Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Říjen 2016

Imaginace mě a duše nepoznané.

29. října 2016 v 14:56 | -DarkSoul |  Poems
V příjemně chladný podvečer s tebou sedět na útesu u kraje moře,
vítr nám zacuchává vlasy a moře se bouří -
vlny naráží na pobřeží jako zoufalí plavci snažící se uchýlit do bezpečí,
pak se vrhnou zpět do oceánu, kterého jsou součástí,
sebevrazi milující život.

Hluboká letní noc, dohasínající táborák, stan osvětlený olejovou lampou,
dotýkáme se letmo prsty a ležíme na dece uprostřed louky,
všímáš si té oblohy?
Hvězdy na nás shlíží, nebo spíš my vzhlížíme k nim,
obři z blízka, zrnka naděje z dálky.

Čteš si opřená o moje rameno,
naprosto odstrkujíc realitu,
já zvědavě nahlížím do stránek, které s rozvahou otáčíš
příval slov tlačí mě do očí - zbožňuji to,
deska indie hraje v pozadí.

Kdo jsi vlastně ty?
Netuším, snad jen něco, co se ještě nestalo,
možná něco, co se nikdy nestane,
realita je nemilosrdným, avšak také nepochopeným společníkem člověka
nadechni se, ponoř se,
a plav nebo zemři.


Jsme Anonymous [Něco jako recenze]

29. října 2016 v 12:10 | -DarkSoul |  "Úvahy"
Chvíli mi to dalo, ale konečně jsem dokončila čtení knihy Jsme Anonymous, která představuje svým čtenářům hackerský svět Anonymous, LulzSec a "globální internetovou vzpouru". A nedá mi to, musím k tomu něco napsat:

Obyčejně bych se od takových odborných, zdá se že politických, témat držela co nejdál, ale Anonymous je něco, co si v poslední době získalo mou pozornost. Neberte si to nějak zkresleně - s počítači jsem na tom špatně, v porovnání s tím, co se psalo zde (nedávno jsem zjistila, že nedokážu ani plně pracovat s Wordem, což slouží jako skvělý příklad mých obecných schopností), ale hlavně mi šlo o tu ideu, o to, proč Anonymous vzniklo. A kniha mi to objasnila nanejvýš názorně.


Mohla bych být zklamaná tím, co jsem se dozvěděla. Považovala jsem Anonymous za anarchistickou skupinu, která však sdílí společnou ideu o svobodě slova, proto má tedy i přes to utvořenou jakousi organizační strukturu. Dozvěděla jsem se, že z části jsem možná mohla mít pravdu, ale "Anoni" obyčejně pracují nepříliš organizovaně, práce na projektech se rozděluje náhodně, samotné projekty probíhají nárazově (Kniha byla vydána v roce 2012, takže berte tyto informace s ohledem na uplynulý čas).

Co mě nejvíce zaskočilo byla ale celá podstata Anonymous, která vznikla na 4chanu, a šlo jen o zkrácení času a lulz (což vyšlo ze slova lol → později vzniká samostatná skupina LulzSec). Hnutí Anonymous nebylo zamýšlené jako vzpoura proti společnosti, prapůvodní základ spočíval v hackování stránek a lulz, které to přinášelo.

Můj názor na seskupení, hnutí (či jak to chcete nazývat) Anonymous je nyní trochu víc realističtější než doposud. Přece jen předtím jsem byla davově přemluvena smýšlet o tom jako o ideologickém hnutí, spojovat si to s vážností filmů jako V for Vendetta a podobných, organizované struktuře globálně působící na všechny okolo. A všechno toto také Anonymous jsou, jen vždy v polovičatém významu, protože ať se to naší společnosti líbí nebo ne, toto není film; za velkým vznikem Anonymous stála nuda, potřeba zábavy, a někde v pozadí snad touha po rebelii a osvobození se (což se v současné době dostává do popředí).

Nechci předstírat, že o tom vím jen o něco víc, než jsem si zapamatovala z té 495 stránkové knihy a pár televizních reportáží. Samozřejmě bych mohla nastínit, o čem blíže se v knize pojednávalo, autorka to však dokázala sepsat velmi dobře, pojala to jako příběh opravdových osob, ne studii o chladné organizaci, proto kdo se o to zajímá, najde si čas na přečtení a možná i bližší pochopení, tohoto světa.


Už si dokážu představit, co se dělo, nijak mi to však neubírá na pocitech, jaké z toho mám. Dalo by se říct, že skupinu jako je tato...obdivuji. Nepodporuji ji, neospravedlňuji každý její čin (ilegální či legální), ale vidím něco v té rebelii, v té snaze vymknout se tomu chaosu politiky, který je okolo nás, a v některých případech (jako u zmíněné LulzSec atd.) si dopřát i zábavu.

Please, don't hack me.

17908295

//Nenapsala jsem přesně to, co jsem chtěla, teď už mi přijde pozdě na rozsáhlé úpravy, každopádně pochopíte pravou pointu mého článku. A pokud jste četli knihu: Anonymous ne nezastavili, existují dál, pracují, relativně bojují. Protože useknutím jedné hlavy se vytvořilo nespočet dalších.

Itálie a proudy emocí.

26. října 2016 v 21:14 | -DarkSoul

Je to už delší doba, pohybující se v jednotkách týdnů, kdy jsem strávila sedm dní v Itálii na poznávacím zájezdu se školou. Kdybychom se měly jet podívat kamkoli jinam, než do míst, kde antická civilizace setrvává pevně připoutána do země, možná bych o tom přemýšlela o trochu déle. V tomto případě jsem si však byla jistá, že musím jet.

Bylo to období plné zážitků, jak by se dalo očekávat, ale také jsem znovu po nějaké době cítila téměř zapomenutého člověka, který se ve mě ukrývá. Prahla jsem po tamější kultuře, umění a vším, co se toho týkalo. Byla jsem oslněna sochami, stavbami a umělci.


Také jsem pocítila znovu nával touhy psát, stvořit něco čistě mého. Sledovala jsem lidi, kteří měli tu čest každý den jezdit do práce okolo takové stavby jako je třeba Koloseum; výtvarníky, kteří s pečlivostí skicovali obrysy antických památek.
Samozřejmě mi nebylo dovoleno pocítit, jak mi život starých Římanů proudí žilami. Jen závan jejich dopadu na novodobý svět mi procuchal vlasy, jen smítko jejich obrovitosti jsem si odnesla v pevně sevřených dlaních.

Nepřekvapivě, nacházelo se zde mnoho vlezlých pouličních prodavačů, dopravy, a záplav turistů. Nic jiného jsem ani neočekávala, proto jsem používala svou představivost na zromantizování těch míst, co nejvíce to šlo.

Nikdo tu není. Jen filozofové a studenti v tógách, vojáci v lehké zbroji vedou své koně mezi ulicemi.

Při rychlosti, jakou jsme procházeli pozoruhodnými místy, jsem to neviděla tak dokonale, jak bych snad i mohla, a emocionální dopad toho, jak daleko jsem od domova a jak blízko jsem k minulosti, mě postihl vždy až k večeru.


Krom turistů a ostatních davů, o jejichž vidění jsem vůbec nestála, se tu však objevilo pár individuí, která mě omámila, probudila ten střípek bláhového pisálka, co ve mě pravděpodobně žije, a já byla i v Římě odsouzena k smýšlení nepravdivé milosti určitých lidí. Mám ráda tyhle chvilky, kdy se můžu zamyslet nad někým, koho vůbec neznám, a přidělit mu příběh, který s největší pravděpodobností nemá nic společného s člověkem samým. Někdy mi přijde až tak vlezle zvláštní, jak splétám imaginární, důvěrné přátelství s lidmi, které jen potkám na ulici. Méně uspokojivá je však má neschopnost mou bdělou představu sepsat, či vůbec vyslovit. Zničující, když přiřadím schránce život, ale nemohu ho popsat jiným.



Nelituji a stále vstřebávám, co jsem viděla. Antika se pro mne již před nějakou dobou stala záchytným bodem při mých cestách do minulosti, jakousi chvílí, ve které bych chtěla žít, kdyby nebylo přítomnosti. A má cesta do Říma na tom nic nezměnila.

**pro jednou mé vlastní fotografie

Zabíjí(m) umělce ve mě.

19. října 2016 v 16:24 | -DarkSoul |  In dark mind
Jsem přesvědčena, že lidé, které potkávám tento rok, spolubydlící a jiná individua, úspěšně zabíjí umělce ve mě, ať tam byl z něj jakýkoli malinký kousíček.

Stěží teď napíšu pár normálních, smysluplných vět, stěží přečtu jednu knihu za měsíc, stěží se ponořím do studia déle než na pět minut. Stále nacházím krásu v určitých věcech, obdivuji určité persony a sním o zdokonalení své nedostatečnosti. Ale je to tu pokořující.
Neuvědomila jsem si, že omezením své samoty omezím vlastně také všechno to, čím jsem. A nevím, jaké vůči tomu mám mít pocity, protože i když jsem si začala pravidelně povídat jen s malým množstvím nových lidí (spočtěte na prstech jedné ruky), bolestivě i příjemně to vnímám uvnitř sebe.
Cítím se alespoň trochu chtěná ostatními, ale čím víc se toto děje, tím méně jsem chtěná sama sebou, opouštím svou podstatu, kterou - jak jsem si jistá -, nikdy nebyla přílišná komunikace s lidmi. Neberte to nevděčně, vážím si nových kamarádství, po kterých jsem ještě před chvílí tak prahla, uzavřena ve své samotě. Jen jsem si neuměla představit jakékoli jiné okolnosti, kromě pocitu štěstí a sebedůvěry vzešlé z ochoty ostatních komunikovat se mnou, které tato socializace přináší.

Nyní, když jsem se dostala z nejhoršího cyklu osamocení, jsem spadla do další klece, uvězněna v rutinně a spontánních rozhodnutích, kterých můžu později litovat, v sarkastických promluvách a ztrapňujících, nevkusných vtipech, které jsem chtěla opustit s odchodem ze základní školy, svázaná pocitem nutnosti alespoň v něčem být oblíbena u ostatních, a především snahou nebýt jimi opovrhována a zesměšnována, což mě děsí snad nejvíce.


Nejvíce mě frustruje, že nedělám moc věcí, které jsem opravdu chtěla dělat, když jsem si představovala svou blízkou budoucnost (ano, toto obsahovalo přehnaně utopické rysy, ale byly to představy, neignorujte ten fakt): chtěla jsem začít studovat; studovat ne hekticky, ale řádně; najít si nesložitou, mně vyhovující brigádu; spřátelit se s pár lidmi, kteří se mnou mají společného něco jiného než schopnost tvořit ubohé, hypersexuálně nabité, ironické narážky. Přála jsem si chodit do knihovny, do parků a toulat se po zšeřelém městě, číst knihy při čekání na autobusy mhd, běhat s kelímkem kávy, abych stihla spoj, psát povídky po nocích s hrnkem čaje vedle sebe a ujišťovat se, že spolubydlící už spí a já můžu klepat do klávesnice. Trávit klidný čas s nejbližší přítelkyní. Pohybovat se, prospívat ve škole, relaxovat, poznávat a také se například učit více jazyků. Ne ve všem excelovat, ale být dobrá. Být dost dobrá pro tento život.


Mohla bych psát seznamy mých přání ze snů, které se díky mé lenosti nikdy nesplní. Ale příčí se mi to, protože tohle má být skutečnost, ne něco co jen napíšu kamsi do prostoru internetu bez žádné reálné odezvy. Přesto přesně tím to je.

Proč? Proč právě nechodím po mokrých listech uprostřed řídce navštěvovaných zákoutí, proč nezkoumám nepoznané části města, proč nečtu, nesleduji dokumenty o mých oblíbených částech dějin? Proč o věcech, o kterých tvrdím, jak jsem jimi posedlá nevím víc než jen že je mám "prostě ráda"?

Plýtvám si život nicneděláním a nechávám se trávit davovými ideály. Stále nejsem svá.



I want no blood if I know you, my friend.

16. října 2016 v 0:06 | -DarkSoul |  In dark mind
Fakt: Nemluvíme o měsíci, pro 27. červenci 2016
Fakt: Vše se na povrch zdá zpět ve svých kolejích.
Fakt: Povrch skrývá utajené city, nemluvící ve prospěch štěstí.
Fakt: Jsem zdrcena a zhnusena sama sebou.

Prokázaná konspirace: Měním se, a vždy jsem se měnila, kvůli jedné osobě.


Ne zpět, ale nabírám dostatek rozumu, abych nepostupovala dál ke svým přeludům.

Život > tragédie
/jakkoli poeticky se může tvářit/

Přátelství > respekt
/jakkoli potřebně můžu ho vnímat/

Ta osoba, je nejlepším uměním, které uctívám.
Zářící persona.
Nic temnějšího než její světlo nechci znát.

Žadonila bych na kolenou, aby se mne nebála.


Vlévám se do společnosti.

11. října 2016 v 20:32 | -DarkSoul |  In dark mind
Přiznávám se, hniju ve své duši.
Zanedbávám slova, poezii a příběhy, které mi plují v hlavě,
ale nikdy nejsou sepsány.
Zanedbávám klid, nevnímám svůj osamocený svět.

Stal se ze mě tvor hovorný.

Ve škole se zapojuji do konverzací a konverzace tečou přese mě;
na internátě se nechávám zasypávat vtipnými hláškami, které později oplácím,
nemám prostor na své vlastní myšlenky, protože myšlenky ostatních neustále bombardují mé uši.
Upřímně - jsem ráda vtipná, ráda jsem chtěná, ale ve stejnou chvíli to proklínám,
protože si nyní neumím rozvrhnout čas pro sebe a své záliby.
Poslouchám hudbu, občas se podívám na seriál, ale knihy a slova zůstávají zapomenuty
v zaprášených rozích pokojů, kterými procházím.

Ale začíná podzim,
období samotářů, teplého čaje a tun přečtených knih.
Nenechám si tento čas zkazit nepřetržitou společností.
Potřebuji sama sebe, nyní, když se vlévám do davu.

A to - pro Vaši informaci - je zrnko z důvodů, proč nepíšu.


Já (ne)jsem já, jakou znáš.

1. října 2016 v 23:32 | -DarkSoul |  In dark mind
"Don't tell them too much about your soul.

They're waiting for just that."

Mohli byste říct, že jsem nechutná osoba, a dala bych vám za pravdu.
Nezáleží na tom, jestli myslíte mou duši, nebo to, co se vidí zevnějšku.
Jsem odporná osoba na pohled, i vším, co zde píši.
Ale nějak tajně věřím, že má slova a vzhled nejsou mou celou realitou, ale pouze klecí, ze které je nemožné se dostat, jen se z ní snad snažit vykřičet své pravé já.
Někdy mě snaha opustí; na papír se píše nejlépe o iluzích, jaké o sobě máme. Slova psaná krví jsou tak jednoduchá, že jejich děsivost mi nevadí, temná stránka mne, ač by v hmotném světě nemohla se uskutečnit, klíčí na stranách tohoto blogu.
Ale střeste se pocitu, že toto je mé já. Je to jen část, pouhý úlomek toho, co mne tvoří. Pravděpodobně je to však ten nejtemnější.
Z upřímně objektivního pohledu o sobě mohu tvrdit, že nejsem zlým člověkem. Myšlenka na krev po podlahách je jen něco, co používám k rozvíjení mé fantasie, ne k rozvíjení mě samotné v životě.
Kde přebývám tělem, jsem nyní napůl mezi spokojeností a melancholií. Jsem člověkem, ve kterém je ukryto snad až moc protichůdných myšlenek.
Jsem však mnou. A stejně jako vy zde nepoznáte, jak vypadá má realita, lidé okolo mne zase nepoznají, jak vypadá má temnota. A i když všichni vidí matný obraz každého mého tajemství, nikdo mě nikdy plně nepozná. Alespoň tak to cítím.


θεομαχέω /to fight against the gods/

1. října 2016 v 11:53 | -DarkSoul |  Poems
Jak usmířit si rozhněvané bohy,
když krev stéká po zproviněných rukou?
Jak dostat sladké rozhřešení,
mám křičet,
zabít víc lidí?
Má nevinnost přesahuje v trestný čin,
pošpiněna ideami své vlastní mysli,
zaryj mi ruce do mozku,
vytáhni všechny mé hříchy.