoutí, proč nezkoumám nepoznané části města, proč nečtu, nesleduji dokumenty o mých oblíbených částech dějin? Proč o věcech, o kterých tvrdím, jak jsem jimi posedlá nevím víc než jen že je mám "prostě ráda"?

Plýtvám si život nicneděláním a nechávám se trávit davovými ideály. Stále nejsem svá.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama